„Vavrečka pak už na ministerstvo nechodil. Víceméně zůstával doma na Senovážném náměstí. Celé jedno patro domu tam obývaly dvě rodiny, rodina Vavrečkova a Havlova, otec prezidenta Havla. A Vavrečka často zůstával doma a zval si mě domů na diktát. Vavrečka byl vzdělaný a báječný člověk. Tam byli takoví dva kluci malinký. Jeden tam pořád běhal a chtěl od dědečka chovat. To byl malý Václav Havel. Druhého chlapce, Ivana, chovala v náruči jejich maminka. Byla to dcera Vavrečky. Když Havel zemřel, tak jsem napsala o této vzpomínce článek do Mladé fronty. Kromě toho jsem tam zdůraznila, kdo byl Hugo Vavrečka. On své podřízené židovského původu pracovně přeložil do Ameriky a do světa. Tím jim vlastně zachránil život.“
„Mítinky měly hlavní úkol, že to, co se odehrávalo dopoledne v Praze, tak ti autentičtí svědci těchto událostí jezdili do krajských měst a tam o tom hovořili. V Karlových Varech se setkání konala u pošty. Lidé to velmi vděčně přijímali. Stáli tam se svíčkami, poslouchali a zpívali. Ale když toto trvalo už pár dní, tak bylo vidět, že to nestačí. Velmi jsme proto uvítali mítinky v divadle. Bylo tam úplně narváno, jednak tam hovořili sami herci, jednak další lidé z Karlových Varů a pak také lidé z Prahy. Pokaždé tam byl nějaký host. Ale ani u toho se nemohlo zůstat. Bylo důležité, a také to lidé z karlovarského Občanského fóra tehdy dělali, navštěvovat fabriky a závody v regionu a tam diskutovat se zaměstnanci. Tam nebyla situace jednoduchá, pořád tam ještě působily Lidové milice. Hlavní práce spočívala v tom, že se podchytila nálada lidí v celém okrese, nejen v okresním městě.“
„Prověrková komise spočívala v tom, že oni řekli: ‚Tak soudruhu, ty ses svým způsobem provinil.‘ Anebo se nikdo neprovinil, nevyskakoval a nebouřil, tak ten klidně na své pozici zůstal. Tomu, kdo se ozval, řekli: ‚Soudruhu, tak a tak, doba se změnila. Ty víš dobře, jak to dopadlo, a ty víš dobře, že to dopadlo dobře pro náš národ, a tak dál… Ty ses tenkrát projevil proti Sovětskému svazu, tím a tím způsobem. Nám úplně stačí, když podepíšeš prohlášení, že souhlasíš se vstupem vojsk. A budeš mít pokoj. Tady jde o to, aby sis to uvědomil, že jsi chyboval a že chceš své chyby napravit, a nic se ti nestane.‘ To bylo tak jednoduché. Zaprvé souhlasit se vstupem, to není tak špatné. Co to je vstup, to o nic nejde… Kdo to podepsal, tak se mu nic nestalo. Jenže bylo dost lidí, kteří to nepodepsali.“
„Bylo to po Chartě, kdy jsem roznášela rozepsanou Chartu po městě. Bohužel jsem ji nabídla jednomu známému, ze kterého se vyklubal těžký konfident a donašeč, a ten materiál StB donesl. Přijeli si pro mě do práce. Naložili mě do auta a zavezli před dům. A že půjdou ke mně domů. To jsem v žádném případě nechtěla, protože doma na stole jsem měla ve stroji rozepsanou Chartu. Tak jsme se tam asi hodinu dohadovali. Říkala jsem jim, že je domů prostě nepustím. Byli tam tři chlapi a řidič. Situace začínala být velmi napjatá, pořád do mě hučeli a hučeli… řidič, který do té doby mlčel, zařval: ,Proboha, už s ní něco udělejte, už jsme tady strašnou dobu.‘ Nevěděli, co se mnou mají udělat. Byli jsme na náměstí, kde chodili neustále lidé. Pak mě napadlo jim říct, že za chvilku přijde manžel z práce a ten ztropí velký povyk. A oni ho znali, protože si ho k sobě zvali. Chvíli bylo ticho a pak mi řekli, ať tedy jdu, ale musím jim přinést svůj psací stroj.“
„21. srpna jsme s manželem spali na chatě a v noci nám sousedka zabouchala na okno, ať si pustíme rádio. Okamžitě jsem jela do redakce, která už byla plná kamarádů a novinářů z různých novin a z rozhlasu. Manžel šel na své pracoviště do nemocnice, protože byl primářem dětského oddělení. V redakci jsme se radili, co budeme dělat. Telefonovali jsme do Plzně do tiskárny, kde nám tiskli noviny. Tam nám řekli, že tiskárna je obsazená vojskem a že žádné noviny nebudou. Jeden kolega zajistil neoficiální tiskárnu v jednom karlovarském podniku. Dali jsme dohromady, co jsme zjistili a vytelefonovali, a vydali jeden list, co hlavního se děje. Úžasné bylo, že nám do redakce nosili jídlo úplně neznámí lidé. Bylo to až dojemné.“
Anna Fidlerová, rozená Lhotáková, se narodila v roce 1919 v obci Hospozín ve středních Čechách. Díky dědečkovi poznala, co je to politika a zájem o věci veřejné. Jejím snem bylo stát se novinářkou. Mládí a studentská léta prožila v Praze. Zapojila se do uskupení mladých lidí se zájmem o kulturní dění s názvem Mladá kultura. Tam poznala takové osobnosti, jako byl Adolf Hoffmeister nebo Julius Fučík. V Mladé kultuře se také zamilovala, a to do židovského mladíka. Jejich vztah zpřetrhal jeho transport do Osvětimi, kde také zemřel. Mezitím pracovala jako sekretářka u Huga Vavrečky, dědečka Václava Havla. V Praze se strachem prožívala dny teroru po úspěšném atentátu na Heydricha, ale i dny naplněné radostí při osvobození Prahy. Na perzekucích svých dalších partnerů poznala, jak dokázal být komunistický režim krutý, a to i ke svým vlastním lidem. V Karlových Varech prožila uvolněnou atmosféru jara 1968 a následnou okupaci vojsk Varšavské smlouvy. Kvůli svým novinářským aktivitám musela opustit milovanou profesi a pracovala mimo jiné jako uklízečka. Donedávna se aktivně účastnila veřejného dění v Karlových Varech. Paní Anna Fidlerová zemřela 14. března roku 2016.
