Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Jsem Němec, ale má rodina žije v Čechách už od středověku.“
narozen 22. června 1953 v Chebu v německé rodině
matčina rodina hospodařila na statku v Hazlově od 13. nebo 14. století
otec pocházel z levicově orientované rodiny, dědeček vězněn z politických důvodů v koncentračním táboře
matčini příbuzní po válce odsunuti
rodiče se odsunu vyhnuli vzhledem k tomu, že otec byl nepostradatelným odborníkem v textilce v Libé
rodiče neměli do roku 1950 československé (ani jiné) občanství
vyučil se automechanikem v ČSAD Plzeň, kde pracoval do roku 1980
od roku 1980 pracoval pro Zemědělské stavby
po roce 1989 procestoval svět díky práci pro nizozemskou firmu na výrobu zemědělských strojů
členem Svazu Němců – region Chebsko
Ernst Franke má ve svém rodném listu napsáno počeštěné křestní jméno Arnošt. Narodil se v Chebu 22. června 1953 – a jak říká: „V té době seděli na matrikách divní lidé. Rodiče mi chtěli dát německé jméno Ernst, matrikářka však řekla, že chlapec se narodil v Československu, musí mít tedy v rodném listě zapsán český ekvivalent.“ Ostatně se stejnou arogancí úřadů se jeho rodiče setkali, když v roce 1950 žádali o československé občanské průkazy. Ačkoli jejich křestní jména zněla Ernst a Margareta, úředníci je zásahem shůry přejmenovali na Arnošta a Markétu.
Oba rodiče Ernsta Frankeho byli německé národnosti a pocházeli ze západočeského Hazlova, obce zhruba na půl cesty mezi Aší a Chebem. Maminčina rodina se zde usadila už ve středověku, její zdejší kořeny sahají do 13. nebo 14. století. Jednalo se o rozvětvený rolnický rod, v němž bylo zvykem mít hodně dětí. Maminčini rodiče také vlastnili menší statek, obhospodařovali deset vlastních hektarů půdy a dalších deset si pronajímali. Prarodiče z matčiny strany se vzali v roce 1914. Dědeček musel krátce poté narukovat do první světové války, ale měl štěstí: jako vyučeného krejčího si ho vyžádal atašé německého velvyslanectví v Istanbulu, kde se vyhnul hrůzám války v zákopech. Život na statku byl nicméně velmi těžký: „Maminka jako nejstarší dcera musela už od svých šesti let ráno připravovat bratrům snídani a po příchodu ze školy vařit oběd, který nosila rodičům na pole.“
Hospodářská krize v první polovině 30. let přinesla do pohraničí ještě větší chudobu, zemědělci však díky vlastní produkci potravin dokázali přežít. O to tvrději na ně dopadla druhá světová válka, do níž byli povoláni postupně tři matčini bratři: bratr Rudi padl u Budapešti v listopadu 1944, bratr Alois zahynul v bitvě u Stalingradu, poté co na frontě přežil pouhých čtrnáct dní. Další bratr Josef válku přežil díky práci v divizním štábu, v dubnu 1945 se vrátil domů, kde ho ale zajali Američané a na svobodu se dostal teprve v roce 1949.
Otcovi rodiče pocházeli z německého Saska. Dědeček Franke byl synem svobodné matky a vyrostl u pěstounů ve městě Werdau. Oba pracovali v textilní továrně a roku 1901 přesídlili za prací do nově otevřené textilky v Hazlově. Dědeček se vyučil opravářem textilních strojů v Aši a od mládí se politicky angažoval v sociálnědemokratické straně. Také babička Franke pocházela z Werdau a po svatbě se usadili v Hazlově.
Ernst Franke upozorňuje, že mnoho obyvatel ve zdejším regionu bylo, stejně jako dědeček, levicově orientovaných: „Tehdy se říkalo ‚rudá Aš‘, ‚rudý Hazlov‘. Pořádali demonstrace a prvomájové průvody.“ Po nástupu nacismu byli tito lidé perzekvováni. Jeho dědeček byl už v roce 1938 za svou sociálnědemokratickou činnost zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Dachau. Od listopadu 1939 do jara 1940 se jako vězeň musel podílet na výstavbě koncentračního tábora Flossenbürg. Poté se vrátil do Dachau, kde se mimo jiné také stal obětí lékařských pokusů: „Namáčeli ho do horké i ledové vody, dostával neznámé injekce. Ale, jak říkal, alespoň se tam pořádně najedl, dostával na ošetřovně mléko a bílou veku.“ Několikrát také zažil kruté mučení celonočním zavěšením za ruce na ráhno, přičemž se jen špičkami nohou dotýkal země. V dubnu 1943 se vrátil domů s podlomeným zdravím.
Ernstův otec byl po záboru Sudet také krátce uvězněn, ale díky intervenci svého známého byl brzy propuštěn. V roce 1941, krátce po svatbě s Margaretou, musel narukovat do wehrmachtu k dělostřelecké jednotce. Bojoval na ruské frontě, kde se dostal až do Rževa. O svých válečných zkušenostech odmítal vyprávět, říkal pouze: „Víš, chlapče, čím dál na východ, tím menší okna a tím větší štěnice.“ Od matky se Ernst Franke později dozvěděl některé detaily otcovy válečné anabáze. „Masakr sovětských vojáků byl opravdu strašlivý. Jejich velitelé hnali proti německým pozicím vlnu za vlnou. Před nimi se hromadily mrtvoly a oni museli běžet přes ně.“ Od roku 1943 do léta 1944 byl otec nasazen v Bělorusku, kde zažil ofenzivu Bagration. Z jejich divize, čítající devatenáct tisíc vojáků, jich podle slov pamětníka zbylo jen několik desítek. Otec se dostal až do Královce, kde byl na jaře 1945 raněn střepinami kaťuše. Ošetřovali ho na lazaretní lodi, kde přežil díky intervenci důstojníka – spolužáka ze základní školy. Padl do britského zajetí a díky tomu, že uvedl adresu příbuzných v Selbu – tedy v Německu – nebyl předán sovětské armádě. V září 1945 se dostal z války domů.
Všichni příbuzní z matčiny strany, kteří válku přežili, byli po roce 1945 odsunuti. Prarodiče z otcovy strany mohli vzhledem k dědečkovu věznění v koncentračním táboře zůstat v Čechách. Odsunuti nebyli ani Ernstovi rodiče díky tomu, že Ernst Franke starší patřil k odborným pracovníkům nepostradatelným pro provoz textilní továrny v Libé, stejně jako dalších zhruba 120 obyvatel německé národnosti.
Rodiče však zůstali zcela na mizině: „Ze statku maminčiných rodičů si nesměli vzít ani zrnko rýže. V Libé začínali úplně od píky.“ Jako Němci navíc po válce neměli československé občanství a žádná občanská práva – občany ČSR se stali až v roce 1950.
Obec Libá, která měla před válkou 2 700 obyvatel, se pozvolna zalidňovala dosídlenci ze všech koutů republiky, z Rumunska, z Podkarpatské Rusi, z Haliče. „Ti lidé neměli žádné kořeny ani vztah k naší obci,“ konstatuje Ernst Franke.
Nástup komunistického režimu v roce 1948 nevnímali jeho rodiče příliš dramaticky, vzhledem k tomu, že o všechno přišli už předtím. Také kolektivizace probíhala ve vysídleném pohraničí poklidněji než ve vnitrozemí – statkáři, kteří po generace obhospodařovali místní pole, totiž už předtím odešli v rámci odsunu.
Otec Ernst Franke starší zhruba v polovině 50. let vstoupil do KSČ, protože to znamenalo naději na zvýšení platu.
Ernst Franke až do nástupu do mateřské školy neuměl česky. Doma mluvili egerlandským nářečím, které pamětník ovládá dosud a které se od spisovné němčiny značně liší.
„Když jsem šel s maminkou do obchodu, nesměl jsem mluvit, protože někteří lidi v Libé neradi slyšeli němčinu,“ vzpomíná. Ve školce se ale rychle naučil česky a v roce 1959 nastoupil do základní školy v Libé.
Ve volném čase prožíval s partou kamarádů klasická klukovská dobrodružství: hráli si v okolních lesích a v okolí místního zámku, lezli po ztrouchnivělém schodišti na jeho věž. Chodil také do místního jezdeckého oddílu. Jedinou známkou diskriminace, kterou v té době vnímal, bylo, že při hrách na „fašisty“ a „partyzány“ byl vždycky vybrán, aby hrál poraženého Němce. Kluci při hrách často zabrousili do pohraničního pásma, příslušníci Pohraniční stráže je však znali a chovali se k nim poměrně benevolentně.
O prázdninách po skončení základní školy prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Maminka ho probudila v pět hodin ráno se slovy: „Jsou tady Rusové.“ Přes Aš a Vojtanov mířily do vnitrozemí vojenské kolony, v Hazlově nad železničním přejezdem měla prý okupační vojska zakopaná děla.
Na nastupující normalizaci doplatil Ernestův otec, který byl počátkem 70. let v práci zbaven všech funkcí. Krátce nato se bohužel znovu přihlásilo o slovo jeho staré válečné zranění, střepiny z kaťuše, které mu zůstaly v těle, doputovaly k ledvinám a v roce 1973 zemřel.
Ernst Franke nastoupil roku 1968 na gymnázium v Chebu, ale zejména kvůli konfliktům s učitelem matematiky ze školy odešel a vyučil se automechanikem v ČSAD v Plzni. V zaměstnání se setkal i s dalšími potomky místních Němců, se kterými často rozprávěl egerlandštinou.
Mezitím také absolvoval vojenskou službu, zkrácenou na pět měsíců, v protože v té době už byl ženatý a měl dítě. Stejně jako jeho tatínek sloužil u dělostřelců. „Ve výzbroji jsme stále měli houfnice zabavené v německé armádě, na nichž byly vyraženy orlice s hákenkrajcem,“ konstatuje a vzpomíná na setkání s rakouským řidičem během přesunu vojsk, který se jim smál: „Co to za sebou táhnete? U toho jsem sloužil v Rusku. Vy to ještě používáte?“
V prvním manželství se pamětníkovi narodili postupně tři synové, v roce 1980 se však s manželkou rozvedli. V témže roce odešel kvůli lepšímu výdělku k Zemědělským stavbám. Tam poznal svou druhou ženu, která zde byla zaměstnána jako skladnice. „Moje žena je maďarské národnosti. Její rodiče pocházejí z jižního Slovenska a stejně jako moji rodiče i oni přišli rozhodnutím Benešových dekretů o veškerý majetek. Proto se rozhodli přesídlit do sudetského pohraničí.“
Po 17. listopadu 1989 se s manželkou radovali z pádu komunistického režimu i z toho, že nyní budou moci snadněji cestovat za Ernestovými příbuznými v Německu (do té doby je s matkou mohl několikrát navštívit na pozvání). „Když jsme přijeli do Selbu a vešli jsme do prvního obchodu – byla to obyčejná prodejna potravin – manželka se tam rozplakala, když uviděla tu nabídku zboží,“ vzpomíná Ernst Franke.
V první polovině 90. let pracoval jako mechanik v německém autoservisu a posléze v české opravně nákladních aut. Zde dostal kontakt na nizozemskou firmu, která se chystala rozjet výrobu zemědělských strojů. Ernst Franke měl potřebné odborné dovednosti, zároveň ovládal několik jazyků, a tak se ve firmě velmi dobře uplatnil. Zastupoval nizozemskou značku v celé Evropě, předával nové stroje a uváděl je do provozu. Později byl správcem databáze zákazníků a pracoval i v marketingu. Ve firmě zůstal až do roku 2014, kdy odešel do předčasného důchodu.
Ernst Franke je už od devadesátých let členem spolku Svaz Němců – region Chebsko. V současnosti se podle jeho slov setkávají s velkým zájmem místních lidí o minulost: „Ta generace, která se v tomto kraji už narodila, se zajímá o jeho německou historii. Vyptávají se, kdo dříve bydlel v jejich domě, opravují pomníky z první světové války.“ Na druhou stranu se setkávají i se slovními útoky, že „připravují půdu“ pro navrácení majetku odsunutým Němcům a že jsou „náckové v bílých podkolenkách“. Ernst Franke tyto předsudky vyvrací: „Vždyť ty kroje nemají s nacisty nic společného, nosily se už před sto lety, lidé je nosili do kostela nebo na slavnosti. A například v Domažlicích se nosily úplně stejné.“
K odsunu Němců se Ernst Franke staví jako k uzavřené historické kapitole: „Bylo to tenkrát nespravedlivé. Všechny lidi hodili do jednoho pytle na základě národnosti. Byli vyhnáni ze svých domovů, přišli o veškerý majetek, zůstaly tu hroby jejich předků. Někteří na Čechy zanevřeli, jako můj strýc, který řekl, že do Hazlova už nikdy nepřijede, že si ho chce ve vzpomínkách uchovat takový, jaký býval. Ale nikoho z odsunutých Němců a jejich potomků ani nenapadne, že by se sem chtěli stěhovat zpátky. Jejich domov už je v Německu. Prolomení Benešových dekretů je absolutní nesmysl, to nikdo nechce. Na sudetoněmeckých sjezdech někdy zaznívá výraz ‚Recht auf Heimat‘, právo na domov. Ale to neznamená, že by se chtěli vracet. Jde jim jen o to, aby se uznalo, že ti vyhnaní tu kdysi domov měli. Mají tu kořeny.“
Ernst Franke se sám cítí Němcem a je hrdý na své egerlandské nářečí, které pomalu vymírá. „Ale můj domov je v České republice,“ dodává. „Líbí se mi, jak to funguje v USA nebo v Kanadě, kde souvislost mezi občanstvím a národností nikdo neřeší.“
Na závěr vyjadřuje přání, aby v Evropě zmizela nenávist mezi národy: „Byl bych rád, kdyby lidi dostali rozum, usmířili se a přestali se nenávidět kvůli národnosti.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Barbora Šťastná)