Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Formánková (* 1936)

• narozena 30. června 1936 v Žilině

• dětství prožila za války na Moravě

• zažila bombardování Valašského Meziříčí

• v srpnu 1968 vystupovala jako vedoucí pionýrského oddílu proti okupaci

• se skupinou pionýrů šířili protiokupační letáky, vydávali si svůj časopis Tam-Tam

• zúčastnila se pohřbu Jana Palacha

• v roce 1970 musela přestat působit v Pionýru a odešla ze školství

• později vstoupila do turistického klubu, ve kterém je dodnes aktivním členem

Zdeňka Formánková pochází ze Slovenska, narodila se 30. června 1936 v Žilině. Její otec, původem z Moravy, se narodil v roce 1904, její matka o deset let později. Oba pracovali jako učitelé.

Na počátku války, když v roce 1939 vznikl Slovenský stát, se přestěhovala rodina Formánkových na Moravu. Přesídlili do Straníku ke Zdeňčiným prarodičům z otcovy strany. Tam pamětnice prožila spokojené dětství, ráda vzpomíná, jak si hrávala na dvorku se strýci. Dědečka a babičku oslovovala, jak bylo na Moravě v té době zvykem, staříček a stařenka. „Já jsem byla u staříčka a stařenky, měli velké hospodářství, měli pole a spoustu dobytka.“ Žili v podkrovním bytě bez sociálního zařízení. Zdejší zázemí tedy nebylo příliš přívětivé, a proto se zanedlouho přestěhovali do malého bytu v nedaleké škole, kde učila matka. Příliš dlouho tam však nepobyli, protože brzy dostali ubytování ve Valašském Meziříčí. Tam začala pamětnice chodit do školy. „Byly taky tělesné tresty ve škole, na ty si pamatuji, museli jsme třeba držet tužku na napnutých prstech, a když jsme ji neudrželi, dostali jsme přes prsty proutkem. Byla to v podstatě taková běžná věc.“

Zážitky z války

Válečná léta Zdeňku nezasáhla tolik jako ostatní, byla ještě dítě a mnoho věcí nemohla chápat. „Válku jsem vnímala čistě podle takových pro mě důležitých věcí. Potkávala jsem řadu lidí s tou žlutou hvězdou, ale nechápala jsem, proč ji nosí a za co jsou tito lidé zavíráni.“ Kvůli systému potravinových lístků nebyl jídla dostatek a otec musel tajně vozit maso z vesnice. Na konci války se ani Valašskému Meziříčí nevyhnuly bombardéry. Všichni se hned po zaznění sirén sbíhali do krytů a sklepů. Právě v posledním roce války se narodil do rodiny nový člen, Zdeňčin bratr. „Rodiče mu dali jméno Vladimír, protože věřili, že bude brzy mír.“ Velmi často se stávalo, že se před nálety neozval výstražný signál. Jednou svržené bomby zasáhly blízké okolí domu, ve kterém rodina žila. Na poslední chvíli se naštěstí všichni stačili schovat. „Tatínek mě chytil a odnesl do sklepa. Vrazili jsme do dveří a za námi se celé okno, které bylo přes dvě patra, rozbilo.“ Na jaře roku 1945 ustupující německá armáda obsadila školu, kam Zdeňka docházela. „Museli jsme se chodit učit do hospody.“ Stále častější nálety přesvědčily rodiče, aby se krátkodobě přemístili zpět do Straníku, kde očekávali lepší situaci. Pro jistotu pobývali přímo ve sklepě. „Jednou staříček vyšel ven, protože slyšel vojáky. Myslel si, že to jsou Němci, a spustil na ně německy. Jenže oni to byli Rusové, slyšeli ho mluvit německy, a tak ho zabásli. Musel jim to dlouho vysvětlovat, než ho zase pustili.“

Při návratu do Valašského Meziříčí byli nepříjemně překvapeni, celé město bylo poničeno. Po květnovém osvobození všichni oslavovali Rudou armádu. „My jako děti jsme za ruskými vojáky chodily. Pak se zvedli a šli se do hospody napít, tak my jsme šly hned za nimi. Číšník nás vyhodil a my jsme pak nechápaly, proč se rodiče zlobí.“

Jak je možné, že lidi můžou někoho zabít?

Po komunistickém puči v roce 1948 měl dědeček pamětnice, František Formánek, problémy s režimem. Byl zemědělcem a starostou obce Straník, vlastnil velké pole. Dlouho vzdoroval a nechtěl vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Jeho jméno se v té době objevovalo i v novinách. Po delší době již neměl na výběr a pole se musel ve prospěch JZD vzdát. Zinscenované soudní procesy v padesátých letech Zdeňčinu rodinu zasáhly stejně jako většinu národa. Někdy v té době strýce pamětnice odsoudili a na několik let uvěznili. Anonymně v dopisech vyjadřoval nesouhlas s komunistickým režimem, vypátrali ho a předvedli před soud. Jeho manželka byla členkou Komunistické strany Československa (KSČ), přesto ho stíhání neminulo.

Události padesátých let Zdeňku poznamenaly. Nesouhlasila se zinscenovanými politickými procesy. „Říkala jsem si, jak je možné, že lidi mohou někoho zabít?“

Chtěla být učitelkou

Hned na přelomu roku 1948 a 1949 vstoupila společně s celou třídou do pionýrské organizace. „Bylo nám řečeno, že když nebudeme v organizaci, nedostaneme se dál na školy.“ Tábory a různé další akce si přesto užívali.

Když Zdeňka dokončila obecnou školu, pokračovala rok ve studiu, které ji připravovalo na pedagogickou dráhu. Poté chtěla docházet na gymnázium, což se bohužel nepovedlo. Její otec byl členem České strany národně sociální (ČSNS), neměl dobrý posudek, a proto byla její žádost rázně odmítnuta. Několik let poté, v roce 1955, úspěšně dokončila Vyšší odbornou hospodářskou školu ve Valašském Meziříčí. Další její cesta vedla na Vysokou ekonomickou školu. Přihlášku si podala jen proto, aby nedostala umístěnku do zaměstnání, které by jí nevyhovovalo. Na příjímací zkoušky se nedostavila. Místo toho se rozhodla završit pedagogické vzdělání. V Brandýse nad Labem prošla jednoročním učitelským kurzem.

Tehdy se provdala za Jaroslava Nedbalu z Lysé nad Labem, se kterým měla dva syny. Zdeňka učila na základní škole v Pečkách a později v Poděbradech, kde žili. Manželství ale příliš dlouho nevydrželo, v roce 1968 se s Jaroslavem rozvedla. Zdeňka tak zůstala se syny sama.

Pionýr

Již od vysokoškolského studia působila pamětnice jako vedoucí pionýrů. Její motivace k této činnosti pramenila hlavně z lásky k dětem, se kterými ráda pracovala. „Nejprve byl pro nás ten Sovětský svaz ještě vzorem, nám to tenkrát nevadilo, ani ty brigády.“ Postupně však náklonost k Sovětskému svazu mizela. Zdeňka se snažila ideologickou funkci odbourat a soustředila se na tu výchovnou a vzdělávací. Nesdílela názor, který hlásal, že v Pionýru má být každý žák ze třídy. Chtěla docílit toho, aby byla tato organizace pouze zájmová, nikoliv povinná. Děti se podle ní měly těšit na zážitky. „Chtěla jsem, aby tam chodili jen ti, které to baví. Proč do toho nutit někoho, kdo nechce? Všechno to bylo tak nějak svázané, ale nikdo se neozval.“

Se svým oddílem Zdeňka pořádala nejrůznější akce, často jezdili na výlety. Dokonce se osobně poznali s předsedou České rady Pionýra Oldřichem Kryštofkem. Společně s ním byla v první polovině roku 1968 Zdeňka pozvaná Ludvíkem Svobodou na Pražský hrad. „Já jsem nebyla nějak vyznamenaná, my jsme jen byli pozváni na takový přátelský raut se Svobodou.“

Pálili jsme sovětské plakáty a tvořili svoje vlastní

Pražské jaro bylo stejně jako pro většinu národa i pro Zdeňku plné nadějí, uvolnění bylo cítit také v Pionýru. „Všichni, kdo nechtěli být pionýři, odevzdali šátky a legitimace. Oddíly se nedělily podle tříd, ale podle zájmů.“ Celá skupina se pozvolna měnila a vymezovala, už před srpnem roku 1968 často vyjadřovala svůj názor a protestovala, a proto se jejím členům začalo říkat Rebelanti.

„Jedenadvacátého srpna jsem šla ráno nakoupit a sousedka na mě volala z okna: ,Tak co tomu říkáte, že nás obsadili Rusové?‘ Tak já jsem hned běžela domů pustit si rádio.“ Když pamětnice zjistila, co se děje, přemýšlela, co podniknout. „Okamžitě jsme se s oddílem sešli v klubovně a řešili jsme, co máme dělat. Pálili jsme sovětské plakáty a tvořili svoje vlastní. Blány nám poskytl ředitel, papíry jsme dostali od tiskáren z Prahy. Tenkrát všichni lidi byli proti a každý se snažil nějak pomoct.“ Po Poděbradech vyvěšovali plakáty a zveřejňovali nejnovější informace získané ze západních rozhlasových stanic. Vydávali časopis Tam-Tam po vzoru Foglarových Rychlých šípů. V něm zveřejnili i dopis adresovaný Brežněvovi, ve kterém vyjádřili nesouhlas se vpádem okupačních vojsk.

Dne 28. srpna se Zdeňka vydala do Prahy. „Viděla jsem, jak lidi přesvědčují sovětské vojáky, že jsme je sem nevolali, že žádnou pomoc nepotřebujeme. Někteří byli tak zmatení, že si dali říct a debatovali s lidmi. Někteří nechtěli nic slyšet a rovnou by stříleli.“

Pohřeb Jana Palacha

V lednu roku 1969 byla Zdeňka otřesena činem Jana Palacha, který svůj život ukončil na protest proti politické situaci v Československu. „To byl pro nás tenkrát velký šok. To si nikdo neuměl představit, že by se někdo kvůli politice upálil.“ Nedlouho poté vyhlásili ve škole, kde pamětnice pracovala, sbírku na věnec, kterým měla být uctěna jeho památka. „Tenkrát si mě zavolali na školský výbor a řekli: ,Buďto nám řeknete, kdo na ten věnec přispěl, nebo jdete ze školy pryč.‘ Já jsem řekla, že nevím.“ Vyhrožovali jí, že bude na hodinu propuštěna. „To jsem nevěděla, co dělat, měla jsem dva malé kluky na krku, manžel výživné neplatil. Nebylo to pro mě jednoduché.“ Nezlomila se, ale nakonec žádost o výpověď podala pod tlakem sama. Tak mohla odejít až na konci školního roku a mezitím si zkusit najít nové zaměstnání.

Pohřbu Jana Palacha se i přes všechny těžkosti zúčastnila a jeho atmosféru zvěčnila fotoaparátem. „Byla to obrovská fronta, než jsme se dostali k té rakvi, abychom mohli položit věnec. Všechno to bylo v tichosti, nikdo se neodvážil nic vykřiknout.“ V průběhu dalších let s turistickým klubem pravidelně navštěvovali jeho hrob ve Všetatech.

Usoudili, že nejsem vhodná pro výchovu dětí

I když měla Zdeňka ukončit pracovní úvazek až v závěru roku 1970, musela předčasně zanechat učení a školu opustit dříve. Důvodem nebyly jen projevy nesouhlasu v srpnu 1968, ale i anketa o nejlepšího pedagoga zveřejněná v Tam-Tamu. V ní zvítězila učitelka, která krátce poté emigrovala. Taková maličkost prohloubila už tak špatný vztah s vedením školy. Dalším důvodem byla básnička nazvaná Masaryčka, kterou Rebelanti také zveřejnili ve svém časopisu a v jejímž dodatku byla narážka právě na srpnovou okupaci. „Dostalo se to do rukou školního inspektora, a tak bylo usouzeno, že nejsem vhodná pro výchovu dětí. Musela jsem hned odejít.“

Najít novou práci bylo s jejím posudkem těžké, doma měla dva syny a potřebovala se o ně postarat. Našla si zaměstnání na poště a později prodávala v trafice. Po mírném uvolnění poměrů nakonec získala pracovní místo na nymburském železničním učilišti, kde působila jako vychovatelka.

Nic jí ale nebránilo v tom, aby v práci s dětmi pokračovala. Se svým oddílem se necelé dva roky tajně scházela u ní doma, v malém bytě. Poté se rozhodla působit v turistickém oddílu, kde se mohla věnovat tomu, co ji bavilo. Přešla sem s celou skupinou dětí, které předtím vedla v Pionýru. „Hodně tomu pomohlo to, že jsem si vzala své svobodné jméno. Já jsem byla původně Nedbalová. A to jméno Formánková nebylo hlídáno, nikomu nic neřeklo. Když se někde objevilo, že to vede Formánková, nic se nedělo.“

Dneska bych nezvonila

Zdeňka se zúčastnila demonstrací během sametové revoluce v Praze. „Byli jsme na Staromáku, na Karlově mostě, zvonilo se.“ Ona sama s průběhem sametové revoluce zpětně není zcela spokojená. „Otázkou je, odkud se Havel vynořil a proč nezakázal Komunistickou stranu Československa… Představovala jsem si to jinak, dneska bych nezvonila. Chtěla jsem, aby národ mohl rozhodovat sám za sebe a aby o něm nerozhodovali druzí.“

V podstatě všechno se v Československu po revoluci změnilo, Zdeňka sice pociťovala značné rozdíly, ale jen v společenské oblasti. „V činnosti v organizaci s dětmi se nezměnilo prakticky nic. Před tím rokem 1989 nás už nijak neomezovali.“

V Poděbradech žije pamětnice dodnes. Účastní se akcí pořádaných Klubem českých turistů, zajímá se o místní politické poměry a píše příspěvky do Poděbradských novin. Zároveň se snaží svoje zkušenosti předat mladším generacím. Zdeňka Formánková klade velký důraz na výchovu dětí. „Tak jak si ty děti vychováme, takový ten národ bude,“ říká na závěr svého vyprávění.