Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fráňa (* 1947)

• narozený 22. července 1947 v Brně

• otec Milan Fráňa byl československým reprezentantem v basketbalu

• roku 1949 byl otec zatčen

• z politických důvodů strávil otec ve vězení 11 let (do 1960)

• s matkou se v roce 1953 Jiří přestěhoval do Ostravy a v roce 1962 do Havířova

• vyučil se v oboru hutní ocelářství

• od roku 1967 pracoval v hornictví

• stal se svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy v Ostravě

• v roce 1970 otec zemřel při tragické nehodě v práci

• do hornického důchodu odešel v roce 1997

V raném dětství Jiří Fráňa netušil, jaké drama jeho rodina prožívá. Vyrůstal bez otce a žil v přesvědčení, že coby úspěšný sportovec hraje basketbal v Maďarsku. Až ve druhé třídě mu dědeček řekl, že je vězněný v Leopoldově. Návštěva otce ve vězení ovlivnila Jiřího na celý život. Rozhodl se, že s komunisty nechce mít nikdy nic společného. Toto odhodlání mu během života přineslo nejednu nesnadnou situaci, ale také si díky němu zachoval svou tvář.

Basketbalový vicemistr v uranových dolech

Otec Milan Fráňa, kterému nikdo neřekl jinak než Lamin, pocházel z rodiny sociálních demokratů a sokolů. Své nadání na sporty uplatnil především v házené a basketbalu. Nejdříve hrál v Sokole Královo Pole a později v Sokole Brno 1. Po válce se mohl sportu začít věnovat naplno a v roce 1947 vybojoval stříbrnou medaili s týmem československé basketbalové reprezentace na mistrovství Evropy. Ve stejném roce 22. července se mu také narodil syn Jiří. O rok později ale komunisté násilně převzali moc v zemi. Jako významný sportovec a sokol neměl vyhovující kádrový profil a komunisté se ho rozhodli zbavit. V roce 1949 ho zatkla Státní bezpečnost a za údajné přechovávání a distribuci protistátních letáků ve vykonstruovaném procesu dostal trest odnětí svobody na deset let. Vězněný byl nejdříve v Leopoldově a později v Jáchymově, kde musel těžit uranovou rudu. Tam se zapojil do odbojové skupiny – ta ale byla odhalena a on tak opět stanul před soudem, který mu k trestu připočítal dalších osmnáct let.

Jiří s matkou Jiřinou rozenou Šimůnkovou po zatčení otce zůstali v Brně v těžké situaci. Jako manželka politického vězně musela odejít ze zaměstnání, a tak se s Jiřím v roce 1953 přestěhovala za svými rodiči do Orlové u Ostravy a po půl roce do Ostravy. Když opět začala mít problémy, nechala se manželem přesvědčit k rozvodu. Jiří přitom nevěděl o dramatu, které rodina prožívá. „Matka a můj dědeček z matčiny strany mě drželi v nevědomosti, protože si asi říkali, proč mu budeme motat hlavu. Podařilo se jim to do druhé třídy do osmi let. Ono to v podstatě korespondovalo s tím, že otce sebrali, než měl letět do Maďarska. Tak mi říkali, že hraje basket v Maďarsku,“ vzpomíná Jiří. Ve druhé třídě mu dědeček řekl, že je otec ve vězení a Jiří si s ním začal dopisovat.

Likvidační věznice Leopoldov

Po druhém rozsudku otce opět věznili v Leopoldově. Stará pevnost byla známá jako likvidační věznice kvůli nelidskému zacházení s vězni, nerespektování nároku na lékařskou péči a tvrdé práci. Otec ve vězení přišel o polovinu své váhy – v roce 1954 měl pouhých 49 kilo. Podle jeho pozdějšího vyprávění přežil zejména díky své kondici sportovce. Jiří navštívil otce ve vězení, když měl jedenáct let. Viděl ho poprvé od jeho zatčení, tedy po devíti letech. O rok později při druhé návštěvě prožil něco, co ho ovlivnilo na celý život. Jiří vzpomíná, jak se dozorce choval k návštěvám: „Paní v koutě říkala, že by měla prosbu. Dostala zprávu, že manžel je na tom velmi špatně, pravděpodobně umře a chtěla by ho ještě vidět. To si pamatuji dodnes doslova, jak se jí zeptal: ‚Mátě nárok na návštěvu?‘ Ona říká: ‚Nemám.‘ On se na ní podíval a říká: ‚Vážená paní. Keby váš chlap teraz zdochnúl, aj tak vás tam nepustím.‘“ Na základě této zkušenosti se Jiří rozhodl, že s komunisty nechce nikdy mít nic společného.

Koncem roku 1960 otce podmíněně propustili z vězení. „První jeho cesta byla za mnou do Ostravy. Přijel i s tím kufrem, se kterým ho v Praze sebrali. Pak teprve jel za svou maminkou do Brna. Jezdil jsem za ním každé prázdniny, trávili jsme spolu volný čas a vracelo se to do dobrého vztahu,“ vzpomíná Jiří. Dědeček z otcovy strany se návratu svého syna z vězení nedožil, ale babička ano. Otec s ní žil v Brně další dva roky až do její smrti. I když otec vystudoval obchodní akademii, měl povoleno živit se jen manuální prací, a tak nastoupil v Královopolské strojírně jako sklenář. Začal zase sportovat, hrát basketbal a trénovat házenou. Jiří dál žil s matkou v Ostravě, ale za otcem jezdil o prázdninách. Společně hodně sportovali a jezdili na letní tábory.

Černá Ostrava

V Ostravě prožil Jiří převážnou část svého dětství, a i když se později odstěhoval, dojížděl sem za prací. Pod městem se těžilo uhlí, které se na povrchu koksovalo. Na ochranu životního prostředí se nijak nedbalo a podle toho také město vypadalo. „Z každého balkónu jsme vynášeli každý týden minimálně tři velké kýbly popílku. Takže si dovedete představit, jak asi Ostrava vypadala. Když jste vylezl ven, tak jste musel chodit takzvaně na štěrbinky, protože se na vás normálně sypalo,“ vzpomíná Jiří, jak musel mít přimhouřené oči, aby mu do nich nevlétl jemný popílek, který vypouštěly koksovny.

Než Jiří vyšel ze základní školy, přestěhoval se s matkou do Havířova. Začal studovat na hutní průmyslové škole, ale nelíbilo se mu tam a podle toho vypadaly i jeho známky. Ve studiu ale pokračoval až do třetího ročníku, kdy musel ze školy odejít v důsledku incidentu v prvomájovém průvodu. Jiří svým spolužákům vysvětloval, proč on nemusí nést žádný transparent: „Říkám: ‚Idioti, kdybyste chodili v civilu, tak byste nenosili transparent. Máte svazácké košile, tak nesete.‘ No a už to bylo. Soudružka Vašková říká: ‚Fráňo, vy tady máte zase nějaké poznámky.‘ A přidělila mi sovětskou vlajku. Takže jsme byli na 1. Máje jediná škola, která přišla ke tribuně jenom s českou (československou, pozn. ed.) vlajkou, protože sovětská zůstala tam, kde mi ji přidělila.“ Jiří tedy na škole skončil a přešel na ostravské učiliště na Novou huť Klementa Gottwalda na obor hutní ocelář.

Prozatím se vracím

V roce 1967 prožil Jiří s otcem skoro celý rok. Přestěhoval se za ním do Brna, kde oba pracovali v Královopolských strojírnách, a také spolu hodně sportovali. Začínalo politické a společenské uvolnění pražského jara, ale změny k lepšímu utnula 21. srpna 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Otec odjel do Vídně, kde měl možnost zůstat a působit ve sportu. „Dodneška si pamatuji na pohlednici, kterou poslal a napsal na ni, že dostal tu nabídku a pak ta nepochopitelná věta: „Prozatím se vracím.“ Ale netušil, že prozatím je navždy, protože začala normalizace, závory zase spadly, dráty se opět přitáhly a už se nedostal nikam,“ vypráví Jiří.

Rodina už se nestihla vrátit do podoby, jak žila předtím, než z ní komunisté otce vytrhli. Vše už spělo do stavu, kdy rodiče zase mohli žít společně, ale na Fráňovy dopadla další tragédie. 17. června 1970 otec zemřel na následky pracovního úrazu. Jak Jiřímu vyprávěla řada očitých svědků, otec propadl střechou do tovární haly, protože konstrukce střechy neodpovídala předepsaným parametrům. „Veřejná bezpečnost to vtipně sepsala tak, že uklouzl po rovné střeše a spadl mimo budovu na trávník,“ poukazuje Jiří na záznam, do kterého nemohla rodina tehdy nahlédnout a získala ho až o více jak čtyřicet let později z archivu.

Radši fárat než dělat idiota na vojně

Nekonformní postoj Jiřího vůči komunistům narazil na fakt, že po vyučení ho čekala povinná vojenská služba. „Musel jsem si vyřešit to, že v žádném případě nepůjdu dělat idiota na vojnu. To prostě ne. Jsem si říkal: ‚Proč? Koho mám bránit?‘“ vysvětluje Jiří. Odepření vojenské služby trestali komunisté vězením, ale jednou z možností, jak se vyhnout uniformě, bylo upsat se na deset let práce v dolech. A tak ve dvaceti letech Jiří poprvé sfáral. „Když začnete pracovat někde, kde nosíte na hřbetě osmdesát kilo a šupete s tím sto metrů, tak potom, co vyfáráte nahoru, jste rád, že jste rád. Ale zvyknete si, jako na všechno,“ vypráví. Začínal na dole Jan Šverma a během profesního života vystřídal více pracovišť.

Když Jiří vzpomíná na socialistické hornictví, mluví o nekompetentním vedení komunistů, kteří bránili tomu, aby se věci dělali pořádně. Hlavní byla iluze odváděné práce. „Tam opravdu měl navrch ten, kdo byl co nejvíc špinavý a uhoněný. Nic ostatního nefungovalo,“ popisuje Jiří. Horníci si zase ochotně ničili zdraví nesmyslným množstvím odpracovaných přesčasů za peníze navíc. Dlouhé období normalizace skončilo v roce 1989 sametovou revolucí. Jiří se přidal k demonstracím za ukončení totalitní vlády komunistické strany. Sám ale viděl, jak snadno a rychle se komunisté přizpůsobili novým poměrům. Přestali zdravit „Čest práci“ a začali zdravit „Zdař Bůh.“ Jinak se toho v jejich případě moc nezměnilo. Do hornického důchodu odešel Jiří v roce 1997.

Jiří považuje za důležité předat své zkušenosti nejmladším generacím. Proto jezdí na besedy do škol a vypráví dětem o svém životě. Je rozčarovaný z toho, že hodně lidí stále vzpomíná na dobu totality s nostalgií. „Ti lidé mají stále představu, jak to bylo výborné, že kdysi bylo líp. Když se s nimi bavím a dojdou jim všechny argumenty, tak ten poslední je: ‚Ale byla práce.‘ V životě nepochopí, že to byla práce pro práci. Že to byla práce proto, aby nás komunisté měli osm hodin pod dozorem a hlavně rozdělené,“ vysvětluje Jiří a na závěr všem vzkazuje: „Nemalujte na růžovo to, co bylo kdysi, protože to nikdy růžové nebylo.“