Zdeňka Formánková

,,Toho 21. srpna jsme se okamžitě sešli v klubovně, abychom se dohodli, co můžeme udělat. Sověti rozváželi svoje letáky a my jsme je pálili a vydávali jsme letáky svoje. Blány nám poskytl ředitel, papíry jsme dostali od tiskáren z Prahy. Tenkrát všichni lidi byli proti a každý se snažil nějak pomoct. Takže nebyl problém někde něco získat. Výlohu tady ve městě jsme získali, kde jsme zveřejňovali nejnovější zprávy. Ne každý měl možnost nějak to zachytit. Já jsem si toho 21. srpna koupila tranzistor a těsnopisem jsme zachycovali zprávy a přepisovali to na ty letáky, aby byli lidé informováni.“

„1. ledna 1945 se mi narodil bráška a maminka ho měla vždycky v košíku pod oknem a vařila. Dali mu jméno Vladimír, protože čekali, že bude brzy mír. Já jsem koukala z okna a teď vidím letadlo, to nebyly stíhačky jako dneska, že to přesviští, to byly takové těžké bombardéry. Já povídám mamince: ,Mami, hele, tam padá taková černá tečka.‘ A maminka říkala: ,Prosím tě, vždyť nehoukali, tak se nic neděje.‘ Najednou to rachlo. To si pamatuju jako dneska, jak maminka chytla bratra, to mu bylo asi pět měsíců, a letěli jsme dolů do sklepa. Nehoukali, a bombardovali. Pak už jsem měla strach.”