Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Fiala (* 1952)

• narozen 28. března 1952 v Praze

• absolvoval střední uměleckoprůmyslovou školu

• vystudoval pedagogickou fakultu v Hradci Králové

• po vojně pracoval v agentuře Merkur

• spolupracoval s řadou umělců z oficiální i neoficiální scény

• během sametové revoluce tvořil plakáty pro Občanské fórum

Otec i dědeček Jana Fialy byli celý svůj život přesvědčení příznivci komunistického režimu. Jejich potomci nešli v jejich stopách. Jan Fiala s režimem nesouzněl a už na střední škole na počátku sedmdesátých let vyráběl plakáty pro kapelu The Plastic People of the Universe. Později během sametové revoluce své výtvarné schopnosti uplatnil při tvorbě plakátů Občanského fóra. Jablko v rodině Fialů spadlo daleko od stromu.

Mám cikánské a židovské geny

Narodil se 28. března 1952 v Praze. Rodina matky pocházela stejně jako ta otcova z Uhlířských Janovic, které leží nedaleko Kutné Hory. „Moje babička byla rozená Bergerová a její tatínek byl Žid, to jméno je židovské. Z máminy strany mám předky Růžičkovy, a to je zase starý cikánský rod, takže mám cikánské a židovské geny, na což jsem hrozně pyšnej.“ Dědeček z matčiny strany bojoval za první světové války v legiích v Rusku. Jeho vzpomínky na válečná léta a návrat do vlasti přes transsibiřskou magistrálu Jan Fiala jako dítě vždy rád poslouchal. Dědeček také často vyprávěl o tom, jak sloužil jako četník na Podkarpatské Rusi v dobách legendárního loupežníka Nikola Šuhaje.

Zato dědeček z otcovy strany Gustav Fiala byl trochu jiné povahy a zaměření. Pracoval jako bednář a nikdy se netajil svým obdivem ke komunismu. Na počátku dvacátých let založil v Uhlířských Janovicích místní buňku komunistické strany. Kvůli svému přesvědčení byl za druhé světové války vězněn v otřesných podmínkách v koncentračním táboře Buchenwald. Otec Gustav Fiala ml. sdílel stejnou myšlenku a byl celoživotním příznivcem komunistické ideologie. Jeho postoj byl častým důvodem neshod s Janem Fialou. „Je docela těžký mít v rodině lidi, se kterými člověk moc nesouhlasí,“ říká pamětník.

To bude nějaký omyl, soudruzi

V druhé polovině krutých padesátých let začal navštěvovat základní školu. „Museli jsme nosit ty červené pionýrské šátky, ale my jsme v té době ani nevěděli, že je to nějaký politický symbol. Když ho ale někdo do školy zapomněl, tak měl průšvih.“ Na tu dobu měl ale odvážnou třídní učitelku Růženu Dvořákovou, která je učila o Tomáši Garriguu Masarykovi nebo říkala třídě, že Prahu osvobodili vlasovci. Jednoduše mluvila o tom, co se režim snažil vytěsnit z historie. „Byla to bezvadná ženská,“ vzpomíná Jan Fiala.

V roce 1967 začal studovat na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde mohl využít a rozvinout svůj tvůrčí talent. Jak sám vzpomíná, v období jeho studia byly poměry na škole uvolněnější a učitelský sbor přístupnější. Tato svobodomyslná atmosféra ve škole přetrvávala ještě nějaký čas po invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Dokonce i v šedesátém devátém, když byly na jednadvacátého srpna demonstrace proti okupaci, tak někteří studenti byli chycení a byli souzení. Ředitel šel k tomu soudu a vždycky řekl: ‚To bude určitě nějaký omyl, soudruzi, tohle je můj nejlepší student.‘“

Jeho tehdejší třídní učitelka se přátelila s americkým astronautem Eugenem Cernanem. Při jeho návštěvě Československa se jí podařilo domluvit jeho přednášku pro celou třídu o svých zkušenostech a zážitcích. Přednáška amerického astronauta pro české středoškoláky v době nastupující normalizace, to bylo něco výjimečného.

Honzo, já jsem tam podepsal spolupráci

Jan Fiala se během studia na střední škole seznámil se členy začínající skupiny The Plastic People of the Universe. „Tehdy to ještě nebyla ta slavná parta. Z těch dob tam zůstal snad jen akorát Mejla Hlavsa a Števich.“ Jan Fiala v té době začal pro kapelu vyrábět plakáty a vyvěšoval je po Praze. „Takže jsem měl malý podíl na tom, že se o nich v Praze vědělo už tenkrát.“

Jan Fiala se seznámil i s dalšími budoucími disidenty. Do třídy chodil s Joskou Skalníkem, výtvarníkem a významnou osobností Jazzové sekce Svazu hudebníků. „Joska byl zavřenej, a když ho pustili z kriminálu, tak jsem s ním asi den potom mluvil a říkal mi: ‚Honzo, já jsem tam podepsal spolupráci, klidně to všem řekni.‘ On se tím netajil, mezi kamarády se to vědělo. Nevím, jaká ta spolupráce byla, do spisu jsem nekoukal a ani nechci.“

Nejnepříjemnější léta na vysoké škole

Když v roce 1971 Jan Fiala odmaturoval, rozhodl se, že půjde na vysokou školu, a to hlavně proto, aby nemusel podstoupit dvouroční povinnou vojenskou službu. Absolventi vysokých škol totiž sloužili jen jeden rok. Začal studovat český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě v Hradci Králové.

„Nastaly nejnepříjemnější léta mého života, protože začala normalizace. Ty původní učitelé v Hradci Králové byli vyházeni a byli tam nasazeni noví, kteří byli většinou hloupí a byli to kovaní komunisti. Já přešel ze svobodomyslné žižkovské školy rovnou do takového teroru.“ 

Ačkoliv roky na vysoké škole nebyly pro Jana Fialu ty nejšťastnější, čas sobě i ostatním zpříjemňoval tím, že na kolejích vedl studentský klub a pořádal různé, nejen kulturní akce. Často zval na besedy písničkáře a hudebníky, byl mezi nimi třeba Jaroslav Hutka nebo Petr Kalandra.

Díky Joskovi Skalníkovi se mohl pamětník podílet na tvorbě časopisu Jazz Bulletin, který vydávala Jazzová sekce. Vyráběl také přebaly na desky nebo plakáty. „Snažil jsem se aspoň tu vnitřní svobodu uchovat, ale ten tlak zvenčí byl opravdu nepříjemný.“

Čas strávený na univerzitě v Hradci Králové se přehoupl a Jan Fiala měl před sebou poslední krok před právoplatným ukončením studia. Když na promoci v roce 1975 zazněla přísaha věrnosti socialistické vlasti, každý měl přistoupit ke vztyčenému praporu a přísahu potvrdit přiložením ruky. Když přišla řada na Jana Fialu, zachoval se jinak než ostatní. „Já jsem to ignoroval, já jsem šel rovnou pro diplom. Ostatním asi bylo trapný mě zastavit a mysleli, že jsem to jen zapomněl.“

Šéfovi jsem řekl, že to dělat nemůžu

Jako absolvent vysoké školy nastoupil Jan Fiala v druhé polovině sedmdesátých let na roční povinnou vojenskou službu do Frýdku-Místku. „Mě odveleli k pluku, který byl pod ministerstvem vnitra. Tam na tu vojnu chodili taky ti, co podepsali, že budou esenbáci, chodili tam na pět měsíců. Za ten rok se vystřídaly dva turnusy budoucích policajtů.“ Právě budoucí příslušníci Veřejné bezpečnosti byli nejčastějším terčem šikany. Podle Jana Fialy se vojáci, kteří sloužili dva roky, zaměřili právě na ně kvůli jejich budoucí profesi. „Já jsem se jich zastával, ti kluci byli hrozně trápený. Říkal jsem, že když se teď naučí tyhle móresy, tak budou pak daleko horší jako policajti.“

Po roce stráveném na vojně se vrátil do Prahy, oženil se a začal si hledat zaměstnání. „Naskytla se mi možnost dělat grafika… Nastoupil jsem do tehdejší jediný reklamní agentury, která se jmenovala Merkur. Pracoval jsem doma a jenom jednou týdně jsem odváděl svoji práci.“ Jan Fiala dělal především reklamní zakázky a propagandistické práce, jako například volební plakáty, přenechával jiným. „Já jsem to tomu šéfovi řekl, že to dělat nemůžu, že přece ví, jakého jsem smýšlení.“

V roce 1987 začal pracovat na volné noze. V duchu tehdejší perestrojky se alespoň částečně uvolnily podmínky pro individuální svobodné podnikání. Jan Fiala vyráběl přebaly na desky hudebníků, všelijaké plakáty a jiné propagační materiály, třeba pro divadla.

Na chodníku byly kusy zmrzlé krve

17. listopadu roku 1989 slavil Jan Fiala se svou rodinou narozeniny syna, aniž by tušil, co se právě odehrává v centru Prahy. Všechno se dozvěděli až v noci z rozhlasového vysílání. „Druhý den ráno jsem se šel podívat na Národní třídu, protože jsem z rádia věděl, co se tam dělo. Byla šílená zima a na chodníku tam byly všude zmrzlé kusy krve.“

V dalších dnech chodil do Výstavní síně Mánes, kde bylo jedno z center nově vzniklého Občanského fóra. „Tam probíhala ta výtvarná komunikace s veřejností.“ Jan se začal angažovat a vyráběl plakáty Občanského fóra, které následně distribuoval. Pomáhal také při výrobě transparentů. Při své práci byl ale pořád radši opatrný.

„Ještě se nevědělo, jestli to komunisti nevezmou zpátky, proto já jsem se nikoho ze svých kolegů tam nezeptal na jméno. Kdyby mě vyslýchali, tak abych neměl co prozradit.“ Další dny a týdny strávil Jan na demonstracích na Václavském náměstí a později na Letné. Stále tvořil v Mánesu transparenty a plakáty. Společně s ostatními prožíval euforii nastupující svobody.

Po sametové revoluci pokračoval Jan Fiala ve svojí práci grafika, vyráběl převážně loga pro nově vznikající firmy. Zůstal u toho, co ho bavilo celý život, po roce 1989 jeho práce dostala nový rozměr, už před ním nebyla žádná omezení. V roce 2023 žil v Praze.