Anna Foglová

„Jak je Grand a obchodní škola, tak tam bylo. No všude plno lidí. Ale my jsme jeli. S autem zastavil u Spořitelny. A teďka děcka, ty si tam udělaly od té obchodní školy ke Grandu takový špalír. Stáli. No a jely tanky, no. Tak jely tanky. Nahoře voják se samopalem. No tak on by najel do těch děcek. Se samozřejmě rozutekli. A my jsme seděli v tom autě. A teďka ten tank přijížděl už k nám. A tak já jsem otevřela dveře, že vylezu, vemu Milánka. Jenomže tank narazil do auta, začal kufr rolovat pod sebe. Milánek, ten chudák vypad na chodník, tak jsem ho chytla, no to víte, řvala jsem a, a utíkali jsme domů. Takže to je můj zážitek ze srpna šedesát osm."

„Taky ale zase jiný přišly. A: ,Davaju vodku!´ Babička, prostě: ,Vodka niet.´ Tak vytáhl granát a: ,Davaju vodku!´ Tak vím, maminka tenkrát mě vzala do náručí a šla se mnou do zahrady. Ta starší sestra, ta byla ve škole u babičky v Novinách, takže doma nebyla. A Lidunka, ta ještě nebyla teda, ta mladší sestra. A babička, to byl takovej, víte, nebojácnej člověk, a ona se do nich pustila. ,Syny jste nám vzali! Nechali jenom matky s malýma dětma! Starý lidi!´ A ten voják: ,Tiše, mamaša, tiše!´ A odešli. I bez vodky."

„Ti Židé byli z Mlýnova a naši se s nimi stýkali už před válkou. Otec jim prodával zemědělské produkty, takže se s našima stýkali. Co si pamatuji, tak jednou jsem u nich byla i s babičkou a paní nám dala čaj. Ale jak to bylo za války, si vůbec nepamatuji. Naši o tom vůbec nemluvili. Dověděli jsme se to až tady.“

„Otec rodiny přišel k našim, jestli by se někde mohli schovat. Tatínek řekl, ať za týden přijdou, a domluvil se s dědečkem a připravil stoh. Udělali tam díru, kde se ukryli. Stoh byl hned za stodolou a chodilo se tam pro slámu, takže nehrozilo nebezpečí, že na to kvůli vyšlapané cestě někdo přijde. Měli tam vědro na výkaly a babička ho vždycky večer vynášela. Jídlo jim také každý večer nosili. Jednou týdně se domluvili a přišli se vykoupat dovnitř do domu. Vykládali to až teď a také jejich nejmladší syn vzpomínal. Jak byli v ghettu, tak se jim podařilo utéct. Jednoho syna tam zastřelili. Devítiletý Josef se jim někde ztratil a chodil někde sám lesem. Muselo to být hrozný. Ještě teď mně naskakuje husí kůže. Pak se ale s rodiči setkal. Zima na krku a nevěděli co, tak se vypravili k nám na Frankov a domluvili se s našima, že budou ve stohu, a to tam byli od podzimu až do jara, osm měsíců.“

„Pamatuji si, jak jsem chodila do obecné školy na Komenského ulici. Naproti divadlu stála mlékárna a tam bylo napsané: ,NENÍ MÁSLO, NENÍ MLÉKO, PROTOŽE HOLÁTKO NESPLNIL DODÁVKY.‘ Bylo to krušný. Dlouho se bránil, ale výdělky strašný, a tak pak už musel vstoupit. Nevím, po kolika letech, ale pak zase vystoupil. I když měl padoucnici, tak mu nevadila těžká práce, ale vadilo mu psychické zatížení. A když viděl, jak se v JZD pracuje a krade, tak každou chvíli dostal záchvat a odvezli ho do nemocnice. Tak z JZD vystoupil. To víte, dali mu to nejhorší pole, neměl krmení, a tak se musel zadlužit, aby něco nakoupil pro dobytek. V té době jsem byla ve třetím ročníku školy v Přerově. Samozřejmě mně sebrali stipendium. Dávali jen osmdesát korun, ale pak před maturitou zjistili, že táta má barák, a ani těch osmdesát korun mi nepatřilo, tak jsem musela podepsat, že do konce roku vrátím sedm set dvacet korun, jinak mi nedají maturitní vysvědčení.“