„Část své firmy dali k dispozici organizaci Todt. Co nestačilo, tak dodal pracák. Dali tam nepohodlný lidi, co jim nešli na ruku. Tak se stalo, že například z Olšan jsme tam byli tři. Z některých vesnic tam nešel nikdo, a třeba z Leštiny, kde bylo nejvíc komunistů, tam bylo třináct lidí. Nasadili sto lidí a dostali jsme povolání do Německa do Berlína do organizace Todt. Táta, když dostal upozornění, že mám jet do Berlína, třískl do stolu. Říkal: ,Co to znamená? Vždyť ty nejsi plnoletej! Jak to že mi tě berou? Pojeď se mnou, půjdeme do Šumperka na pracák.‘ Přijeli jsme na pracák a pochopitelně táta uměl plynně německy. Já jsem ze školy taky ovládal němčinu. V té době byla povinná tak jako náboženství. Byli jsme na pracáku a otec na ně začal řvát. ,Co tady na mě řvete? Kluka německej stát zplnomocnil a vy tady nemáte co kecat. A pokud tady na mě budete řvát, tak přijdete do basy, páč rušíte německý zákony. Jak to s váma dopadne, tak si na to za pár let vzpomenete, až budete ve vězení.‘ Táta věděl, že je zle, tak ztichl a odešli jsme. Říká: ,Synku, nemůžu nic dělat, musíš jet.‘“
„Zemřela babička a dali mně vědět, že mám přijet na pohřeb. Byli jsme v Kyjevě a to je daleko a nikdo z celé skupiny se nedostal domů. A bylo nás tam na sto totálně nasazených na Ukrajině. Já jsem byl za tu dobu doma dvakrát. Jednou jsem měl jet se zprávou na velitelství někde nad Varšavou, kde byla polní kancelář Hitlera. Byl jsem tam se zprávou poslán z Kyjeva. Jenomže oni tam šli na mě s podrazem. Že mě tam zadrží a budu poslán na vojnu. Tak jsem tam přijel a oni mě poslali do sálu k odvodu. Měl jsem se za plentou vysvléct. ,Nemám se co vysvlíkat. Čau!‘ A odešel jsem vedle do kanceláře. ,Jak to že jste mě poslali vedle? Tam jsou odvody. Co já mám co dělat u odvodu? Dejte mně papíry, já odjedu zpátky do Kyjeva.‘ Podrazácká cesta. Místo cesty do Kyjeva jsem odjel domů a dostal jsem se akorát na pohřeb babičky. Říkali mi: ,Dobře, že jedeš. My jsme ti poslali telegram.‘ Já jsem říkal, že jsem v životě žádný telegram nedostal. Viděl jsem, že tam po mně smejčijou. Tak jsem potom nejbližším vlakem odcestoval. Ale ne na Ukrajinu, ale do Prahy. Když jsem viděl Václavák, samý hákový kříže od vrchu dolů, nebylo tam slyšet češtinu.“
„Když přišla fronta, tak jsme odjeli do Dubna. Že se tam setkám s některýma z těch deseti, co utekli z Todtovy organizace. Našel jsem tam jedinýho. Nějakýho Zitu z Jestřebí. Když tam nikdo nejel, tak jsme zastavovali auta. Nikdo nás nechtěl svézt do Rovna. Jeli z NKVD, odvezli nás a zavřeli do své kanceláře a vyslýchali. Teď byl nálet. Nechali nás být a utekli do okopů před kanceláří. Nechat se zabít venku v krytu v zákopu nebo v baráku, tak jsme to riskli. Tři dny nás drželi v kanceláři. Pak nás nepředali naší jednotce, ale do sovětské posádky. Zase to trvalo tři dny, než jsme jim vysvětlili, že chceme jít do české, ne do sovětské, že jsme Češi. Polská armáda dělala nábor, Sověti chtěli nabrat do své armády, to byla snaha, kdo přijde dřív, ten urve.“
„Že chci jít na záchod. Poschodí bylo v takovým výklenku a tam byly ostnatý dráty. Počkal jsem, až strážný obejde celý objekt, pak jsem vyhodil z okna zimní kabát a všechno a soukal jsem se ven. Ale zůstal jsem viset na ramenách. Nakonec jsem se uvolnil a vypadl jsem ven a najednou jsem viděl, že mě někdo bere a táhne do saní. Bylo to v zimě. Všude sníh. Posadil mě do saní a vezl pryč přes Dubno. ,Kam chceš odvézt?‘ Já povídám: ,Do nejbližší vesnice. Dál půjdu sám.‘ Páč jsem nevěděl, kdo mě veze. To všechno už tam mělo zorganizovaný podzemní hnutí.“
„V sedmačtyřicátým přišli: ,Podívej se, musíš říct, z které jsi politické strany. Bez politické příslušnosti nikoho nebereme.‘ Tak mně nezbývalo, než se k někomu dát. Tak jsem vzal nejpříhodnější, co se mně hodilo. Sociální demokracii. Jenomže přišel osmačtyřicátej rok a já jsem viděl, že smahem přecházejí ke komunistům. To mně nevyhovovalo, páč jsem je znal. V té organizaci Todt jich bylo několik z Leštiny. Znal jsem jejich názory, a tak jsem jednoduše šel od politiky pryč. Když jsem měl přecházet do komunistické strany, tak jsem nešel. Sloužil jsem v Holešově na kriminálce a převezli mě do Kroměříže. Tam byl komunista a ten mě jako mladýho převzal. Za měsíc to museli rozpustit a hodili nás do uniformy. Byl jsem bez hodnosti a bez ničeho. A měli mně poroučet lidi, kteří byli půl roku v kurzu a měli už plnohodnotný hodnosti. Kdežto já jsem byl pořád čekatelem kriminální služby tři roky.“
Jiří Fochler se narodil v roce 1924 v Olšanech na Šumpersku, které bylo za války součástí obsazených Sudet. V roce 1942 byl jako nepohodlný Čech povolán do Todtovy organizace a poslán na práce na Ukrajinu. Na konci války se mu podařilo z organizace Todt uniknout. Několik týdnů se pak ukrýval u volyňských Čechů na Ukrajině. Po osvobození Volyně vstoupil do 1. čs. armádního sboru bojujícího po boku sovětské armády. Při výcviku v rumunské Bukovině se dobrovolně přihlásil do letectva vznikajícího při 1. čs. armádním sboru a byl poslán do pilotní školy u města Telavi v Gruzii. Kvůli nedostatku cvičných letadel a instruktorů nakonec školu nedokončil. Z tohoto několikaměsíčního výcviku má dodnes unikátní fotografie, které jsou uloženy ve fotogalerii Paměti národa. Po návratu do Československa pracoval až do důchodu u kriminální služby Sboru národní bezpečnosti. Žil v Zábřehu. Jiří Fochler zemřel 29. dubna 2022.
Nadpraporčík Morgenstern (Malina), Armín , který byl s Jiřím Fochlerem v letecké škole v Gruzii a v roce 2005 mu bylo uděleno čestné občanství města Loštic
Nadpraporčík Morgenstern (Malina), Armín , který byl s Jiřím Fochlerem v letecké škole v Gruzii a v roce 2005 mu bylo uděleno čestné občanství města Loštic
