„To, že jsem dostal příležitost pracovat u Svobodné Evropy, byl v podstatě nezasloužený dar osudu a bylo to pro mě velmi důležité. Díky tomu jsem se mohl vrátit k žurnalistice. Byl jsem naprosto spokojený, že můžu psát v souladu se svým přesvědčením a zároveň jsem za to placen. To je ideální a vzácná kombinace. Jestli se mé psaní shodovalo s politikou Bílého domu, nebo ne, bylo vedlejší. Tato politika je ohebná a já mohl jít svou cestou. Myslel jsem si, že výsledkem, který by potvrdil mé celoživotní úsilí, by měl být pád komunismu, kterého jsem se dočkal.“
„Jelikož po druhé světové válce v Rusku panoval hladomor, mé dětství bylo hladové. Všichni s hořkou ironií vzpomínají na to, jak Rusko, se záměrem podrobit si střední Evropu, pomáhá ostatním státům. Zatímco v Rusku lidé umírali hlady, do Československa bylo dovezeno několik set tisíc tun obilí v rámci bratrské pomoci. Moje maminka ztratila mléko a neměla co jíst. Tatínek pomýšlel na sebevraždu, ale pracoval v té době ve skladišti, kde kradl mrkev a nosil ji domů. Ta mrkev jim zachránila život. Ze školky si pamatuji bramborovou kaši s vodou místo mléka. Ale i přes tuto chudobu se vždy našel kousek chleba s okurkou a mně se zdálo, že jím přepychově, jako král.“
„Po svatbě v únoru 1969 jsem okamžitě zažádal úřady o návštěvu své manželky v Praze. Měl jsem na návštěvu nárok, potřeboval jsem však doporučení. Jelikož jsem nebyl angažován v žádných stranických orgánech, mohla mě doporučit pouze fakultní studentská organizace. Řekli mi ale, že mi doporučení dát nemohou. Nebyl jsem podle nich jako student dostatečně aktivní a neplnil jsem tzv. socialistické závazky. Ale zato student Jurij Marušák z mého oddělení byl velmi aktivní, a proto organizace doporučila k návštěvě mé manželky jeho. Nebyl jsem důstojný toho, abych navštívil novomanželku, tak jsem se vystěhoval definitivně.“
Jefim Fištejn se narodil 23. prosince 1946 v Kyjevě na Ukrajině. Vyrůstal v rodině židovského původu ve velmi chudých poměrech na kyjevském sídlišti Podol. Po složení maturitní zkoušky na večerní škole pro dělnickou mládež a absolvování povinné praxe ve fabrice vystudoval žurnalistiku na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Na škole se díky studentské výměně poznal se svou ženou Věrou Němcovou, se kterou se v roce 1969 přestěhovali do Československa. V Praze chvíli působil v zahraničním oddělení Československé televize a poté pracoval jako překladatel. V roce 1978 podepsal Chartu 77 a v roce 1980 pod nátlakem ze strany StB a úřadů emigroval. Nějaký čas žil ve Vídni. V roce 1981 byl zaměstnán rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa a přesunul se do Mnichova. Vystřídal různé pozice, pracoval zde například jako asistent programového ředitele či politický komentátor. Roku 1996 se přestěhoval spolu s redakcí Svobodné Evropy do Prahy. V letech 1996 a 1997 působil jako šéfredaktor Lidových novin. Je autorem mnoha článků, esejí a dokumentárního filmu Přerušené jaro. Dnes je v důchodu, působí jako poradce ředitele Rádia Svobodná Evropa a publikuje v různých médiích.
