Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fisher (* 1947)

• narodil se 6. listopadu 1947 v Brně

• vystudoval brněnskou konzervatoř a Janáčkovu akademii múzických umění

• v Ostravě byl členem Divadla Petra Bezruče a Státního divadla

• v Brně byl členem Mahenovy činohry

• odešel do emigrace v roce 1979

• žil v New Yorku a živil se manuálně; později se vrátil k herectví

• pracoval v Hlasu Ameriky pod jménem Jiří Ryba

• žije na Floridě

Posluchači Hlasu Ameriky ho mohli znát jako Jiřího R. neboli Jiřího Rybu. Ve svém životě měl však i mnoho dalších rolí – herec, hokejista, emigrant, redaktor, režisér či reportér.

Role první a druhá – herec a hokejista

Jiří Fisher prožíval obyčejné, šťastné dětství, které ale příliš brzy poznamenala dvojnásobná rodinná tragédie. Nejprve zemřela z nedbalosti lékařů v brněnské dětské nemocnici  mladší sestra Eva na záškrt. O rok později přišla druhá sestra na svět s vrozenou srdeční vadou a zemřela krátce po narození. Na manželství rodičů měla úmrtí obou holčiček devastující vliv a maminka se z tragédie již nikdy zcela nevzpamatovala.

Pamětníkovou celoživotní vášní se kromě herectví stal také sport. Nadějný hokejista si po úspěšných přijímacích zkouškách na brněnskou konzervatoř musel vybrat, jestli dá přednost hokeji, nebo studiu herectví. Herectví nakonec nad hokejem, doprovázeným častými úrazy, zvítězilo. K ledové ploše se ale časem vrátil, jen v trochu jiné roli.

V období dospívání si uvědomil, že život mnohdy záleží na rozhodnutích – na těch špatných a správných, na těch, která nás pak provázejí celý život. V příběhu Jiřího Fishera je zásadních rozhodnutí několik.

První velké rozhodnutí přišlo s rokem 1968 a invazí vojsk Varšavské smlouvy. Předcházela mu šťastná studentská léta. Na konzervatoři studoval v prvním poválečném ročníku. „Nejdřív nevěděli, co s námi, byli jsme takový testovací ročník.“ Po konzervatoři se dostal na Janáčkovu akademii múzických umění a zlom nastal v srpnu 1968. S kamarádem byl právě na dovolené v Jugoslávii a 21. srpna se vracel domů. Vypráví, jak byli Jugoslávci vstřícní a nápomocní. „V té tragédii se k nám zachovali naprosto báječně.“ Asi měsíc žil v Jugoslávii a pak se vydal stopem do Rakouska. Tam poprvé zvažoval možnost emigrace, ale nakonec se kvůli psychicky nemocné mamince v druhé půlce září vrátil do Brna. Jiří Fisher vysvětluje, že velká část jeho rodiny odešla do Spojených států amerických již začátkem 20. století, takže mu myšlenka na emigraci nebyla cizí. I maminka byla překvapená, že se rozhodl do Československa vrátit. Svého rozhodnutí tehdy nelitoval, ale myšlenka na emigraci už mu v hlavě zůstala.

Po ukončení studia se dostal do angažmá v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Nabídka to byla skvělá, ale v politicky špatné době. Po invazi probíhaly kádrové prověrky, a když se pamětníka zeptali na jeho názor na vstup vojsk Varšavské smlouvy, odpověděl podle pravdy: „No, podívejte se, to je moje soukromá záležitost, a kdybych se chtěl jít vyzpovídat, tak vím, kam mám jít.“ Jeho situaci následně nevylepšilo ani to, že odmítl roli pionýra v politicky angažované hře. „Na první zkoušku jsem nepřišel, nemohl bych se sám na sebe podívat do zrcadla.“ Ředitel divadla Saša Lichý ho okamžitě nechal vyhodit. Během dvou dnů se ale na něho usmálo štěstí a dostal nabídku od ředitele Státního divadla v Ostravě. V angažmá vydržel čtyři roky a vzpomíná na tu dobu velmi rád. „Ostrava byla tou dobou hrozná, špinavá, ale bylo to nejkrásnější období mé divadelní kariéry.“ V divadle se sešla skvělá parta lidí a jako mimořádně vydařené zmiňuje představení Penzion pro svobodné pány, které měl to štěstí nastudovat pod vedením režiséra Jiřího Krejčíka.

Po svatbě se s manželkou rozhodli přestěhovat do Brna a pamětník dostal angažmá v tamním Státním divadle. Brněnské angažmá nepatřilo k příliš šťastným. Jiří Fisher popisuje neprofesionální přístup některých kolegů a je očividné, že se mu o tématu nemluví lehce. Nepříznivou situaci v divadelním zákulisí ještě podtrhuje zážitek s inscenací podle slavné knihy Vyhoďme ho z kola ven, známější pod svým filmovým názvem Přelet nad kukaččím hnízdem. Na hře spolupracoval s mladým režisérem Janem Kačerem. Zprvu všechno vypadalo ideálně, spolupráce s Janem Kačerem byla zajímavá a jeho způsob vedení herců byl velmi odlišný a na tehdejší dobu pozoruhodný. Hned po generálce byla ovšem inscenace zakázána coby protisovětská. Pamětník napsal otevřený dopis tehdejšímu ministrovi kultury, ve kterém kritizoval takový přístup k hercům, režisérovi a celému divadlu, ale odpovědi se nedočkal.

S koncem sezony již byli s manželkou a malým synem připraveni k emigraci. „Zajímavé bylo, že poslední hra, kterou jsem hrál, končila monologem začínajícím větou: ‚Ne, strejdo, já nechci emigrovat...‘ Tou dobou už jsem měl sbaleno.“

Role třetí – emigrant

Rodina Fisherových dostala devizový příslib na cestu do Jugoslávie a na rakouském velvyslanectví požádala o tranzitní vízum do Vídně. Z Vídně se dostali do Německa a pokusili se o legální odchod do Anglie. Vízum do Anglie ale nedostali. Tehdy se pamětník rozhodl kontaktovat své příbuzné z USA a s jejich pomocí se po roce stráveném v Německu mohli vystěhovat za oceán. Svůj nový život začali v New Yorku. Po počátečním kulturním šoku se rychle naučili anglicky a Jiří Fisher rodinu živil nejprve jako číšník. Posléze myl okna na mrakodrapech, taxikařil a vykonával podobné manuální práce. „Je to takový běžný emigrantský příběh, každý druhý emigrant začínal dost podobně.“

Role čtvrtá – redaktor (a znovu herec)

Další životní rozhodnutí před ním stálo, když jednou viděl hrát v divadle Jana Třísku. Začali s manželkou pokukovat po možnostech návratu k herecké profesi. Našetřili si peníze, nechali si udělat profesionální fotografie a následně byl obsazen do televizniho serialu (tzv. soap opery) Another World. Při konkurzu se shodou náhod setkal i s Janem Třískou. Pametnik spolu s manželkou byli pak obsazeni do úspěšné Off Broadwayske inscenace  „Ceremony in Bohemia“ o československém disentu a členech VONSu.“

Na představení se přijeli podívat redaktoři z rozhlasové redakce Hlasu Ameriky. Fisherovi vzápětí dostali z Hlasu Ameriky pracovní nabídku a po počátečním váhání došli k dalšímu osudovému rozhodnutí. „Rozhodli jsme se přestěhovat do Washingtonu a dát tomu na rok šanci.“ Z roční nabídky se nakonec stalo třicet let práce pro vysílání Hlasu Ameriky. Práce v rádiu Jiřího Fishera naplňovala. „Bylo to slušně placený, zajímavý, kreativní a měli jsme pocit, že něčím přispíváme do toho nesmyslu, který se v komunistickém Československu odehrával.“

K vyprávění o Hlasu Ameriky ještě přidává vzpomínku na rozhlasovou hru Milana Uhdeho, kterou se rozhodli v redakci zinscenovat. Hra se jmenovala Zubařovo pokušení, a jelikož neměli profesionální nahrávací studio, nahrávku pořídili v běžném zpravodajském studiu. Po odvysílání hry obdržel „Jiří R.“ děkovný dopis od Milana Uhdeho, pro kterého bylo uvedení jeho hry ve vysílání Hlasu Ameriky v totalitou sevřeném Československu jako malé zjevení.

Role pátá – reportér

Prostřednictvím práce v redakci se nakonec dostal zpátky i ke svému oblíbenému hokeji. V Americe chodil na NHL nejprve jako fanoušek a vzhledem k mnoha hrajícím českým a slovenským hokejistům začal točit i rozhovory a reportáže ze zápasů. „Život by měl být jako hokej a měl by mít pravidla jako hokej,“ uzavírá s trochou nadsázky své vzpomínání na patnáctileté období v prostředí NHL. „Je to tvrdá hra, je to čestná hra, a když někdo udělá nějakou podlost, tak si jde na pět minut sednout, hlava vychladne, vrátí se do hry a jede dál.“

Role šestá – režisér

Koncem osmdesátých let se rozhodl zinscenovat Havlovu hru Audience. Úspěch představení vyústil v založení divadelní společnosti No Courtain Theater. V Audienci si zahrál roli Vaňka (alter ego Václava Havla). Po převratu v roce 1989 dostal pamětník možnost přijet s představením do Prahy a Ostravy. Zajímavé bylo, že hrál roli Vaňka česky a jeho americký kolega hrál roli sládka v angličtině. „Rozhodli jsme se to tak udělat. Ti dva si povídají, každý mluví jiným jazykem, rozumí si, ale v principu si nerozumí. A ono to tak opravdu fungovalo.“

Po roce 1989 již nebylo potřeba do Československa vysílat a činnost Hlasu Ameriky pro tuto část Evropy byla pozvolna ukončena. Jiří Fisher pak dostal nabídku pokračovat v práci na vysílání pro jižní a západní Asii. Měl na starost produkci vysílání ve všech jazycích v těchto zemích. „Práce to byla zajímavá a únavná. Bylo potřeba brát zřetel na kulturní a náboženské zvyky z těchto oblastí. Člověk musel být velice opatrný a citlivý.“ Jako mimořádně komplikované označuje vysílání například pro válečný Afghánistán.

Mimořádná je také vzpomínka na setkání s Václavem Havlem, který pobýval v USA v průběhu roku 2005 na pozvání Knihovny Kongresu. Během pobytu dopisoval svou poslední hru Odcházení. S manželi Fisherovými se několikrát setkal a vzniklo cosi, co Jiří Fisher skromně popisuje: „Nedovolil bych si říct přátelství, ale spíš vzájemný respekt.“ Poté, co Václav Havel Odcházení dopsal, manžele Fisherovy požádal, jestli by mu hru mohli přečíst, aby dramaturg zjistil, jestli vše „funguje“. Po Havlově odjezdu obdržel pamětník anglický překlad Odcházení i s osobním věnováním: „Jiřímu Fisherovi – kmotrovi té hry.“

Ve dvaašedesáti letech se pamětník rozhodl, že odejde do penze. Po pěti letech se Fisherovi rozhodli přestěhovat na Floridu, kde si Jiří vždycky přáli žít. „Je tu teplo, hezky, občas jsou tu teda hurikány, ale já to tady miluju.“

Konec vyprávění uzavírá komentářem svého životního postoje. Pro Jiřího Fishera bylo vždy důležité vést všechna svá životní rozhodnutí tak, aby se nemusel sám za sebe stydět. „Nechci tady ale mudrovat, že jsem nějaký světec,“ uzavírá své vyprávění se smíchem.