„Ta doba byla velmi, velmi špatná. Po škole jsem dostal angažmá, mi bylo nabídnuto angažmá do Divadla Petra Bezruče v Ostravě. To bylo po éře, kdy členové nového Činoherního klubu s Honzou Kačerem, Hrzán, Nina Divíšková odešli z ostravského Divadla Petra Bezruče do Prahy, založili Činoherák a teď se tam vytvářelo nové prostředí. A ročník nad námi, který tam byl, z JAMU, se tam dostal, bylo tam spoustu mých známých, bylo mi nabídnuto angažmá, tak jsem se dostal do Divadla Petra Bezruče. A pozor, dobré rozhodnutí, bezvadné rozhodnutí. Ale mluvíme o roce 1970, kdy po okupaci, kdy po okupaci začaly politické prověrky. Nejdříve šli straníci, ty prověřili, a pak my, nestraníci. No a jedna ze základních otázek byla: ‚Jaký je váš vztah ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa?‘ A tehdy, samozřejmě, protože jsem byl mladý a drzý, tak – to je přímý citát – jsem řek: ‚No podívejte se. Jaký je můj vztah k tomu? Je to moje soukromá záležitost, v prvé řadě, a kdybych věděl a chtěl se jít vyzpovídat, tak vím, kam mám jít.‘ Takhle doslova. No to byla mela. Tak tam seděli straníci různí a někteří členové divadla. No ale tehdy dostali příkaz, to jsem se dozvěděl samozřejmě později, z krajského výboru strany, nikoho nevyhodit po prověrkách. Takových blbečků, jako jsem byl já... Ale čekat na první kázeňský přestupek v divadle. Což já jsem jim nabídl okamžitě, neboť tehdejší ředitel divadla Saša Lichý napsal velice tendenční hru, již v padesátých letech, jmenovalo se to Černá ruka. No blbost neuvěřitelná. O pionýrech. A po těch prověrkách mě obsadil do jedné z hlavních rolí, pionýra nějakého. No to prostě nešlo. To jako jsem si říkal, to jako... to ne. Si dělaj ze mě legraci, to já nemůžu hrát. V roce 1970, po okupaci Ruska a Varšavské smlouvy, po tom všem, já přece nemohu hrát pionýra. A pozor, zase zdůrazňuji, rozhodnutí. A tak jsem se rozhod, že to prostě hrát nebudu. Šel jsem za ním a řekl jsem mu: ‚Pane Lichý, nezlobte se, ale v tom já nebudu hrát.‘ On říkal: ‚Jó, budeš.‘ Já jsem říkal: ‚No ne, nebudu v tom hrát.‘ On říkal: ‚Ale budeš a zítra je první čtená zkouška, tak tě tam čekám.‘ A já jsem nepřišel na tu čtenou. Tak oni pro mě poslali kurýra. Já jsem říkal: ‚Ne, ne, ne, já tam nejdu, já to prostě nebudu říkat.‘ – ‚Ale chápeš, že ty důsledky mohou být...‘ Já jsem říkal: ‚Ano, chápu to. Ale já se nemohu sám potom podívat na sebe do zrcadla, po tom všem, a říct, no tak dobře, no tak jako jó, no tak dobře, zahraju vám tady jako nějakýho pionýra nebo něco budeme dělat. Ne!“