„Město Brest byla největší ponorková základna. Bylo tam asi dvacet nebo třicet ponorek. Já jsem byl zařazen na francouzskou loď, která byla přepracována na vojenskou. Byla to malá loď. Bylo nás tam asi pětatřicet námořníků. A my jsme dělali doprovod podél pobřeží od Biskajského zálivu až k Brestu. Byl to doprovod obchodních lodí, protože Němci by tu válku nevyhráli, ale vzhledem k tomu, že měli tajné spojení se Španělskem, které dodávalo různé živobytí, obchodovali s Francem. To byly jenom obchodní lodě. My jsme dělali jenom takový doprovod.“
„V roce 1948 byly studentské prověrky a znovu jsem měl problémy. Ředitel, inženýr Holub, na průmyslové škole dostal dopis, že tam nemám co dělat, že musím odejít ze školy. Tak jsem musel jít na ministerstvo národní obrany. Do Prahy jsem jel. Tehdy mě přijal armádní generál Svoboda. Velmi příjemný člověk to byl a říkal: ,Co to? To Vám dělají takové těžkosti?‘ Dostal jsem dobrozdání z ministerstva obrany. Na popud toho jsem dokončil průmyslovou školu s maturitou. Takto se k nám zachovali ještě někteří lidé, když jsme bojovali. Dávali život za obnovení Československé republiky. To byla velká drzost a na to nezapomenu do smrti.“
„Přišli sem Poláci. Za polského režimu rodiče chtěli, aby byla česká škola. Rychvald byl dosti takový český, protože tady je i církev československá. Lidé tady byli vlastenci. Byl jsem tam také, když rodiče žádali, aby tady byla česká škola. Bylo to u kostela a oni přitáhli koňskou jízdu, a jak to shromáždění bylo, tak s těmi koňmi lidi rozehnali. Oni říkali s tím obuškem: ,Jakou půlku pán chce? Bílou nebo černou?‘ Bílá, to byla ta rukojeť, a ta černá, to byl konec toho pendreku. Tak to rozháněli, někteří lidé dostali od těch Poláků opravdu dost. Tak to si pamatuju jako kluk, jak tady ti Poláci útočili proti Čechům. Později potom zjišťovali, kdo byl v Sokolu a tak dále. Tak ty lidi žádali, aby se přestěhovali pryč.“
„Jak nás potopili u města Quimper, tak já a dva Poláci, kteří byli tady od Katowic, jsme zběhli od Němců k francouzským patriotům. To byli francouzští partyzáni. Ten náš velitel nám řekl, že se nesmíme rozcházet. My jsme říkali, že chceme jít na záchod. Tak jsme šli bokem. Byli jsme v takové dolině a tam jsme viděli ty partyzány. Měli jsme s sebou takový bílý šátek, který jsme jim ukazovali, že se k nim chceme přidat. My jsme tam zůstali ukrytí a francouzští partyzáni potom zajali ostatní Němce. Vzali je potom někam bokem nebo já nevím kam. My jsme tam byli asi čtrnáct dní a potom tam přišli Američané, do toho města Quimper. Věděli, že už to město je volné od Němců. Měl jsem štěstí, protože tam přišel americký důstojník, který byl Čechoameričan. Já jsem mu řekl, že jsem Čech z okupovaného území. On to už znal. Tak jsem se hlásil, že jsem Čech a chci do československé armády. Že vím, že v Anglii je česká zahraniční armáda.“
Ing. Miroslav Fišer se narodil v roce 1925 v Rychvaldě, který mezi léty 1938-1939 patřil střídavě do tří států. Když bylo město pod německou správou, musel Miroslav Fišer v roce 1943 narukovat do wehrmachtu. Po dvouměsíčním výcviku u Severního moře byl přidělen k námořnictvu (Kriegsmarine). Stal se členem posádky menšího plavidla, které doprovázelo obchodní lodě mezi Španělskem a Francií. Jeho loď byla Spojenci potopena v blízkosti města Quimper a Miroslav Fišer přešel k francouzským partyzánům. Zanedlouho se přihlásil do československé samostatné brigády ve Velké Británii a po krátkém výcviku byl zařazen k obléhání přístavního města Dunkerque. Krátce po válce byl demobilizován a začal studovat průmyslovou školu v Karviné. Po prověrkách v roce 1948 mu hrozilo vyloučení ze školy, ale podařilo se mu získat dobrozdání od Ludvíka Svobody. Nakonec vystudoval i vysokou školu s titulem inženýr. Žil v Rychvaldě. Zemřel 12.5. 2014.
