Anna Foglová

* 1938

  • „To pro tatínka nebylo. Když viděl, jak se hospodaří. Jemu to hrozně vadilo. On každou chvílí dostal záchvat, že ho odvezli do nemocnice. Tu padoucnici, no. A tak pak teda z toho jé zé dé i vystoupil. V padesátým, no v padesátým třetím, no. Jenomže pole mu dali, to víte, to nejhorší, co bylo. A tak dva roky hospodařil. Mně teda sebrali stipendium. Pak co mně dávali asi osmdesát korun, tak na to přišli ke konci školního roku, že mně to nepatří, tak při, maturitní vysvědčení, abych dostala, tak jsem musela podepsat takové prohlášení, že do konce roku sedm set osmdesát korun zaplatím, jinak že nedostanu maturitní vysvědčení."

  • „Jak je Grand a obchodní škola, tak tam bylo. No všude plno lidí. Ale my jsme jeli. S autem zastavil u Spořitelny. A teďka děcka, ty si tam udělaly od té obchodní školy ke Grandu takový špalír. Stáli. No a jely tanky, no. Tak jely tanky. Nahoře voják se samopalem. No tak on by najel do těch děcek. Se samozřejmě rozutekli. A my jsme seděli v tom autě. A teďka ten tank přijížděl už k nám. A tak já jsem otevřela dveře, že vylezu, vemu Milánka. Jenomže tank narazil do auta, začal kufr rolovat pod sebe. Milánek, ten chudák vypad na chodník, tak jsem ho chytla, no to víte, řvala jsem a, a utíkali jsme domů. Takže to je můj zážitek ze srpna šedesát osm."

  • „Taky ale zase jiný přišly. A: ,Davaju vodku!´ Babička, prostě: ,Vodka niet.´ Tak vytáhl granát a: ,Davaju vodku!´ Tak vím, maminka tenkrát mě vzala do náručí a šla se mnou do zahrady. Ta starší sestra, ta byla ve škole u babičky v Novinách, takže doma nebyla. A Lidunka, ta ještě nebyla teda, ta mladší sestra. A babička, to byl takovej, víte, nebojácnej člověk, a ona se do nich pustila. ,Syny jste nám vzali! Nechali jenom matky s malýma dětma! Starý lidi!´ A ten voják: ,Tiše, mamaša, tiše!´ A odešli. I bez vodky."

  • „Ti Židé byli z Mlýnova a naši se s nimi stýkali už před válkou. Otec jim prodával zemědělské produkty, takže se s našima stýkali. Co si pamatuji, tak jednou jsem u nich byla i s babičkou a paní nám dala čaj. Ale jak to bylo za války, si vůbec nepamatuji. Naši o tom vůbec nemluvili. Dověděli jsme se to až tady.“

  • „Otec rodiny přišel k našim, jestli by se někde mohli schovat. Tatínek řekl, ať za týden přijdou, a domluvil se s dědečkem a připravil stoh. Udělali tam díru, kde se ukryli. Stoh byl hned za stodolou a chodilo se tam pro slámu, takže nehrozilo nebezpečí, že na to kvůli vyšlapané cestě někdo přijde. Měli tam vědro na výkaly a babička ho vždycky večer vynášela. Jídlo jim také každý večer nosili. Jednou týdně se domluvili a přišli se vykoupat dovnitř do domu. Vykládali to až teď a také jejich nejmladší syn vzpomínal. Jak byli v ghettu, tak se jim podařilo utéct. Jednoho syna tam zastřelili. Devítiletý Josef se jim někde ztratil a chodil někde sám lesem. Muselo to být hrozný. Ještě teď mně naskakuje husí kůže. Pak se ale s rodiči setkal. Zima na krku a nevěděli co, tak se vypravili k nám na Frankov a domluvili se s našima, že budou ve stohu, a to tam byli od podzimu až do jara, osm měsíců.“

  • „Pamatuji si, jak jsem chodila do obecné školy na Komenského ulici. Naproti divadlu stála mlékárna a tam bylo napsané: ,NENÍ MÁSLO, NENÍ MLÉKO, PROTOŽE HOLÁTKO NESPLNIL DODÁVKY.‘ Bylo to krušný. Dlouho se bránil, ale výdělky strašný, a tak pak už musel vstoupit. Nevím, po kolika letech, ale pak zase vystoupil. I když měl padoucnici, tak mu nevadila těžká práce, ale vadilo mu psychické zatížení. A když viděl, jak se v JZD pracuje a krade, tak každou chvíli dostal záchvat a odvezli ho do nemocnice. Tak z JZD vystoupil. To víte, dali mu to nejhorší pole, neměl krmení, a tak se musel zadlužit, aby něco nakoupil pro dobytek. V té době jsem byla ve třetím ročníku školy v Přerově. Samozřejmě mně sebrali stipendium. Dávali jen osmdesát korun, ale pak před maturitou zjistili, že táta má barák, a ani těch osmdesát korun mi nepatřilo, tak jsem musela podepsat, že do konce roku vrátím sedm set dvacet korun, jinak mi nedají maturitní vysvědčení.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 24.10.2017

    (audio)
    délka: 01:31:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    František Vrba, 02.07.2020

    (audio)
    délka: 01:33:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdyby se to tehdy někdo dověděl, tak by celou naši rodinu zastřelili

Maturitní fotografie Anny Holátkové (Foglové)
Maturitní fotografie Anny Holátkové (Foglové)
zdroj: archiv pamětnice

Anna Foglová, za svobodna Holátková, se narodila 13. července 1938 rodičům Josefovi a Anně Holátkovým v osadě Frankov (Velké Dorohostaje) na Volyni v tehdejším Polsku (dnes Ukrajina). Za druhé světové války její rodiče ve stohu osm měsíců ukrývali a živili židovské manžele Tejtelmanovy s jejich třemi dětmi ve věku od devíti do dvanácti let. Poskytnutím úkrytu zachránili život také židovským manželům Jiřímu a Marii Valešovým. Prokázali tak neuvěřitelnou odvahu. Po kraji se pohybovaly nejen nacistické jednotky, ale také banderovci, kteří Židy i jejich zachránce systematicky vyhledávali a vraždili. Josef a tehdy těhotná Anna neriskovali jen své životy, ale také životy svých dvou, respektive tří dětí. Otec se také stal členem odbojové organizace volyňských Čechů Blaník. Po osvobození sovětským vojskem se osmatřicetiletý Josef Holátko jako dobrovolník přihlásil do československého armádního sboru, s nimž pak došel až do Československa, kde pak dekretem získal hospodářství v Šumperku. V roce 1947 za ním reemigroval i zbytek rodiny. O svých činech na Volyni rodiče dlouhé roky nemluvili, až jednoho dne na dveře jejich bytu zaklepal Josef Tomer, syn manželů Tejtelmanových. Z jeho iniciativy dostali Josef a Anna Holátkovi v roce 1991 titul Spravedlivý mezi národy a jejich jména tak budou navždy vyryta na čestné zdi Zahrady spravedlivých v Jeruzalémě. Jejich dcera Anna Foglová žila v roce 2017 stále v Šumperku.