Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Fousová (* 1934)

• narozena 28. března 1934 v Hradci Králové

• vyrůstala v Městci Králové

• otec lékař Josef Reinvald zemřel v roce 1940

• matka Emílie Reinvaldová byla židovského původu, zahynula v Osvětimi v roce 1943

• o osiřelou Hanu se starali příbuzní v Praze

• zažívala diskriminaci kvůli židovskému původu

• většina příbuzných zavražděna v nacistických koncentračních táborech

• celý život zaměstnankyně Československých aerolinií

• podepsala spolupráci s komunistickou Státní bezpečností, vzápětí ji ale odmítla

Prázdniny pro vyvolené

Hana Reinvaldová se narodila 28. března 1934 v Hradci Králové. Do svých osmi let bydlela s rodiči v Městci Králové, městečku ležícím nedaleko Poděbrad, kde její rodina vlastnila dům a kde měl současně její otec i vlastní ordinaci. Josef Reinvald byl praktickým lékařem, v roce 1927 se oženil s Emílií Reiterovou a Hana byla jejich jediným a vymodleným dítětem. V době Hanina raného dětství žili Reinvaldovi společenským životem, stýkali se s přáteli a i malá Hana měla mezi jejich dětmi své kamarády. Na jedné z rodinných fotografií z té doby je zachycena s maminkou a jejími dvěma přítelkyněmi. Elegantně oblečené, usmívající se, zdají se být šťastné a bezstarostné. Fotografie vznikla krátce před začátkem druhé světové války, která mnohé z toho, čím do té doby žili, změnila. Přibylo starostí a ještě více přibylo smutku. To, že je maminka Židovka, se Hana dozvěděla, teprve když jí přišlo předvolání do transportu. Hana to ale nepovažovala za důležité. V roce 1942 jí bylo osm let a myslela, že maminka odjíždí jen na krátké prázdniny a brzy se vrátí zpátky domů.

 

Ta hvězda byla krásná

V roce 1940 zemřel náhle Hanin otec. V té době byl ale již se svou ženou rozvedený. K formálnímu rozvodu došlo po vzájemné dohodě, chtěli tím zabránit zabavení majetku. O dům s velkou zahradou ale přesto přišli, do domu se nastěhovali noví nájemníci a Emílii po manželově smrti zůstala jediná místnost s kuchyní. Musela odevzdat všechny cenné věci a její přítelkyně přicházela na návštěvu už jen večer a potajmu. Hana vzpomíná, jak jednou maminka domů přinesla látku se žlutými hvězdami. Ty pak vystříhávala a přišívala si je na oblečení. „A já jsem je také mermomocí chtěla, protože se mi to strašně líbilo. Ta hvězda byla krásná.“ A dál vypráví, jak se ztratil její jezevčík Joklík. „Jednou jsem se probudila a on tam nebyl. Maminka mi řekla, že ho přejelo auto. Jenže žádná auta v té době jezdit nesměla. A auto jsme stejně měli jenom my, a to stálo venku na špalkách. Došlo mi to až mnohem později. Židi nesměli mít žádná zvířata, ani rybičky, natož psa.“ Majitel galanterie, kde Emílie Reinvaldová po léta pravidelně nakupovala, na ni hrubě povalil kolo, když šla po chodníku. „Mamka pak plakala,“ vzpomíná dál Hana. Jediný, kdo její maminku dál bez obav zdravil a povídal si s ní, byl Vojtíšek, místní pasáček koz. Emílie Reinvaldová ale neztrácela naději, měla plány. Až to všechno skončí, koupí malý byt v Praze, přestěhují se a začnou nový život.

 

Transport AAd Kolín-Terezín

Telegram s předvoláním do transportu Emílii Reinvaldovou zaskočil. Nepočítala s tím, péče o nezletilou dceru, míšenku, ji měla před transportem ochránit. Předvolání přišlo dodatečně, pouhé dva dny před odjezdem. Krátká doba na to, aby se vyrovnala s náhlou změnou a našla někoho, kdo bude ochotný postarat se o její dceru. Nenašel se nikdo a ona odjížděla v nejistotě, kdo a jestli vůbec, se malé Hany ujme.

Vlak, do kterého kromě Haniny maminky nastoupilo dalších dvacet sedm obyvatel Městce Králové s židovským původem, odjel 9. června v pět hodin ráno do Kolína. Tam přistoupily další stovky lidí a 13. června 1942, již jako transport s označením AAd, pokračoval do ghetta v Terezíně. Pro některé se stal Terezín cílovou stanicí, mezi ně patřila i Hanina maminka, její rodiče a bratr. Většina ale pokračovala dál na východ do koncentračních táborů v Bělorusku. V tomto transportu odjeli i Hanini kamarádi. Devítiletá Věra Dubová, stejně stará Dagmar Stránská a její o dva roky starší bratr Tomáš. A také Jiří Federer. Byl o něco starší než Hana a před odjezdem jí slíbil, že si ji jednou vezme za ženu. Slib splnit nemohl, po válce se domů nevrátil, stejně jako ostatní děti z Městce Králové. 

 

Maminka měla kaštanové vlasy a modré oči, nevypadala jako Židovka

Emílie Reinvaldová pocházela z pěti dětí. Jediný z nich, který válku přežil, byl její mladší bratr. Během sčítání židovského obyvatelstva se ke svému původu nepřihlásil a s falešným průkazem se mu podařilo téměř celou válku prožít v Praze. Jen poslední měsíce před koncem války se ukrýval na venkově. Sestra Emílie Reinvaldové zemřela na tuberkulózu krátce předtím, než jí nacisté stihli poslat předvolání do transportu. Emílie, i přes zákaz cestovat mimo trvalé bydliště, chtěla být na jejím pohřbu. Ve vlaku si na záchodě odpárala židovskou hvězdu a při cestě zpátky ji na stejném místě znovu přišila. „Maminka měla kaštanové vlasy a modré oči. Nevypadala jako Židovka,“ dodává Hana. Do Terezína pak společně s Emílií odjeli její rodiče a druhý, nemocný bratr. Emílie se o ně v Terezíně starala jak nejvíc mohla. Ještě v době, kdy nacisté Židům umožňovali vycestovat z Evropy, mohla Emílie odjet také. Složitě získané povolení k cestě do Spojených států dostala ale jen ona. Muselo to být pro ni těžké, ale kvůli Haně, pro kterou povolení nepřišlo, zůstala v Československu a snila o lepších časech. Noc před odjezdem do Terezína seděla u Haniny postýlky, líbala ji a plakala. Ospalá Hana jejímu neobvyklému chování nerozuměla a odháněla ji, chtěla spát. „Tenkrát jsem to nechápala,“ dodává.

 

Kvůli němu k nám chodilo gestapo

Hanu odvezl strýc ke vzdáleným příbuzným na venkov. (On sám se o ni odmítl postarat, údajně proto, že by si pak nemohl kupovat noviny.) Na statku u Benešova ale pobyla jen krátce, na podzim roku 1942 se stěhovala do Prahy. Ujala se jí teta se strýcem, starší manželský pár s dospělým synem. Teta Izra byla sestra Haniny babičky z matčiny strany a jako jediná z celé rodiny nemusela do transportu. A byla také jediná, která se neprovdala do bohaté židovské rodiny jako její sestry. Tehdy to prý její rodiče těžce nesli.

Její manžel Karel Budínský židovský původ neměl a zaměstnaný byl ‚pouze‘ jako úředník. Se svou ženou se ale odmítl rozvést a zachránil jí tím s největší pravděpodobností život. Jeho ale nacisté za trest poslali do internačního tábora v Bystřici u Benešova. Do tohoto tábora ležícího ve výcvikovém prostoru jednotek SS byli odesíláni nerozvedení manželé Židovek nebo mužští potomci z těchto smíšených manželství. Týkalo se to i jejich syna Josefa, čerstvě dostudovaného lékaře a současně velmi nadaného muzikanta. Hrál v nejslavnějších orchestrech té doby a často s nimi odjížděl na cesty. Díky tomu se mu nakonec podařilo pobytu v táboře vyhnout. „Asi třikrát mu přišlo předvolání a on pokaždé nebyl doma a nepřevzal ho. Kvůli němu k nám pak chodilo gestapo. Jednou v noci jsem se probudila, protože mi někdo svítil do očí. A on tam stál chlap v gumáku a v klobouku,“ vzpomíná Hana a dál pokračuje: „Ale pak už nebylo zbytí a musel jít, pamatuju si, jak teta brečela, strejda už byl v té době v lágru. Tak odešel, ale za hodinu se vrátil zpátky. Spletli datum a transport, kterým měl odjet, už byl pryč. A pak už byl konec války.“ Kromě Hany se strýc s tetou ujali ještě další dívky, jejíž židovská maminka byla v koncentračním táboře a otec v táboře v Bystřici u Benešova. A na konci války se samozřejmostí nabízeli pomoc i dalším Haniným příbuzným, kteří se vrátili z koncentračních táborů. 

 

Dům na Senovážném náměstí

Haně se ale zpočátku u nich nelíbilo, byt v pavlačovém domě na Senovážném náměstí jí připadal tmavý a neustále chladný. Teta, která byla o generaci starší než její maminka, na ni byla přísná a nemohla Haně dopřát to, co její finančně mnohem lépe zajištění rodiče. Teta docházela uklízet do bývalé sokolovny, kde Němci uskladnili zabavený židovský nábytek. Hana také vzpomíná, že ve stejném domě bydlel univerzitní profesor Hugo Příbram, o patro výš měl veliký byt plný knih. Byl lékařem, ale zabýval se především vědeckou prací a také učil na Karlově Univerzitě. Dokud se pro nacisty nestal méněcenným člověkem. Počátkem listopadu 1942 musel jako Žid odjet do Terezína, kde krátce nato zahynul. Do jeho prázdného bytu se pak nastěhovaly sestry německého Červeného kříže. Jedna z nich začala za Hanou a její tetou docházet domů, nebyla o moc starší než Hana a spřátelily se spolu. Na konci války pak za tehdy jedenáctiletou Hanou přišli domů členové Revolučních gard. Důvodem bylo udání, že se za války stýkala s nacisty. Hanin strýc je prý z bytu vykázal.

Za poměrně velmi krátkou dobu od matčina odjezdu toho Hana zažila mnoho a mnohému nemohla zcela rozumět. Ve škole se učila výborně, ale pokračovat na gymnáziu nebo na měšťance jako míšenka nesměla. Zůstávala proto v páté třídě obecné školy s mnohem slabšími žáky. Vzpomíná také na příhodu, jak jí učitelka, tehdy nadšená stoupenkyně nacismu, napráskala před celou třídou rákoskou. Paní učitelce se nelíbilo, že Hana během každodenní nacistické zdravice jen naprázdno otevírá ústa. I z tělocvičny, kam ji kamarádka přivedla na cvičení, Hanu vyhodili. „Už nevím, jak to poznali, ale ptali se mě, jestli mám árijský původ. Bylo to Kuratorium a strejda mi pak řekl, že tam nemám chodit.“ [Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě stavělo oficiálně na idejích Nacionálního socialismu.]

 

Poslali nás, abychom si mezi těmi mrtvými vybraly

Třetího května 1945 se vrátil Hanin strýc z lágru. „Esesáci, co je hlídali, utekli před Rusy, a vězňové se rozutekli taky. A strejda s sebou přivedl ještě jednoho kluka, míšence. A čtvrtého května se u nás najednou objevilo rádio, my jsme ho za války nesměli mít,“ vzpomíná Hana Fousová na poslední dny války. V Praze vypuklo povstání a na nedaleké Jindřišské věži Němci vybudovali kulometné hnízdo. Vyjít ven bylo příliš nebezpečné, zůstávali proto doma. Hana popisuje, jak moc se tehdy bála. V centru Prahy, kde stál i jejich dům, se bojovalo, často se ozývala mohutná střelba a jim drnčela skla v oknech. Hana se schovávala s tetou v posteli a plakala. Bojovalo se i na Vinohradské třídě, kam Hanu přivedla dívka, o kterou se strýc s tetou také starali. Chtěla najít svoje pohřešované přátele. „Na rohu byla kavárna a tam byly seznamy raněných, ve které nemocnici leží. Ale tam jsme je nenašli, tak nás poslali do Slezské ulice. Byla tam vrata otevřená do dvora a v průjezdu leželi mrtví. Byli vyrovnaní v řadě a nohama leželi směrem k nám. Pamatuju si to jako dnes, byly tam i dětské nohy. A oni nás poslali, abychom se šly podívat, jestli je tam najdeme. Abychom si šly vybrat.“

 

Sny Emílie Reinvaldové

Hned krátce po matčině odjezdu do Terezína dostala Hana od ní první dopisy. Byly napsané německy, hůlkovým písmem na předtištěné kartičce a obsahovaly jen strohé sdělení, že Emílie Reinvaldová je v Terezíně. Následující dopisy už byly o poznání sdílnější. Byly psané obyčejnou tužkou na tenkém leteckém papíru a byly z ghetta tajně propašovány s pomocí známého Haniných rodičů. Pocházel z Městce Králové, byl četníkem, ale jeho jméno Hana neznala. Dopisy se nedochovaly, teta se strýcem je po přečtení pálili, aby je během občasných návštěv nenašlo gestapo. Emílie kromě dopisů posílala Haně i hračky, ručně vytvářené malinké panenky. Haně se v souvislosti s dopisy vryla do paměti ještě jedna vzpomínka. Jeden z dopisů přinesl onen známý ve chvíli, kdy byla Hana zabraná do her s dětmi v parku a strýc chtěl, aby šla domů. „A já jsem mu řekla, že nikam nejdu, že jí psát nechci, že si chci hrát. A on mi ubalil facku. To bylo poprvé a naposledy, co něco takového udělal, on, který byl tak hodný. Tak jsem musela jít domů a psát dopis. Ale mě to nebavilo, psát jí dopisy.“

V posledním dopise Emílie Reinvaldová psala, že ji vybrali jako jednu z opatrovnic pro děti, které z Terezína pojedou do Švédska. Byla šťastná, psala také, že se jí tím splní sen, toužila podívat se do Skandinávie. Děti, o které se v Terezíně po dva měsíce spolu s dalšími opatrovníky starala, přijely z polského ghetta Bialystok v srpnu 1943. Zubožené a k smrti vyděšené, se zkušenostmi z koncentračních táborů na obsazeném polském území. Nacisté jim měli postřílet rodiče přímo před jejich očima. Pocházely z různých zemí Evropy, transportovány nejprve do Polska a odtud do Terezína, aby se posléze staly rukojmími pro vyjednávání německých nacistů s Brity. Původně snad mělo dojít k výměně dětí za zajaté německé důstojníky, ale z neznámých důvodů k tomu nakonec nedošlo. [Informace o osudu těchto dětí vycházejí ze vzpomínek bývalých vězňů terezínského ghetta.] Děti byly hned po příjezdu do Terezína, společně se svými opatrovníky, odděleny od ostatních vězňů a dostalo se jim na tamní poměry nebývalé péče. Měly pravidelnou stravu a přiměřenou hygienu. A připravovaly se na cestu za svobodou, která na ně měla čekat v některé z neutrálních zemí. Vlak s jedním tisícem a dvěma sty šesti dětmi vypravený 5. října 1943 z Terezína ale neodjel ani do Švédska, ani do Švýcarska (Švýcarsko je také uváděno jako možná cílová země). Směřoval do koncentračního tábora v Osvětimi. Druhým speciálním transportem označeným Dn/a č. 34 odjelo do Osvětimi i jejich padesát tři opatrovníků. Hned po příjezdu byli všichni zavražděni, dospělí i děti. 

 

Po válce jsme čekali, že se budou vracet, ale nevracel se nikdo

O tom, kde a za jakých okolností maminka zemřela, ale Hana nevěděla. Po válce všichni čekali na návrat příbuzných a blízkých z koncentračních táborů, ale nikdo se nevracel, jak Hana vzpomíná. Ona nejvíc vyhlížela maminku. Pokaždé, když se ozval zvonek, vybíhala ke dveřím a zklamaná se vracela. A stále častěji si všímala, jak se dospělí v té chvíli na sebe pokradmu dívají. A jak plynuly měsíce, její nadšení, že se maminka objeví ve dveřích, pohasínalo. Až vyhaslo úplně a Hana pochopila. Co její matka prožila v posledním roce svého života, se jí - alespoň částečně - podařilo vypátrat až v dospělosti.

Dlouho věřila, že maminka opravdu odjela do Švédska a vrátí se hned, jak to bude možné. I dalších čtyřicet dva Haniných blízkých příbuzných pobyt v koncentračních táborech nepřežilo. A ti, co se vrátili, nesli dál tíhu svých tragických osudů. Hana vypráví alespoň dva příběhy. „V malém pokojíčku pro služku bydlel po válce zeť jedné z babiččiných sester. Za první války bojoval v Rusku, uměl proto rusky, a tak když Rusové osvobodili Osvětim, vzali si ho jako tlumočníka. S nimi potom přijel do Prahy. Měl syna, asi o rok staršího než já, a ten šel se svojí maminkou do plynu. On měl úplně šedivé vlasy a moc nemluvil. Nic mu nezůstalo.“ Dalšího vytáhli sovětští vojáci z hromady mrtvých. Do koncentračního tábora odjel v jednom z posledních transportů, ale už po třech měsících byl tak vysílený, že ho považovali za mrtvého. Hana vzpomíná, jak byl po návratu u nich doma na obědě. „Byl ostříhaný na kraťoučkého ježečka a uprostřed hlavy měl vyholený pruh, to jim tak stříhali, aby nemohli utéct. A já jsem ho pozorovala, jak jedl polévku, a po každé druhé nebo třetí lžíci si musel otírat pot. Já jsem to nemohla pochopit. A pak mi strejda vysvětlil, že dlouho hladověl a je tak zesláblý, že mu jíst dělá potíže.“

 

Vzpomínal na to, jak se Češi k vězňům chovali hezky

Jako sirotek odjela Hana po válce na ozdravný pobyt do Švédska. Bydlela prý u chudých, ale hodných lidí na venkově, denně měli k jídlu jen brambory s opečeným špekem. Pomáhala jim s pracemi na poli a líbilo se jí tam. Dva týdny pak také strávila ve Francii. „Cestovali jsme a občas nás někdo pozval, třeba na oběd. Taky takový pán, který byl v Terezíně a vzpomínal, jak se Češi k vězňům chovali moc hezky, že jim pomáhali,“ vzpomíná Hana na jedno ze setkání. V roce 1948 měla odjet také do Velké Británie, ale kvůli změně režimu v Československu k tomu už nedošlo.

Konečně mohla začít studovat a nastoupila v Praze na francouzské gymnázium. Ale i na tuto dobu vzpomíná jako na velmi rozporuplnou. Vypráví, jak hned po válce začali mnozí z kantorů nosit odznaky komunistické strany a jak mezi nimi ale byli i tací, u kterých by to nečekala. Kupříkladu její učitelka z obecné školy, ta, od které dostala výprask, protože odmítala zdravit ‚Heil Hitler‘. A také gymnaziální profesor, který prý za války šel v čele profesorského sboru při pohřbu Reinharda Heydricha. Ale i katecheta, který na gymnáziu vyučoval náboženství. „Když jsem se vrátila ze Švédska, tak se mě ptal, jestli jsem tam chodila do kostela, a já jsem hrdě řekla: ‚Ano, a zpívala jsem na kůru.‘ A on na mě začal řvát, že mám smrtelný hřích. Já vůbec netušila, že jsou to protestanti, modlili se Otčenáš stejně jako my. A ten taky chodil s odznakem,“ uzavírá Hana. Po maturitě chtěla studovat medicínu, ale kvůli zdravotním problémům se zády přijata nebyla. Nevyšlo ani studium jazyků na filozofické fakultě, neotevřela se kombinace jazyků, které si přála studovat. Studium proto vzdala a nastoupila do zaměstnání.

 

Slečno, nechtěla byste létat?

Začala pracovat v odbavovací kanceláři na pražském letišti a pak dostala nabídku na místo stevardky. Souhlasila, ale nepočítala, že by to vyšlo. Byla svobodná, bez blízkých příbuzných. A takovým se v té době nedůvěřovalo, nic by jí nebránilo v emigraci. Říká, že ale o emigraci stejně nikdy neuvažovala, nevěřila, že by dokázala překonat opuštěnost, která by ji v zahraničí čekala. Překvapivě ale místo letušky získala a začala létat po celé Evropě. Důvodem byla zřejmě její dobrá znalost cizích jazyků. Získala skvělé místo, mohla cestovat, ale život se jí znovu nečekaně zkomplikoval.

Po jednom z příletů si ji zavolali na pasové oddělení, kde na ni čekali dva neznámí muži. „Řekli mi, že mám jít z letiště pěšky, že mě odvezou. A pak vedle mě zastavila černá Tatra, nasedla jsem a oni mě odvezli do Bartolomějské. A chtěli, jestli bych jim mohla podávat informace o lidech z jednotlivých posádek. Já jsem se snažila vykroutit, že je všechny ani neznám, ale v té místnosti nebyla zevnitř klika, byla jsem tam několik hodin, byla jsem unavená. Pak mi dali podepsat, že o tom nebudu s nikým mluvit. Tak jsem to podepsala,“ popisuje Hana Fousová první setkání se Státní bezpečností.

V Archivu bezpečnostních složek je uložený spis TS-347812 týkající se její spolupráce. Detailní popis prvního setkání se zcela shoduje s jejími vzpomínkami. Rozchází se ale v dalším popisu událostí. Podle Hany Fousové ji ještě několikrát kontaktovali a spolupráci měla odmítnout až po dvou letech od prvního setkání. Tehdy po ní měli, v souvislosti s tragickou nehodou jedné z posádek, požadovat informace o ‚závadných‘ stycích zesnulých kolegů. A to se jí zdálo nemístné. Podle spisu ale podepsala spolupráci hned během první schůzky 5. prosince 1955 (ručně psaný slib je přílohou spisu), avšak hned o několik dní později, na další plánované schůzce, spolupráci odmítla. „Prohlásila, že spolupracovat nebude, že nechce na nikoho donášet. Odmítala chodit na další schůzky a plnit úkoly, její chování bylo drzé a ironické.“ [Citace ze spisu] Po několika dalších marných pokusech přesvědčit ji, s ní byla i ze strany Státní bezpečnosti 1. listopadu 1956 spolupráce ukončena. Zřejmě ale bez jejího vědomí, Hana Fousová si měla i nadále myslet, že je pod stálou kontrolou. Poté, co spolupráci odmítla, nesměla již létat a vrátila se do kanceláře v zázemí letiště. Tam zůstala, bez možnosti vrátit se k práci letušky a na dlouhé roky i bez možnosti vycestovat do zahraničí, až do odchodu do penze.

Jana se později vdala a se svým manželem vychovali dva syny. Ovdověla ale brzy, manžel jí zemřel ve svých nedožitých padesáti letech. Na závěr svého vyprávění se znovu vrací k osudu své maminky a potažmo i osudu svému. Domnívá se, že její život byl do značné míry ovlivněn tím, že nemohla prožít celé dětství s matkou. A také tím, že v důsledku zákazů a odmítání, které byla nucena prožívat jako dítě kvůli svému původu, očekávala stále to samé i v dospělosti. „Asi bych byla jiný člověk, kdyby mě mohla vychovat maminka,“ říká Hana Fousová v úplném závěru.