Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Foglová (* 1938)

• narozena 13. července 1938 v osadě Frankov (Velké Dorohostaje) na Volyni

• volyňská Češka

• za války rodiče ukrývali a živili sedm Židů (Tejtelmanovy, Valešovy)

• otec Josef Holátko v 1. čs. armádním sboru

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa

• v roce 1991 byl Josefovi a Anně Holátkovým udělen titul Spravedlivý mezi národy

• v roce 2020 žila Anna Foglová v Šumperku

The English version of the text follows the Czech version

V Bibli se píše, že kdo zachránil jeden lidský život, zachránil celý svět. V tom případě manželé Josef a Anna Holátkovi zachránili několik světů. Za druhé světové války totiž na svém hospodářství v osadě Frankov na Volyni osm měsíců ukrývali a živili židovské manžele Tejtelmanovy s jejich třemi dětmi ve věku od devíti do dvanácti let. Poskytnutím úkrytu zachránili život také židovským manželům Jiřímu a Marii Valešovým. Prokázali tak neuvěřitelnou odvahu. Po kraji se pohybovaly nejen nacistické jednotky, ale také banderovci, kteří Židy i jejich zachránce systematicky vyhledávali a vraždili. Josef a tehdy těhotná Anna neriskovali jen své životy, ale také životy svých dvou, respektive tří dětí. Dlouhé roky pak o svých činech nemluvili, až jednoho dne na dveře jejich bytu zaklepal Josef Tomer, syn manželů Tejtelmanových. Z jeho iniciativy dostali Josef a Anna Holátkovi v roce 1991 titul Spravedlivý mezi národy a jejich jména tak budou navždy vyryta na čestné zdi Zahrady spravedlivých v Jeruzalémě.

Na samotě u lesa

Anna Foglová, rodným příjmením Holátková, se narodila 13. července 1938 jako druhá ze tří dcer Josefovi a Anně Holátkovým. Jediný syn Vitoušek zemřel, když mu byl jeden rok. Anna na svět přišla při domácím porodu v osadě Frankov spadající pod Velké Dorohostaje na Volyni. Její rodina patřila do místní komunity Čechů, kteří do tohoto kraje přišli v druhé polovině 19. století na příslib levné půdy a dalších výhod. V osadě, nebo spíše samotě Frankov žily jen čtyři české rodiny (Šírcovi, Vostří, Holátkovi a rodina Tichých) a do nejbližší vesnice Dorohostají nebo Českých Novin to místní měli dva kilometry přes pole a lesy. V hospodářství Holátkových společně žili rodiče s dětmi a prarodiči Antonínem a Marií. K domu náleželo 16 hektarů polností, z nichž měli 4 hektary v pronájmu. Anna Foglová vzpomíná, že rodiče jim zajistili pěkné dětství a k výchově nikdy nepoužívali tělesné tresty. Dětem často četli z českých knih a vedli je k lásce k vlasti jejich předků.

Předci sice žili ve stejné oblasti, ale přišli tehdy do carského Ruska. Po Polsko-sovětské válce se západní část Volyně v roce 1920 stala součástí Polska a Anna se také v tomto státě narodila. Rok poté ale v rámci tajného paktu o neútočení území obsadil Sovětský svaz. Od konce června 1941 ho zase okupovalo nacistické Německo. Vzhledem ke svému tehdejšímu věku nemá Anna na tyto události žádné osobní vzpomínky. V paměti jí ale zůstal 13. červenec 1943. Ten den slavila páté narozeniny a maminka ji vyvedla na kopec, aby jí ukázala záři z požáru v nedalekém Českém Malíně. Nacisté nejenže tam vypálili celou obec, ale také zaživa upálili nebo postříleli 374 českých mužů, žen a dětí.

Odvaha, na niž se nesmí zapomenout

Krátce po příchodu vojsk wehrmachtu začali nacisté na Volyni shromažďovat Židy, které pak nahnali do ghett. Jedno z nich vzniklo v blízkém městečku Mlýnov, kde žila početná židovská komunita. V září 1942 speciální jednotky SS a místní přisluhovači během jednoho dne několik tisíc z nich zastřelili. V ghettu žila také rodina Nachyma Tejtelmana a zahynuli tam jeden nebo dva jeho synové. Nachym s manželkou a třemi dětmi z ghetta uprchli. Kdy se tak stalo a kde se následně ukrývali, zůstává otazníkem. Jednoho večera v září nebo v říjnu roku 1943 ale Nachym Tejtelman zaklepal na dům manželů Holátkových, s nimiž se jako obchodník se zemědělskými produkty znal již z předválečné doby. Potřeboval pomoc a Annini rodiče souhlasili, že ho ukryjí i s jeho ženou a syny Ašerem a Josefem a dcerou Šifrou. Ve stohu za domem jim pak vytvořili úkryt, kde strávili následujících osm měsíců. „Stoh byl hned za stodolou a chodilo se tam pro slámu, takže nehrozilo nebezpečí, že na to kvůli vyšlapané cestě někdo přijde. Měli tam vědro na výkaly a babička ho vždycky večer vynášela. Jídlo jim také každý večer nosili. Jednou týdně se domluvili a přišli se vykoupat dovnitř do domu,“ vzpomíná pamětnice, která ale tehdy nic netušila, protože rodiče ukrývání před dětmi tajili, a dověděla se to až po mnoha letech, krátce předtím, než rodičům udělili titul Spravedlivý mezi národy.

Rodiče tímto činem velmi riskovali. Nacisté po kraji systematicky hledali každého přeživšího Žida. V případě prozrazení velmi reálně hrozila smrt všem členům rodiny zachránců. Nebezpečí ale nehrozilo jen od nacistů, ale také od banderovců, členů Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kteří usilovali o samostatnou Ukrajinu. Často se schylovali k násilnostem a na mnoha místech se dopustili genocidy na neukrajinském obyvatelstvu. Ti také vraždili Židy i jejich zachránce. Rodině se ale naštěstí jejich návštěvy vyhnuly, protože měla mezi Ukrajinci dobré jméno. Dědeček měl zkušenosti jako zdravotník v Rusko-japonské válce, babička se vyznala v bylinkách a své vědomosti předali Josefovi. Nemajetní Ukrajinci z okolí k nim proto často dávali na vyléčení své děti. Banderovci se také proto rodině vyhýbali a jen jednou u nich přespala skupina mužů.

Několik týdnů, možná i měsíců v domě pobývali židovští manželé Jiří a Marie Valešovi. Pocházeli prý z Ostravy, ale jak se dostali až do osady Frankov, pamětnice netuší. Nejspíš měli falešné doklady, protože se neschovávali a pracovali jako pomocníci na hospodářství. „Když přišla německá kontrola, tak s dědečkem mlátili žito,“ dodává Anna Foglová. Válku přežili a následně se vrátili do Ostravy. Krátce v domě bydleli také dva mladí židovští manželé s malým dítětem. Muže ale při návštěvě Českých Novin zatkli Němci a jeho žena s dítětem se pak sama přihlásila na úřadech. K Holátkům, u nichž se stále ukrývala pětičlenná rodina Tejtelmanova, pak přišla další kontrola. „Přišli k našim, že schováváme Židy. Naši říkali, že se tam jen stavovali a že to chtěli ohlásit, ale že už je mají, a tak je všechno v pořádku. Takže to nějak prošlo.“

Dobrovolníkem v československém vojsku

Ke všemu se otec také stal členem odbojové organizace volyňských Čechů Blaník, která měla za cíl mobilizaci Čechů a jejich následný hromadný vstup do již blížící se 1. československé samostatné brigády. Když pak Volyň osvobodila sovětská armáda, osmatřicetiletý otec se jako dobrovolník v březnu 1944 v Rovně přihlásil do československé armády bojující po boku sovětského vojska. „Tatínek měl padoucnici a na první stráži dostal záchvat. Poslali ho domů, ale místo návratu se přihlásil do zásobování v týlu, aby mohl aspoň takto bojovat za vlast,“ vypráví pamětnice.

Otec pak s 1. československým armádním sborem prošel až do Československa, kde po demobilizaci dekretem získal hospodářství v Šumperku, a čekal pak na příjezd manželky a dětí.

Po příchodu sovětského vojska Tejtelmanovi konečně opustili úkryt a později všichni odešli do Izraele. Krátce po jejich odchodu z osady matka porodila dceru Ludmilu. V roce 1947 pak s dětmi nastoupili do nákladního vlaku, který v rámci reemigrace volyňských Čechů směřoval do Československa. Po několikatýdenní cestě se děti setkaly s otcem a Josef Holátko poprvé uviděl svou nejmladší, už dvouletou dceru Ludmilu. Anna Foglová vzpomíná, že se tehdy dostali do úplně jiného světa s osvětlenými ulicemi a s domy, v nichž se pouhým zmáčknutím tlačítka rozsvítila světla a do nichž byla přivedena tekoucí voda. „Hned se mi podařilo překroutit kohoutek, protože na Volyni jsme chodili ke studni a umývali se v lavoru nebo neckách.“

Dům jim zbourali

Anna pak nastoupila do místní základní školy a následně na Střední zemědělskou školu v Přerově. Rodina v Šumperku soukromě hospodařila na svých dvanácti hektarech. Jenže moc ve státě převzala komunistická strana, která mimo jiné začala s kolektivizací venkova a zakládáním jednotných zemědělských družstev (JZD). Otec, ač člen komunistické strany, se nechtěl vzdát svého majetku a vstoupit do JZD. Jenže nezvládal odevzdávat dodávky zemědělských komodit, které režim pro soukromé hospodáře záměrně nastavil velmi vysoko. „Ve městě stála mlékárna a tam bylo napsané: ,NENÍ MÁSLO, NENÍ MLÉKO, PROTOŽE HOLÁTKO NESPLNIL DODÁVKY.‘ Bylo to krušný. Dlouho se bránil, ale výdělky strašný, a tak pak už musel vstoupit,“ vzpomíná pamětnice.

V polovině padesátých let se tlak na kolektivizaci venkova snížil a otec v roce 1956 z JZD vystoupil a začal opět soukromě hospodařit. „I když měl padoucnici, nevadila mu těžká práce, ale vadilo mu psychické zatížení, a když viděl, jak se v JZD pracuje a krade, tak každou chvíli dostal záchvat a odvezli ho do nemocnice. Tak z JZD vystoupil,“ dodává Anna Foglová.

Jenže ústupky komunistického režimu byly jen taktickým manévrem kvůli narůstající nespokojenosti obyvatel a následně opět začal tlak na soukromé zemědělce. „To víte, dali mu to nejhorší pole, neměl krmení, a tak se musel zadlužit, aby něco nakoupil pro dobytek. V té době jsem byla ve třetím ročníku školy v Přerově. Samozřejmě mně sebrali stipendium. Dávali jen osmdesát korun, ale pak před maturitou zjistili, že táta má barák, a ani těch osmdesát korun mi nepatřilo, tak jsem musela podepsat, že do konce roku vrátím sedm set dvacet korun, jinak mi nedají maturitní vysvědčení.“ Po dvou letech se tak otec vrátil do JZD, kde pracoval až do roku 1966, kdy odešel do penze.

Rodinný dům v Šumperku pak kvůli plánované výstavbě panelových domů v roce 1968 úřady zbouraly a pozemky rodině zaplatily minimální peníze. Rodiče se pak museli přestěhovat do panelového bytu, který si ale nejprve museli svépomocí postavit.

Setkání

Anna po škole pracovala jako zootechnička v Hanušovicích a následně v Malé Moravě, kde se také seznámila s Josefem Foglem, s nímž měla v roce 1959 svatbu, o rok později dceru Danu a za další tři roky syna Milana. Anna Foglová pak ještě pracovala jako vychovatelka na zemědělské škole v Šumperku, následně ve výzkumném ústavu v Rapotíně a v Šumperku. Ve svém životě se také musela vyrovnat s jednou velmi bolestivou ztrátou. V roce 1975 se nešťastnou náhodou při manipulaci se zbraní zastřelil její dvanáctiletý syn Milan.

Celá léta rodiče o svých činech na Volyni nemluvili. Pravidelně jim ale chodila přání k Vánocům a Velikonocům od manželů Valešových z Ostravy. O rodině Tejtelmanových ale neměli žádné zprávy, a to i kvůli přerušení diplomatických styků mezi Československem a Izraelem, které skončilo až pádem komunismu. Rok poté po dlouhém a intenzivním pátrání zaklepal na dveře bytu Josefa a Anny Holátkových Josef Tomer, nejmladší syn Nachyma Tejtelmana. „Rodiče z toho byli v šoku, že po tolika letech přijeli a poděkovali, že je zachránili. Bylo to něco tak úžasného, že si toho člověk musí vážit.“ Z iniciativy Josefa Tomera pak byl v roce 1991 manželům Holátkovým udělen titul Spravedlivý mezi národy. Manželé Tejtelmanovi tehdy již nežili, ale jejich děti Josef a Ašer rodinu Holátkovu ještě několikrát navštívily a pozvaly je také do Izraele, kam ale už kvůli zdravotnímu stavu Josef a Anna Holátkovi nejeli, ale poslali tam svoje děti. V květnu 1993 Josef Holátko zemřel a o dva roky později ho následovala jeho žena Anna.

Styky mezi rodinami se pak přerušily, ale vzpomínky na statečnost Josefa a Anny si budou jejich předci předávat z generace na generaci. „Jsem hrdá a pyšná na rodiče, protože by to každý nedokázal. Kdyby se to tehdy někdo dověděl, tak by celou naši rodinu zastřelili,“ dodává na závěr Anna Foglová, která stále žije v Šumperku.

VACULÍK, J., Dějiny volyňských Čechů II. (1914–1945), Praha, 1998.

BENDA, J., Opomenutí hrdinové. Rapotín, 2009.

 

Autor textu: Vít Lucuk

 

The English version was translated by pupils from the private primary school UNIVERZUM, Prague 9:

The Bible says that whoever saved one human life saved the whole world. In this case, Joseph and Anna Holatek saved several worlds. During the Second World War, on their farm in the village of Frankov in Volhynia, they sheltered and fed the Jewish couple Tejtelman and their three children, aged between nine and twelve, for eight months. By providing shelter, they also saved the lives of the Jewish husband and wife, Jiří and Maria Vales. They showed incredible courage. Not only Nazi troops were moving around the region, but also banderos, who systematically sought out and murdered Jews and their rescuers. Josef and the then pregnant Anna risked not only their lives, but also the lives of their two and three children. They did not speak of their actions for many years, until one day Josef Tomer, the son of the Tejtelmans, knocked on the door of their apartment. On his initiative, Josef and Anna Holatek were awarded the title of Righteous Among the Nations in 1991, and their names will forever be engraved on the wall of honor of the Garden of the Righteous in Jerusalem.

 

In a secluded spot by the forest

Anna Foglová, surname Holátková, was born on 13 July 1938, the second of three daughters to Josef and Anna Holátková. The only son Vitoušek died when he was one year old. Anna was born in a home birth in the village of Frankov, part of Velké Dorohostaje in Volhynia. Her family belonged to the local community of Czechs who came to this region in the second half of the 19th century on the promise of cheap land and other benefits. Only four Czech families lived in the settlement, or rather the village of Frankov (the Šírc, Vostří, Holátek and Tichy families) and the nearest village, Dorohostají or Český Noviny, was two kilometres away through fields and forests. The Holátko farm was shared by parents and children and grandparents Antonín and Marie. The house included 16 hectares of fields, of which they rented 4 hectares. Anna Foglová recalls that her parents provided them with a good childhood and never used corporal punishment to raise them. They often read to their children from Czech books and encouraged them to love their ancestral homeland.

My ancestors lived in the same area, but they came to Tsarist Russia. After the Polish-Soviet War, the western part of Volhynia became part of Poland in 1920 and Anna was born there. However, a year later, the Soviet Union occupied the territory as part of a secret non-aggression pact. From the end of June 1941 it was again occupied by Nazi Germany. Due to her age at the time, Anna has no personal memories of these events. However, 13 July 1943 remained in her memory. On that day she celebrated her fifth birthday and her mother took her up the hill to show her the glow from the fire in nearby Český Malín. The Nazis not only burned the entire village there, but also burned or shot 374 Czech men, women and children alive.

 

A courage not to be forgotten

Shortly after the arrival of the Wehrmacht troops, the Nazis began rounding up Jews in Volhynia and herding them into ghettos. One of them was established in the nearby town of Mlýnov, where a large Jewish community lived. In September 1942, SS special forces and local henchmen shot several thousand of them in one day. Nachym Tejtelman‘s family also lived in the ghetto and one or two of his sons perished there. Nachym, his wife and three children fled the ghetto. When this happened and where they subsequently hid remains a question mark. One evening in September or October 1943, however, Nachym Tejtelman knocked on the house of the Holáteks, with whom he had been acquainted as an agricultural merchant since before the war. He needed help, and Ann‘s parents agreed to hide him and his wife and sons Asher and Joseph and daughter Shifra. They then created a shelter in a stack behind their house, where they spent the next eight months. „The stack was right behind the barn and one went there to get straw, so there was no danger of anyone finding out because of the beaten path. They had a bucket for the excrement and my grandmother always took it out in the evening. Food was also brought to them every evening. Once a week, they agreed to come inside the house to bathe,“ recalls the memoirist, who did not know anything at the time, because her parents kept the hiding from their children, and only found out many years later, shortly before her parents were awarded the title of Righteous Among the Nations.

The parents took a great risk in doing so. The Nazis systematically searched the region for every surviving Jew. In case of disclosure, there was a very real risk of death for all members of the rescued family. But the danger was not only from the Nazis, but also from the banderos, members of the Ukrainian Insurgent Army (UPA), who were striving for an independent Ukraine. They often resorted to violence and in many places committed genocide against the non-Ukrainian population. They also murdered Jews and their saviours. Fortunately, the family was spared their visits because they had a good reputation among the Ukrainians. The grandfather had experience as a medic in the Russo-Japanese War, the grandmother knew herbs, and they passed their knowledge on to Joseph. Therefore, poor Ukrainians from the area often gave their children to them for healing. The Banderovtsy also avoided the family for this reason, and only once did a group of men stay with them.

For several weeks, perhaps even months, the Jewish couple Jiří and Marie Valeš stayed in the house. They came from Ostrava, but how they got to the settlement of Frankov, the memoirist has no idea. They probably had false documents, because they were not hiding and worked as farm helpers. „When the German control came, they were threshing rye with my grandfather,“ Anna Foglová said. They survived the war and then returned to Ostrava. For a short time, two young Jewish couples with a small child also lived in the house. However, the husband was arrested by the Germans during a visit to Česke Noviny and his wife and child turned themselves in to the authorities. The Holatki family, with whom the Tejtelman family of five was still hiding, were then subjected to another inspection. „They came to my parents saying that we were hiding Jews. My parents said that they were just stopping by and that they wanted to report it, but that they already had them, so everything was fine. So somehow it went through.“

 

Volunteer in the Czechoslovak army

On top of all this, my father also became a member of the resistance organization of the Volhynian Czechs, Blaník, which aimed to mobilize Czechs and their subsequent mass entry into the approaching 1st Czechoslovak Independent Brigade. When Volhynia was liberated by the Soviet army, his thirty-eight-year-old father volunteered in March 1944 in Rovno to join the Czechoslovak army fighting alongside the Soviet army. „Daddy had a fall from grace and had a seizure on his first watch. They sent him home, but instead of returning, he signed up for the supply service in the rear so that he could at least fight for his country in this way,“ the memoirist says.

My father then went with the 1st Czechoslovak Army Corps all the way to Czechoslovakia, where after demobilization by decree he acquired a farm in Šumperk and waited for the arrival of his wife and children.

After the arrival of the Soviet troops, the Tejtelmans finally left their hiding place and later all left for Israel. Shortly after their departure from the settlement, the mother gave birth to a daughter, Ludmila. In 1947, they and their children boarded a freight train bound for Czechoslovakia as part of the re-migration of the Volhynian Czechs. After a journey of several weeks, the children met their father and Josef Holátko saw his youngest daughter Ludmila, already two years old, for the first time. Anna Foglová recalls that they entered a completely different world, with illuminated streets and houses where lights were turned on at the push of a button and running water was brought in. „I was able to turn the tap on right away, because in Volyn we used to go to the well and wash in a laver or a washtub.“

 

Their house was demolished

Anna then entered the local primary school and then the Secondary School of Agriculture in Přerov. The family privately farmed their twelve hectares in Šumperk. However, the Communist Party took power in the state and, among other things, started to collectivise the countryside and set up unified agricultural cooperatives (JZD). Her father, although a member of the Communist Party, did not want to give up his property and join the JZD. But he could not manage to deliver agricultural commodities, which the regime had deliberately set very high for private farmers. „There was a dairy in the town, and there was a sign that said, ‚NO MILK, NO MILK, BECAUSE THE FARMER FAILED TO MAKE SUPPLIES.‘ He fought back for a long time, but the profits were terrible, and then he had to go in,“ the memoirist recalls.

In the mid-1950s, the pressure to collectivise the countryside eased and my father left the JZD in 1956 and began farming privately again. „Even though he had a fallen heart, he didn‘t mind the hard work, but he did mind the mental strain, and when he saw how the JZD worked and stole, every now and then he would have a seizure and be taken to hospital. So he left the JZD,“ adds Anna Foglová.

But the concessions of the communist regime were only a tactical manoeuvre because of the growing discontent of the population, and then the pressure on private farmers began again. „You know, they gave him the worst fields, he had no fodder, so he had to go into debt to buy something for the cattle. At that time I was in the third year of school in Přerov. Of course they took away my scholarship. They only gave me eighty crowns, but then before graduation they found out that my father had a house, and even the eighty crowns didn‘t belong to me, so I had to sign that I would return seven hundred and twenty crowns by the end of the year, otherwise they wouldn‘t give me my graduation certificate.“ After two years, my father returned to JZD, where he worked until 1966, when he retired.

The family house in Šumperk was then demolished by the authorities in 1968 because of the planned construction of prefabricated houses, and the family was paid minimal money for the land. The parents then had to move to a prefabricated apartment, which they first had to build with their own help.

 

Meeting

After school Anna worked as a zookeeper in Hanušovice and then in Mala Morava, where she also met Josef Fogle, with whom she married in 1959, a year later she had a daughter Dana and three years later a son Milan. Anna Foglová then worked as an educator at the agricultural school in Šumperk, then at the research institute in Rapotín and in Šumperk. She also had to cope with one very painful loss in her life. In 1975, her twelve-year-old son Milan accidentally shot himself while handling a gun.

For years my parents did not talk about their actions in Volhynia. However, they received regular Christmas and Easter cards from the Vales family from Ostrava. However, they had no news of the Tejtelman family, also because of the break in diplomatic relations between Czechoslovakia and Israel, which ended only with the fall of communism. A year later, after a long and intensive search, Josef Tomer, the youngest son of Nachym Tejtelman, knocked on the door of Josef and Anna Holátek‘s apartment. „My parents were shocked that after so many years they came and thanked us for saving them. It was something so amazing that you have to appreciate it.“ Then, on the initiative of Josef Tomer, the Holatkos were awarded the title of Righteous Among the Nations in 1991. Mr. and Mrs. Tejtelman were no longer alive at that time, but their children Josef and Asher visited the Holátko family several more times and invited them to Israel, where Josef and Anna Holátko did not go because of their health, but sent their children. In May 1993 Josef Holátko died and two years later his wife Anna followed him.

Contact between the families was then severed, but the memories of Josef and Anna‘s bravery will be passed on to their ancestors from generation to generation. „I am proud and proud of my parents because not everyone could have done it. If someone had found out then, they would have shot our whole family,“ says Anna Foglova, who still lives in Šumperk.

 

 

VACULÍK, J., History of the Volhynian Bohemians II (1914-1945), Prague, 1998.

BENDA, J., Omitted Heroes. Rapotín, 2009.

 

Vít Lucuk, author of the text.