Aloisie Foltýnková

„Bylo to až po válce, když havíře, kteří byli často nemocní, začali rentgenovat. Říkali tomu Masarykova liga. Takže dělali havířům rentgen. U tatínka zjistili v roce 1947 nebo 1948 zaprášení plic třetího stupně. Okamžitě ho poslali do důchodu. Podobně na tom bylo hodně havířů. Důchodu si neužil. Zemřel v lednu 1953. Říkalo se, že zima na přelomu let 1952 a 1953 byla velmi krutá, taková suchá, a pro havíře to bylo špatné. Nemohli dýchat. Vím, jak tatínek ležel nahoře v pokoji a říkal: ‚Nemůžu dýchat.‘ A vždycky si otevřel okno. Když už to s ním bylo hodně zlé, maminka volala doktora. Doktor řekl, že to jsou zaprášené plíce a že se nic nedá dělat. Tvrdil, že nejhorší jsou právě šachty v Petřkovicích, kde bylo hodně kamene a kamenný prach. Kdysi havíři neměli žádnou ochranu, jen si dávali na pusu takovou houbu. A ten lékař říkal, že plíce jsou pak tak zaprášené, že jsou jako zabetonované. Na šachtách, které jsou dále na Ostravsku, je prý prach více uhelný, dá se vykašlat, kdežto ten kamenný ne. A tak to dopadlo, že tatínek nám brzy odešel.“

„Říká se nám Prajzáci, ale já jsem se nikdy nestyděla, že jsem Prajzula. Někteří učitelé se divili, proč jsme se nevystěhovali, proč jsme před vojnou neodešli. Nemohli to pochopit. Jen pan učitel Sprušánek nebo Košutek, byl už starší, ten k nám byl milý. Pěkně to s námi uměl. Učil nás matematiku a zpěv. Zpívali jsme i v rozhlase. Byl z jižní Moravy, ale chápal naši situaci. Mladší učitelé, kteří k nám přišli rovnou ze škol, říkali: ‚A proč jste neodešli? Správný Čech by odešel, v Německu by nezůstal.‘ My jsme oponovali: ‚A kam jsme měli jít? Tady bylo živobytí, chalupy, pole, dobytek. Kam bychom utíkali? A kdyby se všichni odstěhovali? Vždyť to byla naše zem, tady žili naši předkové. A všichni tady byli spokojení.‘ Nemohli to pochopit, až po čase si na to zvykli. Ze začátku jim to hrozně vadilo. Později jsem si říkala, proč učitelé nebyli poučeni, jaká tady byla situace. Když mi někdo řekl Prajzula, říkám: ‚No a co?‘ Všichni lidé jsou tady hlavně pracovití. Po válce měli rozbité chalupy, ale nikoho se o nic neprosili. Jeden druhému pomáhal. Kolik domků se opravilo a postavilo! Dneska pomůžu já tobě, zítra ty mně. Tak to tady bylo. Neměla jsem s tím problém.“