Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Fodorová (* 1946)

• narodila se 15. března 1946 v Bělehradě

• matka spisovatelka a novinářka Lenka Reinerová, otec spisovatel a lékař Theodor Balk

• oba rodiče byli přesvědčenými komunisty

• v roce 1948 přesídlili z Jugoslávie do Prahy

• v letech 1952–1953 strávila matka z politických důvodů patnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě

• po maturitě Anna studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (VŠUP)

• od roku 1968 žije ve Velké Británii

• absolvovala film na londýnské Royal College of Art

• realizovala několik animovaných snímků pro dětské televizní pořady

• v Londýně pracovala jako soukromá terapeutka

• napsala a v nakladatelství Labyrint vydala knihu Lenka (2020) o posledním roce života své matky

Spisovatelka a novinářka Lenka Reinerová o sobě ráda tvrdila, že je vypravěčkou. Ve svém životě musela čelit mnoha tragickým událostem a osudovým zvratům. Bolestivé vzpomínky se snažila ze své paměti vytěsňovat. Její dcera Anna vyrůstala v prostředí poznamenaném množstvím nezpracovaných traumat. Přes všechna životní úskalí lze Lenku Reinerovou charakterizovat jako silnou a nezlomnou osobnost. Pro Annu proto nebylo jednoduché vyrůstat vedle takto výrazné ženy a vytvořit si osobnost vlastní.

Pražská novinářka a jugoslávský lékař

Poslední pražská německy píšící autorka Lenka Reinerová se narodila v roce 1916 do pražské židovské rodiny. Vyrůstala v Karlíně, kde otec vlastnil železářství. Navštěvovala Německé státní reálné gymnázium ve Štěpánské ulici. Rodinu kromě Lenky a jejích rodičů tvořily ještě sestry Lotte a Alice. V době hospodářské krize však obchod zkrachoval a Lenka z finančních důvodů musela navzdory svému studijnímu nadání opustit gymnázium. V pouhých šestnácti letech ji postihla sociální nespravedlnost, která ji záhy společně s dalšími okolnostmi přivedla k rozhodnutí vstoupit do komunistické strany. Se znepokojením sledovala vzrůstající napětí v pohraničí a nebezpečí ze strany Hitlerova Německa. Z tohoto důvodu se proto veřejně angažovala proti nacismu a své názory nikterak neskrývala. V březnu 1939 shodou okolností pobývala v Bukurešti a unikla tak svému zatčení. Uprchla do Paříže, později byla internována v Maroku. Nakonec se jí díky přátelům podařilo odcestovat do Mexika. V Mexiku se provdala za jugoslávského lékaře, novináře a spisovatele Theodora Balka. Lenčina rodina a příbuzní se stali oběťmi holocaustu.

Otec Theodor Balk (původním jménem Dragutin Fodor) se narodil v roce 1900 v Zemunu (dnes součást Bělehradu). Při volbě svého pseudonymu zvolil příjmení Balk, protože pocházel z Balkánu. Ve Vídni vystudoval medicínu a v třicátých letech se v Praze seznámil s Lenkou. V šestatřiceti letech odjel bojovat do Španělska. „Můj otec byl velmi jemný, až fragilní člověk a vydal se do války. Sloužil ve francouzském oddíle jako lékař. Uvažovala jsem o tom a dnes, když je válka na Ukrajině, o tom uvažuju znovu. Jet někam bojovat, když nemusíte, tak to byl počin,“ přemítá Anna Fodorová nad osudy svého otce. Theodor byl jedináček a jeho maminka zahynula v koncentračním táboře v Jasenovaci. Po skončení druhé světové války se s Lenkou vrátil do Evropy. Zpočátku žili mladí manželé v Bělehradu, kde se jim v březnu 1946 narodila dcera Anna: „Podle svých výpočtů jsem byla počata v Mexiku v červenci roku 1945. To znamená, že asi dva měsíce po konci války a poté, co se asi maminka dozvěděla, že nikdo z její rodiny už nežije. Narodila jsem se traumatizovaným rodičům. Traumatizované matce, které jsem musela něco nahradit. A ten úkol byl nesplnitelný.“   

Z Bělehradu do Prahy

Na Bělehrad si Anna Fodorová ve své paměti žádné vzpomínky neuchovala. V roce 1948 zařídila Lenka svému nemocnému muži léčení v Československu. V momentě, kdy Lenka s Annou Theodora v Československu navštívily, započala roztržka mezi Titem a Stalinem. Lenka s Theodorem se rozhodli dát přednost Stalinovi a v Československu se usídlili nastálo. Strana mladé rodině obstarala byt v Žitné ulici v Praze. „Byl to byt po lidech, kteří utekli v roce 1948. Zůstal v něm po nich nábytek. Měla jsem dětské knížky, podepsané jménem jejich dcery. Mojí mateřštinou byla srbština, kterou na mě celý život mluvil můj otec. Srbsky se čurat řekne piškiti. Později mi říkali, že když jsem chtěla čurat, tak mě lidi, co mi nerozuměli, dávali na písek.“ Z raných dětských let si vzpomíná na pravidelné nedělní návštěvy u Gisely Kischové, vdovy po spisovateli a blízkém matčině příteli Egonu Erwinu Kischovi. Netřeba dodávat, že tato sezení byla pro malou holčičku značně nudná.   

Maminka moc pracuje  

Na jaře 1952 Lenku Reinerovou zatkla Státní bezpečnost. Většinu času vyšetřovací vazby strávila v ruzyňské věznici. Čelila vykonstruovaným obviněním vyšetřovatelů. Ačkoliv Lenčina víra v komunistickou ideologii byla neotřesitelná, v atmosféře politických procesů, které dolehly i na mnohé členy KSČ, ji dostihl její židovský původ, válečná emigrace na Západě a také skutečnost, že se provdala za Jugoslávce. O pravých příčinách maminčiny nepřítomnosti tehdy šestiletá Anna nic netušila: „Otec mi řekl, že strašně moc pracuje, takže nám nemůže zavolat, ani mně nemůže nic poslat, říct, ani mě navštívit.“ Nedlouho po Lenčině zatčení Theodora opět dohnalo jeho chatrné zdraví, a tak se Anna na určitý čas ocitla v péči pro ni neznámých lidí. Mnoho vzpomínek na tuto těžkou etapu svého dětství si nezachovala. Domnívá se, že po šoku z matčina zmizení se její paměť zablokovala. Vybavuje si však projevy solidarity, s nimiž se setkávala: „Myslím si, že lidé věděli, kde je moje matka, protože se ke mně chovali hezky. Byla jsem vyžle. Nejedla jsem, tak si mě kuchařky braly do kuchyně, kde mě krmily knedlíky. Ředitelka školy si mě k sobě vzala na víkend.“

Theodora s Annou tehdejší mocní vystěhovali z Prahy do Pardubic. V tamní nemocnici směl Theodor s lékařským diplomem pracovat jen jako laborant. Léto roku 1953 Anna trávila na dětském táboře: „Tatínek mně poslal koresponďák, kde mi srbsky strojem napsal, že jsme se přestěhovali, že je to tam moc fajn a že tam bývali mamuti. To mělo být asi nějaké lákadlo, že budeme bydlet někde, kde předtím bydleli mamuti. Na tábor mám strašné vzpomínky plné hrůz, protože tam byly noční hry, kdy nás v noci tahali do lesa a hráli jsme bojovky. Na cestě z tábora mě na nějakém nádraží vysadili a tatínek mě vyzvedl. Byli jsme v Pardubicích, takže jsem ztratila domov v Žitné ulici.“

Prolomily se ledy

Matčin návrat z vězení si Anna pamatuje jen matně. Lenka Reinerová jej později literárně popsala, takže Anna netuší, do jaké míry její vzpomínky odpovídají vlastním prožitkům, nebo naopak matčině líčení. „Vím, že pro mě otec přišel do družiny, že mám jít domů, že tam něco uvidím, a tam byla maminka,“ popisuje maminčin příchod Anna. Podle Lenčina vyprávění se Anna styděla. Spatřila bledou maminku, která měla vlasy svázané toaletním papírem. Vybídla Annu, aby jí vlasy učesala, čímž se mezi maminkou a sedmiletou dcerkou prolomily ledy.

Pardubický byt Anna popisuje jako příšerný. Byl bez koupelny a vana se nacházela v kuchyni. Po menších peripetiích spojených s hledáním zaměstnání Lenka získala místo vedoucí vzorkovny sortimentu sklo a porcelán. I v této pro ni netypické roli se brzy našla. „Byla nesmírně schopným člověkem. Kdekoliv byla, tak si tam udělala něco, co by se jí líbilo,“ doplňuje Anna Fodorová.

Hřiště, nebo pohřebiště?

Annino dětství ovlivňovaly úzkosti a nevysvětlitelné obavy, s nimiž byla nucena se vyrovnat. Kromě toho si uvědomovala, že na rozdíl od svých spolužáků nemá babičky, dědečky, strýčky, tety ani bratrance. Neptala se však rodičů, proč tomu tak je. Annini příbuzní však ani neměli hroby, které by mohla navštěvovat a položit na ně kytky. Zvláštní asociace v Anně vzbuzovalo pardubické hřiště: „Myslela jsem si, že to hřiště, na kterém si hrajeme, je pohřebiště. Teď nevím, jestli ta slova mi přišla podobná, ale byla jsem pevně přesvědčená, že jsem tam nacházela kosti. Zpětně si říkám, jaké vyděšené dítě jsem musela být. U nás doma se tak moc nemluvilo o koncentračních táborech. Tam bylo tolik utajených témat. Věděla jsem, že jsou to tak strašně bolestivá témata, že o nich vlastně nemůžeme mluvit. Byl to holocaust a mámino vězení. Aspoň v době, kdy jsem byla malá.“ 

Ve škole jsem se dozvěděla, že jsem Židovka

V polovině padesátých let rodina přesídlila do Prahy. Divadelní a filmový režisér, dramatik a současně Lenčin přítel Hanuš Burger nabídl celé rodině jeden pokoj ve svém bytě v Krči. S Burgerovou dcerou se Anna brzy spřátelila. O čtyři roky mladší holčičku vodila velmi často na hřbitovy, které ji fascinovaly. V roce 1956 získali Lenka s Theodorem byt v novostavbě v Plzeňské ulici. Vyrůstat vedle silné osobnosti, jakou byla Lenka, představovalo pro Annu řadu těžkostí: „Ta osobnost nejenom že je silná, ale v jejím případě má neuvěřitelnou historii. Historii utrpení a pronásledování, takovou hrdinskou. Vedle něčeho takového vést svůj obyčejný život, který mně nepřišel nějak zvláštní nebo unikátní? Přišlo mně, že se vlastně nic neděje, a jak se to porovná s tím neuvěřitelným dramatem života mých rodičů?“

Po mnoha letech se na třídním srazu dozvěděla, že svým kamarádkám na základní škole připadala jiná. Dcera rodičů, kteří procestovali svět a znali několik cizích jazyků, se do tehdejší doby nehodila, a tak nezapadla. Jednoho dne se ve škole stala obětí nadávek spolužáka, který Annu slovně napadl, že je Židovka. Doma se od rodičů dozvěděla, že je to pravda. I když se maminka Anně snažila vysvětlit, že mezi Židy lze nalézt řadu významných lidí (např. Einsteina), nepochodila: „Tohle mě vůbec nezajímalo. Nevěděla jsem, kdo je Einstein. Být Žid pro mě znamenala ta hromada vyzáblých mrtvol. Rodiče byli internacionalisté, komunisté, nebyli věřící. Nezachovávali žádné židovské tradice. Bylo tam vakuum a jediné v něm byly haldy těch mrtvol a to jsem fakt nechtěla být. Ta představa, že jeden z těch kostlivců je moje teta…“

Stalin je monstrum

Paradoxním způsobem se Anna Fodorová spřátelila se svou spolužačkou Pavlou Jazairiovou, která se narodila ve Francii a později se s matkou přestěhovala do Československa. Oznámila své kamarádce, že Stalin je monstrum, čemuž šokovaná Pavla odmítala věřit. Od čtrnácti let Anna stále více revoltovala proti svým rodičům a dostávala se s nimi do prudkých konfliktů. Ačkoliv byla ze začátku vášnivou pionýrkou, postupem času smýšlela spíše antikomunisticky. Rodiče si však stále i přes četná příkoří zachovávali pevnou víru v komunistickou stranu a ideologii. Oblíbeným matčiným argumentem byla věta: „Ukaž mi spravedlivější systém.“

Kdy konkrétně Lenka Reinerová ve vztahu ke komunistické ideologii prozřela, její dcera neví: „Velice pečlivě a velice klidně mně vždycky vysvětlila, že je to velmi dobrá myšlenka, a když jsou velké společenské převraty, tak se dělají chyby.“ Doma často na maminku křičela, že komunisty nenávidí. Tyto projevy však u Lenky nerezonovaly, protože sama podle Anny pocity nenávisti neznala. „Když jsou v rodině potlačené, ignorované a zapřené pocity, tak někdo je mít musí. Já jsem byla ta, co má pocity nenávisti, vzteku, pomstychtivosti… Všechno to jsem nějak projevovala a vždycky to bylo odsouzené mou maminkou, která takové pocity neměla,“ dodává Anna Fodorová.  

Byt v Plzeňské ulici však žil v popisované době čilým společenským životem. Střídalo se v něm mnoho návštěv. Anna Fodorová si vzpomíná kupříkladu na Ilse Simonovou, vdovu po popraveném komunistickém novináři André Simonovi. Ze slavnějších jmen připomíná Johna Heartfielda. Rodiče rádi poslouchali gramofonové desky, především písně z Brechtovy a Weillovy Žebrácké opery či Louise Armstronga.

Chmelová aféra

Střední školu absolvovala nedaleko svého bydliště na Kavalírce. Na většinu učitelů vzpomíná nerada kvůli nulovému respektu vůči mladým lidem. Třídní učitelku líčí jako malou sekernici, která na žáky řvala. Kamarádku s nalakovanými nehty odvedla do sborovny, kde jí z prstů sedřela lak. „Aby mě zesměšnila, nakreslila mě na tabuli. Měla jsem módní účes. Byl natupírovaný a měla jsem dvě špičky. Nakreslila mě jako karikaturu, aby se mně posmívala,“ vzpomíná s hořkostí Anna Fodorová.

Na další průšvih se zadělalo na chmelové brigádě. Žáci byli ubytováni v ubikacích a po dobu brigády bylo zakázané pít alkohol. V noci drželi kantoři s baterkami na konci vesnice preventivně hlídky: „Nějací spolužáci si schovali pivo do chmelnice a my jsme tam v noci přišli. Učitelé s baterkami nás nechytli. Dokázali jsme odejít na ubikace, ale oni nás v noci zavolali. Byla jsem úplně nevinný člověk. Ještě nikdy jsem se s nikým nelíbala. Říkali nám, že jsme se těm klukům prodaly za flašku piva. Poslali nás z chmelnice zpátky do Prahy. Nevěděla jsem, jak rodičům vysvětlím, že mě vyloučili z chmelu.“

V případě, že se Anna nechovala podle Lenčiných představ, následovala tvrdá reakce. „Vždycky mně naznačila, že se chovám nemorálně, neprincipielně. Naznačila mně, že jsem vlastně nerovný člověk. Vyrůstala jsem s tím, že je se mnou něco špatně, že nemám žádné zásady.“

Vzrušující doba

V druhé polovině šedesátých let Anna s kamarádkou Pavlou navštěvovaly filozofické přednášky. Obě dívky byly nadšenými divačkami pražských divadel a náruživě četly nové knihy i časopisy. Šedesátá léta popisuje jako vzrušující dobu. Po maturitě však nevěděla, co dál. Rok brigádně pracovala v Mladé frontě, a protože podle svých slov uměla trošku kreslit, rozhodla se pro uměleckou školu. Nakonec byla přijata na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (neoficiálně UMPRUM) do ročníku Lenčina dávného známého, spisovatele a malíře Adolfa Hoffmeistera. Výuku zpětně hodnotí jako velmi pečlivou a podrobnou. Její součástí byla i zkouška z anatomie. Studující se důkladně zabývali dějinami umění, učili se typografii a další disciplíny. K dalším pedagogům patřil mimo jiné i Ján Mlynárik: „Měli jsme ho na historii dělnického hnutí. Mluvil o všech těch sjezdech, ale moc tomu sám nevěřil. Ze zásady nám přednášel ve slovenštině. Jenom letopočty říkal česky.“ Na vysoké škole se Anna sblížila se studentem Janem Mladějovským. Přijetí na UMPRUM vnímala jako pomyslný vrchol svého dosavadního snažení. Myslela si, že ničeho většího už nedocílí.

Pražské jaro

Jarní měsíce roku 1968 popisuje Anna Fodorová jako velice živé. Účastnila se veřejných schůzí a s radostí sledovala, že vrcholní představitelé KSČ jsou veřejností tlačeni ke stále hlubším politickým a společenským změnám: „Když se to začalo uvolňovat, tak lidi najednou chtěli víc a víc volnosti. Komunisti se to snažili nějak brzdit, dnes víme, že z dobrého důvodu, protože věděli, co se stane. Už se to ale nedalo zastavit.“

Doma s rodiči se dostávala do sporu čím dál častěji. Lenka Reinerová s Theodorem Balkem se sice přiklonili na stranu reformně orientovaných komunistů, ale svou víru v socialismus a komunistickou ideologii neztratili: „Příslušnost k té straně byla jako náboženství nebo jiná rodina. Nedokázali se rozejít se stranou, do které tolik investovali od nejužšího mládí. Maminka mi vždycky vysvětlovala, že byla strašná sociální nespravedlnost, potom krize, pak nastoupil fašismus… To byla odpověď, ale že nevěděli, nebo, co dělali s vědomostí toho, co se dělo třeba v Rusku? Nevěděli, co dělal Stalin? Jak vyhlazoval lidi v gulazích?“ 

Léto ve Velké Británii

Letní měsíce trávila Anna Fodorová s přítelem Janem brigádnicky na letním táboře ve Velké Británii. Na tamní prostředí však hezké vzpomínky nemá. Tábor byl obehnaný ostnatým drátem, v noci osvětlený světlomety, procházeli jím místní policisté s vlčáky. Šlo o zařízení určené pro chudší vrstvy, ve kterém ubytovaní získali vše potřebné zadarmo. Do tábora i mimo něj však směli pouze s propustkami. V televizních zprávách Anna sledovala neblahé záběry z cvičení vojsk Varšavské smlouvy v Československu.

Po srpnové okupaci se s Janem přesunuli do Londýna, kde se jich ujala Komuna. Mladé dvojici nabídla bydlení a oblečení. Spolubydlící z Komuny se projevovali silně levicově. Anně a Janovi neustále vykládali o socialismu a revoluci. Absurdně a nepatřičně mladému páru vyrůstajícímu v Československu zněla věta: „V Sovětském svazu je větší svoboda než v Anglii.“ V tomto prostředí Annu navštívila Lenka. Revolučně naladění spolubydlící ji vzhledem k jejím politickým názorům přijali s nadšením. V následujících dnech Anna s Janem sledovali v televizi záběry prvního člověka na Měsíci. Zbylé osazenstvo domu zmíněný přenos ignorovalo jako americkou a kapitalistickou záležitost. Dům, ve kterém byli všichni ubytováni, vlastnil londýnský právník. V momentě, kdy jeho milenka otěhotněla, Komuna zanikla. Obyvatele domu vystěhoval a založil rodinu. Na emigraci neměla Anna Fodorová kvůli rodičům pomyšlení. Svůj pobyt ve Velké Británii proto později zlegalizovala.

Barva slunce a noci

V roce 1969 vydala v Praze Lenka Reinerová knihu Barva slunce a noci, v níž reflektovala měsíce strávené ve vězení v padesátých letech. Kniha však spatřila světlo světa v čase začínající normalizace. Téměř celý náklad byl zničen. Anna si matčinu knihu přečetla a zhrozila se: „Nechápala jsem, jak psala o tom, že vzdělávala svoji spoluvězeňkyni o socialismu a o správnosti své myšlenky. Zuřila jsem a hrozně jsem ji za to kritizovala. Když knihu vydala později, tak ji upravila.“ Zbývá dodat, že od roku 1970 Lenku v Československu postihl zákaz publikační činnosti. Režim jí umožnil pouze simultánní tlumočení. Překládat směla jen pod cizími jmény.

Scénáristkou a kantorkou

V pozdějších letech absolvovala Anna Fodorová film na londýnské Royal College of Art. Přijetí na školu předcházela vstřícnost Angličanů vyplývající z atmosféry roku 1968. Podstatnou roli sehrály také nové veřejné debaty o mnichovských událostech roku 1938, které se britská společnost svou nynější velkorysostí snažila odčinit. V následujících letech se Anna Fodorová živila jako pedagožka. Psala scénáře, realizovala několik autorských animovaných filmů, mimo jiné pro mnichovskou televizi. Dnes lituje, že se ze vzdoru ke svým rodičům nenaučila německy. Ve Velké Británii se provdala za svého partnera Jana Mladějovského, který si později změnil své příjmení na Mladovský. Anně a Janovi se ve Velké Británii narodila dcera Philipa. V roce 2020 v České republice vydala knihu Lenka dokumentující poslední rok života své maminky. Otec Theodor Balk zemřel v roce 1974, maminka Lenka Reinerová roku 2008. 

Fascinující psychoterapie

Již mnoho let se Anna Fodorová věnuje psychoterapii. Provozuje soukromou praxi a o své profesi mluví s nadšením: „Přijde mně fascinující dostat se dovnitř příběhů a osudů lidí tak intimně. Je to nesmírně intimní styk a zároveň profesionální, protože oni o mně nevědí nic. Samozřejmě je tam uspokojení, když se vám najednou někdo před očima změní. Někdy to trvá velmi dlouho, někdy ne. Ten člověk začne měnit věci ve svém životě. Víc a víc jste si vědom toho, odkud pocházíte, z jakých poměrů… Co se stalo vašim rodičům, co se stalo rodičům vašich rodičů, jaké měli dětství… Tolik se toho přenáší a tolik je toho předurčeno. Což ale neznamená, že to musíte slepě vyplňovat. Můžete se o tom dozvědět a uvědomit si to.“