Annelore Finková

„Oni byli u Erfurtu a měli tam uhlí, hospodářství a takové věci. Adresu měla máma v hlavě. Tam jsme chtěli, asi byli s mámou nějak domluvení, nevím. Půlku cesty mě musela máma vézt ve vysokém sněhu. Tam leželo hodně mrtvých na cestě přes les, ne na silnici. Už jsem nemohla chodit, dostala jsem tyfus a zápal plic, už jsem nemohla chodit, tak naše máma… Na straně byly ty mrtvoly, to mám ještě v hlavě, bylo to ošklivé. Máma sundala jedno dítě ze saní, musela si vzít saně, protože už nevěděla, co má se mnou dělat, měla jsem vysoké horečky, pochovala ve sněhu to mrtvé dítě, a se saněmi mě vezli, máma a brácha, ještě kousek dál. To musela být strašná cesta. Tohle vím z toho, co mi říkali. Prostě potom jsme skončili tady kousek ve Schwarzenberg-Lichtenberg, to je kousek odsud v Německu. Tam jsme dostali ubytování v soukromém baráku, paní se jmenovala Stein, měla taky dvě holky, manžel taky ve válce, ale ona věděla, že už je mrtvý.“

„Na začátku, říkala máma, byli trochu… ale jinak udělali volné pokoje. Sedláci byli strašní, ti vzali všechno, co lidi měli. ‚Ty jsi dostal mléko, tak za to musíš dělat.‘ Ze začátku to byla katastrofa, ale jak nás potom poznali, máma měla práci a tak, tak s námi nebyly problémy, vůbec. Naopak, kluci přišli a říkali: ‚Anne, my potřebujeme cukr na víno, my máme hodně ovoce. Já ti přivezu, my budeme zabíjet, pak dostanete ze zabijačky.‘ Tenkrát ještě byly, to vy neznáte, masové konzervy. Na vesnici jsem chodila do školy, chvilku, potom jsem šla do Bad Lausitz za tetou.“

„Náš barák byl taky z půlky rozbitý, všechno bylo černé. Jednoho dne přijdu ven, a to je to, co nezapomenu. Brácha řval: ‚Pojď už, pojď!‘ Ženy jsou trochu pomalejší, že, a já jdu s ním ven. ‚Tady je něco, Anne, pojď.‘ Tak jsem šla za ním a tam byl ten lékárník. Byl jenom už takhle velký, jen půlka, úplně černý, všechno spálené. Teď si nevzpomenu, jak se to jmenuje. Teror. Všechno to zničí.“ – „Fosforové bomby?“ – „Asi fosfor. Tohle nemůžu zapomenout. To mám v hlavě furt. Máma říkala, že musím jít trochu, že zapomenu. Hodně věcí vím od mámy.“

„Jak jsem viděla ještě v Německu číslo…“ – „Na ruce měl vytetované číslo?“ – „No jistě. Z koncentráku. On byl rok s mámou v Theresienstadtu, v Terezíně. Tátu potom potkali až v Auschwitz, za rok. Vaši lidé to určitě znají, jak tam mladí udělali divadlo, to všechno manžel zažil v Terezíně. On moc ze začátku, když se někdo zeptal: ‚Proč máš tady, Harry, číslo?‘ On řekl: ‚Och, to byla dětská blbost.‘ On o tom nemluvil.“