Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Flemming (* 1921)

• 1921 narozen v Praze

• 1938 účast na studentských demonstracích

• 1940 dělníkem v ČKD

• roku 1945 se účastnil Pražského povstání, otec v odboji

• roku 1948 vstoupil do KSČ

• 1954 hlavní inženýr energetiky na ministerstvu paliv a energetiky

• 1962 Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj

• Institut pro rozvoj palivoenergetické základny

• 1968 invaze do ČSSR a konference WEC v Moskvě

• vyškrtnut z komunistické strany

Bohumil Flemming se narodil roku 1921 v Jeseniově ulici v Praze na Žižkově. „Kovácký“ rod Flemmingů pocházel z Kročehlav, odkud musela rodina odejít po účasti pamětníkova dědečka ve stávce v roce 1906 v Poldině huti. Otec vystudoval vojenskou hudební školu, bojoval v 1. světové válce a poté pracoval jako elektrikář u Dopravního podniku hlavního města Prahy. Bohumil Flemming se spolu s rodiči brzy přestěhoval do přiděleného nového domu, postaveného Dopravním podnikem v Harantově, poté do Domažlické ulice na Žižkově, kde se narodila mladší sestra Olga. Rodina žila velmi skromně, mnoho kamarádů ze školy na Žerotínově náměstí však pocházelo z mnohem chudších poměrů.

„Měl jsem svetr, který mě svědil, tak jsem ho přestal nosit a dal ho kamarádovi. Ten bydlel v kolonii blízko školy Pražačka, kde v domcích z odpadních materiálů nouzově žili, a jeho maminka přišla poděkovat mojí mámě za ten svetr, co jsem mu ho dal.“

Sociální cítění a soudržnost tak byly jedním z podnětů formujících jeho osobnost.

Studium na reálce v Praze 11 zakončil Bohumil Flemming s vyznamenáním a cenou T. G. Masaryka. Jediný předmět, se kterým měl problémy, byla němčina. Ten však vyřešil výměnným prázdninovým pobytem v německé rodině pana Mayera v Březně u Chomutova. Jeho nejstarší syn Karel, Bohumilův vrstevník, zorganizoval společný několikadenní poznávací výlet po severozápadních Čechách a Bohumil tak získal živou představu o protičeské náladě v prostředí předmnichovských Sudet.

„Když jsme nocovali v noclehárně německých studentů, snažil jsem se, aby nepoznali, že jsem Čech - bavili se o tom, jak vyházeli Čechy z ubytovny…“

Konec studií byl ve znamení významných událostí. Nejprve bylo odtrženo pohraničí, později obsazen zbytek Čech a Moravy a krátce poté vznikl Slovenský stát. Těsně před mnichovskou dohodou se Flemming zúčastnil manifestace na Václavském náměstí, odkud byl veden průvod na Pražský hrad.

„Do čela průvodu se ale asi postavili fašisté, zavedli průvod do Dlouhé třídy před generální sekretariát fašistické strany, kde na balkoně vystoupil jejich předseda Gajda. Volali jsme: ‚Nechceme Gajdu, chceme Syrového, na Hrad!‘“

Na Hradě ale generál Syrový vyzýval shromážděné ke klidu a lidé se zklamaně rozešli. Druhý den zjistili, že byla přijata mnichovská dohoda. Později měly Opletalova smrt a studentské demonstrace za následek uzavření vysokých škol a následné represe v podobě zatýkání studentů. Bohumil Flemming se spolu s dalšími ukryl na chatu rodičů jednoho z kamarádů, rozhodnut, že před případným zatčením uteče za hranice. Po informacích rodičů, že zatýkání studentů bylo jen na kolejích a po pamětníkovi ani po jeho kamarádech nikdo nepátrá, se vrátil domů.

Život v protektorátu

Po uzavření vysokých škol bylo nutné najít si práci. Díky svému otci nalezl Bohumil Flemming zaměstnání v Elektrických podnicích jako pomocný dělník, ve skutečnosti však pomáhal v účtárně. Poté, co se odhalilo více takových případů fingovaných dělnických zaměstnání, se musel živit jako dělník. Později se naskytla příležitost pro bývalé vysokoškoláky a Bohumil Flemming nastoupil na dvouletý abiturientský kurz na smíchovské průmyslové škole. Po absolvování druhé maturity pracoval v ČKD v oddělení prodeje a projektů. Po večerech se čtyřmi kamarády pilně studoval pod vedením najatých asistentů z uzavřeného Vysokého učení technického a připravoval se na státní zkoušky tak, aby byl co nejrychleji po válce hotov se studiem.

V té době byla nouze o jídlo. Například se stalo, že sváteční šaty jeho sestry Olgy musela maminka vyměnit za mouku. Jeho otec se zároveň, nejprve bez vědomí rodiny, zapojil do odboje v rámci organizace Černý lev.

„My jsme měli krabici s krémy a věcmi na čištění bot v koupelně a jednou přijde tatínek a kouká, krabice v koupelně nebyla. Spustil křik: ‚Kde je ta krabice!‘ Ta se nakonec našla a my se až v roce čtyřicet čtyři dozvěděli, že měl otec v etuji ukrytý jmenovací dekret velitele Žižkovské vozovny.“

Bohumil Flemming kontaktoval ilegální odbojovou skupinu v ČKD. Ta byla pod silným vlivem komunistické strany a své členy si pečlivě vybírala. Ti se povinně museli zúčastňovat přednášek z marxismu-leninismu.

„Měl jsem k tomu určitou nedůvěru, vždycky jsem měl smysl sociální, nepřišlo mi reálné hlavní heslo ‚každý bude pracovat podle možností a odměněn podle potřeby‘, neodpovídalo charakteru člověka… Měl jsem k tomu řadu námitek. Počítali se mnou, ale jen jako kdyby bylo náhodou potřeba hájit ČKD.“

V napjatých dnech Pražského povstání zpráva z ČKD nepřišla, a tak zatím pomáhal pan Flemming stavět protitankové barikády, aby Němci nemohli pronikat do Prahy. Nakonec se vypravil do Vysočan do ČKD pěšky. V ulicích se ještě střílelo.

„Přišel jsem až k vrátnici, jenomže tam bylo všude ticho, klid. Tak jsem byl takovej nějakej zklamanej, řek jsem si - oni na tebe kašlou. Tak jsem se sebral a vrátil jsem se.“

O konci války se dozvěděl z rozhlasu při návštěvě kamaráda Emanuela Kafky. Jeho přítelkyně pocházela za smíšeného manželství, matka byla židovského původu. Zachránil ji Emanuelův otec, který měl na starost léčebná zařízení pro duševně choré a podařilo se mu ji prohlásit „za blázna“ a internovat. Takové štěstí však neměli Flemmingovi spolužáci Felix Kohn a Věra Frishmanová:

„Tu jsem ještě zažil, když začali nosit hvězdu a bydleli v Praze, tak samozřejmě jsme se normálně bavili a Věra mi říkala: ‚Já se divím, že se nebojíš se mnou mluvit, když mám hvězdu.‘ A já jí na to řek, mezi námi se přeci nic nezměnilo… A já doufám, že to přežiješ…“

Po válce a rok 1948

V roce 1946 vstoupil Bohumil Flemming do sociální demokracie, kde později působil jako předseda okresní a krajské komise mládeže v Praze.

„Politika mě prostě zajímala a myslel jsem si, že sociálně demokratická strana je ta nejlepší… Chtěl jsem, aby tu byla demokracie se sociálním cítěním.“

Studium na Vysokém učení technickém, kde ho nejvíce zajímala silnoproudá elektrotechnika, ukončil v roce 1947 s inženýrským titulem. Následně nastoupil do zaměstnání na generálním ředitelství Českých energetických závodů. Před rokem 1948 projevil souhlas se zachováním Národní fronty, Lidové demokracie a pro levicové funkcionáře sociální demokracie na brněnských sjezdech. V únoru 1948 se zúčastnil, jako jeden ze zástupců sociální demokracie, prvního celostátního zasedání akčního výboru. Na generálním ředitelství Českých energetických závodů byl pak v akčním výboru a úspěšně chránil členy strany. Po únoru 1948 hlasoval pro spojení s komunistickou stranou: „Sloučením jsem se stal komunistou. Považoval jsem to za nejmenší zlo v nebezpečí občanské války a věřil jsem, že KSČ se bude vyvíjet v demokratickém směru.“ 

„Byl jsem poslán do ústřední politické školy a potom mě poslali do Ostravy, abych získal zkušenost z krajského aparátu KV KSČ.“

Kariéra

Bohumil Flemming na odboru průmyslu v Ostravě úspěšně organizoval mezipodnikovou spolupráci a vyřešil složitou situaci Třineckých železáren, aby znovu plnily plán. Zde se odborně a diplomaticky tak osvědčil, že mu bylo nabídnuto místo tajemníka u ministra průmyslu Klimenta, které ovšem odmítl. Po politickém procesu se Slánským se stáhl z aparátu komunistické strany a nastoupil na místo zástupce vedoucího provozu Třebovické elektrárny a záhy se stal vedoucím.

Poté působil jako hlavní inženýr v elektrárně Karolina v Ostravě 1. Využil výsledků z návštěvy odborníků energetiky ze Sovětského svazu, kde byli seznámeni s technickým postupem „uzlových metod oprav“, kterou potom v Ostravě úspěšně aplikoval v praxi, a na žádost ústředního výboru vydal o této metodě brožuru, která byla rozeslána po elektrárnách v tehdejší republice. Další akcí, kterou se příznivě zapsal u ÚV KSČ, bylo navržení neobvykle vysokého příspěvku z podnikových rezerv do celostátní sbírky na pomoc Severní Koreji.

V roce 1954, v době energetické krize, byl Bohumil Flemming jmenován na významné místo hlavního inženýra ve správě energetiky na ministerstvu paliv a energetiky (později rozděleno na palivo a energetiku). Jeho prvním důležitým úkolem, kterého se úspěšně ujal, bylo připravit referát pro celostátní konferenci s návrhy řešení energetické krize. Mezi navrhovanými řešeními byla, namísto vypínání proudu ve městech odstavováním velkých elektrospotřebičů (elektropecí), změna mzdového řádu v elektrárnách – zavedení prémií za bezporuchový provoz a zařazení technických plánů do rozvoje elektráren.

Následovaly úkoly od ministra Františka Vlasáka založit a řídit Organizaci pro racionalizaci energetických závodů, vytvořit plán celého resortu a provést analýzu poruchovosti systému. V roce 1962 Flemming odešel do Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, ve které řídil odbor energetiky. V roce 1964 došlo k transformaci komise - Akademie věd na svoje přání opustila komisi, která se přejmenovala na Státní komisi pro technický a investiční rozvoj, a z odborů vznikly instituty. Institut pro rozvoj palivoenergetické základny (IRPEZ) vedl právě Bohumil Flemming. Náplní práce institutu bylo iniciovat státní úkoly vědy a techniky a dohlížet na jejich plnění, řešit problémy, účastnit se oponentur a dávat podněty pro nové směry bádání se zaměřením na vliv energetiky na prostředí, ekologii a dlouhodobé pokrytí vývoje spotřeby. Bohumil Flemming si doplnil vzdělání na postgraduálním studiu zaměřeném na čistotu ovzduší a rozvoj jaderné energetiky. Poté byl jmenován vládním zmocněncem pro Ústřední výbor světové energetické konference (WEC). Pravidelně se účastnil kongresů, každoročních výborů a studijních cest po celém světě.

Rok 1968 a WEC v Moskvě

Přelomový rok 1968 zastihl Bohumila Flemminga v mnoha funkcích. Působil jako předseda energetické sekce České vědecko-technické společnosti, předseda Komise KSČ pro nápravu křivd v sociální demokracii za kraj Praha a jako funkcionář Společnosti přátel Sovětského svazu. Zastával linii Akčního programu KSČ a byl zařazen na okresní konferenci Prahy 2 jako delegát na sjezd ÚV KSČ za Čechy. Na takzvaném „Svitákově referátu“, akci na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, zastával za dané situace stanovisko proti znovuzaložení Československé sociálně demokratické strany. Zde získal první informaci o formování vojsk Varšavské smlouvy u hranic republiky.

Nejvíce ho však zaměstnávala příprava na WEC pořádaný v roce 1968 v Moskvě. Podařilo se mu zorganizovat početnou delegaci, v jejímž čele stál ministr Úřední správy energetiky Josef Korčák. První den konference v Moskvě probíhal v nejlepším pořádku, druhý den konference vstoupily jednotky Varšavské smlouvy na území ČSSR. Z Flemmingovy iniciativy byla založena řídící skupina za delegaci, jeho návrh na vystoupení s rezolucí ke vstupu vojsk do ČSSR na závěrečném zasedání Výboru světové energetické konference byl však zamítnut. Od zástupce USA dostalo vedení československé delegace vyrozumění, že obsazování republiky je vnitřní věcí RVHP, resp. zemí Varšavské smlouvy a Západ nebude nijak zasahovat. Ministr Korčák na návrh Bohumila Flemminga souhlasně podal žádost předsedovi WEC Cieslerovi a ministru energetiky SSSR Neporožnému o zajištění bezpečnosti delegace v propagandou nepřátelsky ovlivněné Moskvě a o co nejrychlejší návrat do ČSSR, tj. vynechat turistické poznávací cesty. Žádosti bylo vyhověno a hned po závěrečném zasedání výkonného výboru WEC, kde žádná ze světových delegací nevystoupila proti obsazení ČSSR, byla delegace převezena vojenským speciálem do Prahy.

Po výměně členských legitimací byl Flemming na základě údajně nevhodného chování na WEC v Moskvě vyškrtnut ze strany.

„To mělo pro mě ohromný význam, když jsem byl jenom vyškrtnut, a ne vyloučen, mohl jsem zůstat na ministerstvu.“

V roce 1972 však na základě usnesení ÚV museli všichni bývalí vyškrtnutí členové strany sestoupit minimálně o dva kariérní posty. Bohumil Flemming se tak stal zástupcem vedoucího oddělení energetiky. Ministr Ladislav Šupka, který ho i po prověrkách ponechal v řídící pozici, se za Flemminga zaručil a ten měl dále přístup k tajným materiálům. Mohl tak pracovat v orgánech RVHP a až do penze zůstal členem speciální pracovní skupiny pro obnovitelné zdroje energie.

„Po prověrce jsem se zamýšlel nad svou budoucností a měl jsem dojem, že to bude trvat dlouho. Že se s tím musím vyrovnat, musím rodinu nějakým způsobem živit… že musím, jak se říká, sekat dobrotu, přizpůsobit se situaci. V tom duchu jsem pracoval.“

Bohumil Flemming přijal nabídnutou funkci předsedy Společnosti přátel Sovětského svazu. V roce 1987 dosáhl penzijního věku, ale do ústraní neodešel. Působil i nadále ve Výzkumném ústavu energetickém, kde zažil sametovou revoluci, kterou pasivně podporoval. V devadesátých letech podnikal a spoluzaložil společnost Racionalizace energetiky. Nyní žije v Domově pro seniory v pražských Malešicích.