Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Fousová (* 1934)

Ty hvězdy byly krásné

  • narozena 28. března 1934 v Hradci Králové

  • vyrůstala v Městci Králové

  • otec lékař Josef Reinvald zemřel v roce 1940

  • matka Emílie Reinvaldová byla židovského původu, zahynula v Osvětimi v roce 1943

  • o osiřelou Hanu se starali příbuzní v Praze

  • zažívala diskriminaci kvůli židovskému původu

  • většina příbuzných zavražděna v nacistických koncentračních táborech

  • celý život zaměstnankyně Československých aerolinií

  • podepsala spolupráci s komunistickou Státní bezpečností, vzápětí ji ale odmítla

Hana Fousová se narodila 28. března 1934 v Hradci Králové, dětství prožila v blízkém Městci Králové poblíž Poděbrad, kde měl její otec - povoláním lékař - ordinaci. Rodina žila v domku s velkou zahradou. „Na kterou celý život pořád vzpomínám,“ říká v úvodu svého vyprávění Hana. V roce 1940, tedy když Haně bylo šest let, její tatínek umřel. A o dva roky později přišla další rána. „Maminka musela jít do Terezína,“ popisuje.

„Bylo to takový chaotický, protože v Městci bylo víc židovských obyvatel včetně dětí, s kterými jsem si hrála. Nesměli chodit do školy, tak je tajně někdo učil v jednom zavřeném obchodě. Tak jsem tam chodila taky se s nimi učit,“ vypráví Hana. Následně v období Heydrichiády dostali Židé z Městce předvolání do transportu. To byla, jak si Hana dodnes přesně pamatuje, středa, přičemž její maminku povolání minulo. Nadšení ale netrvalo dlouho, už v neděli dostala telegram, že se má dostavit spolu s ostatními k nástupu do transportu. Hany matka volala na úřad a ptala se, co to má znamenat. „Přijeďte, tady se to vysvětlí,“ řekli jí tehdy.

Hana však neměla žádné sourozence a její maminka tak musela vyřešit, kde své dceři zařídí bydlení. Měla sice přítelkyni, které tehdy osmiletá Hana říkala ‘teto’ a měla ji velmi ráda, zůstat tam ale nemohla. „Její manžel byl advokát, měl advokátní kancelář, a oni řekli, že si mě nemůžou vzít, že by třeba musel tu kancelář zavřít, takže u nich být nemůžu. Tak jsem zůstala jako taková bezprizorná,“ popisuje Hana dnes.

Nakonec zůstala čtrnáct dní u tety, aby mohla dochodit školu - tehdy Hana navštěvovala druhou třídu. Poté si pro malé děvče přijel strýc, manžel sestry její maminky - švagr, kterého nikdy v životě neviděla. „Nikdy jsem ho neviděla. A on mě sbalil a odvezl mě ke svým - nevím, jestli to byli rodiče nebo maminka, vůbec nevím, kde to bylo, jak se ta vesnice jmenovala, v životě jsem ty lidi neviděla,“ říká Hana s tím, že to bylo kdesi u Benešova.

Začátek v nové rodině

V nové rodině, kam přišla na konci června, se ale opět nezdržela dlouho. Na podzim jí babička řekla, že pojede do Prahy, a „že tam bude také holčička“. Tak se Hana dostala do domu na dnešním Senovážném náměstí. „To byl starý barák, kde byly vysoké stropy, asi tři a půl metru, a okna z jídelny byly na pavlač. A já jsem tam seděla a čekala jsem, kdy přijde nějaká holčička,“ vzpomíná na pomyslný nový začátek. Onou holčičkou však byla dvacetiletá slečna, která, jak Hana popisuje, byla navíc v období smutku - její tatínek, Žid, se totiž oběsil.

Z počátku se Haně dařilo s maminkou udržovat kontakt. V Terezíně byli totiž kromě Němců také čeští četníci a jeden z nich  se s její maminkou znal. „Takže mi od ní občas nosil dopisy. Tajně,“ popisuje Hana. Jenže teta, u které Hana bydlela, Haně nedovolila dopisy schovávat. To z obavy, že by je mohlo najít gestapo.

Právě na noční návštěvy tajné státní policie Hana dodnes vzpomíná. „V noci jsem spala a najednou vám někdo posvítí do očí. Vzbudilo mě to a nade mnou stál gestapák v takovém gumovém plášti, s kloboukem, něco zahuhlal a šel pryč,“ vysvětluje Hana, proč jí její teta s největší pravděpodobností nedovolila žádné věci od maminky schovávat.

V jednom dopise Haně maminka například psala, že pracuje v kuchyni. „A že až se vrátí, bude mít svaly jak zápasník, protože tahá 30 litrové hrnce. Ale že je ráda, že tam je, může aspoň dědečkovi, protože ten tam byl taky a už byl starý, nebo bratrům, dát na přilepšenou třeba brambory,“ vypráví Hana. Její maminka měla také na starosti část polských dětí z Bělostoku, které byly dopraveny do Terezína. Později byly zavražděny.

U tety, což byla babičky sestra, se jí žilo dobře. Strýc na ní byl hodný, přesto si ale vybavuje jeden moment, kdy od něj dostala facku. Totiž: přišel pro ni na hřiště, když si hrála s dětmi, a řekl jí, že musí jít domů. „A řekl mi, že je u nás ten četník a čeká na dopis, že mamce napíšu. A já jsem říkala: ‚Já domu nejdu, já jí psát nebudu. A já chci být tady‘,“ vzpomíná Hana na situaci, kdy jí strýc dal facku a řekl jí: „To už v životě neřekneš.“ 

Když válka skončila, Hany maminka se už domů nevrátila. Z počátku si malá Hana myslela, že třeba ztratila paměť, je v ruském zajetí a třeba se ještě vrátí. Tehdy vůbec netušila, že její rodina šla do plynu. Na to marné čekání ale Hana vzpomíná dodnes: „Vždycky někdo zvonil, chodili různí příbuzní. A jsem vždycky říkala: ‚To je mamka‘ a letěla jsem po pavlači otevřít. No a pak až dodatečně jsem si uvědomila, nikdo mi nic neříkal, ale tak po sobě divně koukali. Tak jsem to pak pomalu přestala říkat, šlo to do ztracena, a prostě maminka se nevrátila.“

Dobrý kádrový profil

Po studiu gymnázia, kdy si mimo jiné přivydělávala také jako filmový kompars, chtěla jít na vysokou školu. „Chtěla jsem jít na medicínu, ale tam mě nevzali, protože jsem neměla dobrý kádrový profil,“ vysvětluje Hana, která poté půl roku strávila na filosofii.

Po válce se také dostala na půl roku do Švédska, což byla akce pro ty, kteří za války přišel o příbuzné. Na filosofii se proto Hana chtěla zaměřit na studium němčiny a švédštiny, ale taková kombinace tehdy nebyla možná, začala tak studovat češtinu a francouzštinu.

Lékaři Haně kvůli problémům s páteří doporučili, aby si našla zaměstnání, které nebude takzvaně sedavé. Začala tak pracovat na letišti na pozici pozemní stevardky. „To se mi hrozně líbilo, to mě bavilo,“ vzpomíná na práci dnes. Zhruba o půl roku později dostala nabídku, aby začala létat. „Byla jsem na sto procent přesvědčená, že když nemám rodiče, tak mě nevezmou, abych náhodou neutekla,“ vypráví dnes s úsměvem. Za další měsíc však podepsala smlouvu a započala svou kariéru v aerolinkách, kde působila celý svůj život.

Zlákat ke spolupráci

To už ale začal v zemi vládnou komunistický režim. Jednou po příletu z Moskvy Hanu zadržela policie a odvezla ji na služebnu do Bartolomějské ulice. „A tam na mě začali tak jako psychologicky, že jsem chtěla jít studovat a že jsem nešla a že by to třeba šlo. A já říkám, no já už teď nechci. No a výsledek byl, že by potřebovali informace, co dělá létající personál,“ vzpomíná na výslech Hana. „A když teda viděli, že se mnou nehnou, dali mi podepsat takovou kartičku, že o tom nebudu mluvit, že jsem tam byla, co chtěli a tak. Tak jsem to podepsala,“ popisuje. 

Jenže zhruba za půl roku přišel za Hanou její vedoucí na letišti a řekl jí, že jí chybí valuty za prodej zboží cestujícím - například parfémy, cigarety a tak dále, které se na palubě prodávaly bez cla. „To není možný,“ říkala si Hana, ale podobných incidentů bylo ještě několik.

Zhruba v té době Hanu opět, tentokrát po návratu z Paříže, zadržela policie a odvezla ji do jednoho z bytů na Praze 6. „A teď mi říkali, co jsme v té Paříži dělali,“ říká. Ve francouzském hlavním městě byla Hana s posádkou, která o něco dříve zahynula při pádu letadla, o to víc byl Haně výslech nepříjemný.

„Ptali se na tu posádku, která už byla po smrti mimo jednoho. Říkali: ‘Ale my máme zjištěno, že jeden člen posádky se tam s někým sešel.’ Bylo mi 23 let, tak jsem si říkala, já jim to nandám. Tak hrdinně říkám: ‘Hele, na to si najděte někoho jinýho, já nebudu stát na schodech celou noc, abych hlídala, jestli někdo půjde z hotelu ven.’ A hrozně mě to uráželo, že se pídí po té posádce, a tak jsem si říkala, že jsem jim to dala pěkně sežrat,“ vzpomíná dnes Hana.

Valuty se jí Haně navíc ztrácely dál a její tehdejší šéfová jí poradila, aby si zkontrolovat, jestli klíček od skříňky, kam jim šéfstevard doplňoval zásoby, nesedí i k jiné skříňce. „Mohl to dát někomu jinému a odškrtnul si, že to dal tobě,“ vysvětlovala jí. A skutečně, klíč seděl i ke skříňce její kolegyně. Když s tím šéfstevarda konfrontovala, byl naštvaný. Sice slíbil, že ztrátu uhradí, ale zakázal jí létat valutové destinace. Haně vzali pas a měla po létání.

Jednou se za ní dokonce chtěl přimluvit předseda Revolučního odborového hnutí. Prý jestli by chtěla znovu létat, podívá se na to. „A pak mi říká: ‘Vy jste musela něco provést.’ Chtěl mojí složku, ale vedoucí osobního oddělení mu říkal: ‘Od toho dej ruce pryč.’,“ popisuje dnes Hana. Do složky se ale přece jen podíval a později Haně řekl, že tam bylo napsáno, že má být okamžitě propuštěna, načež byl nápis škrtnutý a červeně bylo do dokumentů dopsáno: přeřadit na jiné pracoviště.

V seznamech spolupracovníků

A přišel rok 1968. „To byly naděje, že se bude jezdit, cestovat,“ popisuje Hana. Ona sama se díky volným letenkám podívala například do Singapuru. 

V době, kdy vojska Varšavské smlouvy provedla invazi do Československa, byla rodina právě ve Florencii. Osudný den všichni ve stanovém kempu poslouchali rádio, které nedali od ucha. Hana díky latině, kterou měla na gymnáziu, odposlechla slova jako Praha, okupace či Rusko. Jasněji měla poté, co se jí podařilo naladit rádio: „Hlasatelka říkala, že se blíží střelba a dokud budou moci vysílat, tak budou vysílat a pak že dají státní hymnu,“ popisuje Hana události okupace v roce 1968.

Právě při okupaci v roce 1968 si Hana vybavila vzpomínku z dětství, konkrétně na den 15. března 1939, kdy Německo obsadilo Československo. Jako malá holčička šla tehdy do kuchyně, kde seděla její maminka, přikládala dříví do kamen a brečela. „Obsadili nás Němci,“ řekla tehdy pětileté Haně.

„Tohle jsem si vybavila, když v rádiu říkali, že dokud budou moct vysílat, budou vysílat, a pak zahrají hymnu,“ vzpomíná dnes.

A když v 70. letech přišly prověrky a Hana se měla vyjádřit k tomu, jestli invazi schvaluje, či nikoli. odpověděla tehdy následovně: „Vymluvila jsem se díky dětičkám, napsala jsem, že se starám o děti a že o politiku nemám vůbec zájem, což na jednu stranu byla pravda, a že to nemůžu sledovat. Ale že se problémy dají řešit jinou formou,“ popisuje Hana.

Po Sametové revoluci v roce 1989 se ale Hana ke svému překvapení našla v seznamech spolupracovníků. V dokumentech ale byla napsaná svobodným jménem Reinwaldová, ovšem s jednoduchým „v“, tedy Reinvaldová. A nesedělo ani datum narození. „Pak jsem si vydedukovala, že mi dali podepsat ten papír. Tam jsem žádné datum narození nevyplňovala. Nic. A jak jsem se podepsala, tak nespočítali ty nožičky a prskli tam nějaký datum, který je napadlo. A teď tam figuruji nějaký spolupracovník,“ říká dnes Hana a ihned dodává: „Tím, že jsem odmítla spolupráci, mě hned sejmuli.“ Ne vždy tak podle ní záznam v seznamech spolupracovníků může odpovídat skutečnosti.

Když ale má Hana odpovědět na otázku, na co je ve svém životě pyšná, odpovídá jasně: „Hrdá jsem na to, že jsem jim odmítla spolupráci.“ Podobně ani nikdy nevstoupila do strany, stejně jako její manžel. Ostatně kvůli tomu měl starší syn Karel problém dostat se na gymnázium.

A optimisticky odpovídá i na dotaz, jestli něčeho ve svém životě lituje. „Asi by člověk některé věci udělal jinak. Ale že bych vysloveně něčeho litovala, to nemůžu říct. Jak se říká, že každý svého osudu strůjce, tak myslím, že to není pravda. Takový jsem měla blbý osud, ale nebyla jsem strůjce,“ odpovídá Hana.
 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours