Ernst Franke

* 1953

  • „Samozřejmě, na hranici to byly od továrny dva kilometry, ani ne. Tam byl kamenolom a za kamenolomem už byly dráty. Hranice byla sto, dvě stě metrů, někdy i kilometr za tím ostnatým drátem. Člověk tam vyrůstal, s těmi pohraničníky, kteří jezdili občas do vesnice. Pořádali pro děti různé soutěže, my děti jsme byly nadšené. Nevím, že by to přinášelo nějaké těžkosti. Věděli jsme o tom, že za ty cedule nesmíme. Ale jelikož ti péesáci nás znali… My jsme to nerespektovali a na houby jsme chodili až za ty cedule. Ti péesáci říkali: ‚Sem vlastně nesmíte, ale my vás známe, klidně běžte. Ale když přijde psovod se psem, dávejte si pozor. Zůstaňte stát, nehýbejte se, počkejte, až přijde psovod, a pak můžete zas jít.‘ Ti psi byli takhle vycvičení. To se nám jednou stalo, když jsme šli na Podílnou na houby. Najednou přiběhl pes, ztuhli jsme. Oni byli vycvičení tak, že ten pes se posadil, díval se na vás a čekal, co se bude dít. Když jste zůstal bez pohybu, přišel pohraničník, vzal si psa a mohli jsme pokračovat. Oni věděli, že jdeme jenom na houby nebo na borůvky, že nechceme nikam utéct.“

  • „V roce 1941 musel nastoupit do armády. Koncem června, už po invazi do Ruska, byli přesunuti na východní frontu, na tu severnější část. Dostal se až – v roce 1941 – do Rževa, se svojí jednotkou. Kolikrát jsem se ho jako kluk ptal: ‚Tati, jak to bylo v tom Rusku, když jsi byl v armádě?‘ Měl spoustu fotografií, které mám stále doma. Ale nikdy o tom nechtěl vyprávět. To, co vím, vím od maminky. On jí psal dopisy i jí vyprávěl. Ale po válce ty dopisy spálili. Vždycky říkal: ‚Víš co, chlapče, čím dál na východ, tím menší okna a tím větší štěnice. Co bych ti vyprávěl o Rusku.‘ Konec, víc jsem z něj nedostal. Jak tam žili, co se tam dělo, vím akorát od maminky, trošku ten jeho příběh. Říkal, že ty boje byly strašný. Ten masakr ruských vojáků… Je skutečně pravda, co se říká, že hnali vlnu za vlnou proti německým pozicím. Před jejich pozicemi se hromadily mrtvoly a další museli běžet přes ně. Říkal: ‚Kolem mě padali kamarádi, ale já jsem přežil.‘ Byl asi třikrát raněn. Ta zranění mi ukázal. Jednou měl průstřel břicha, to přežil, pak něco do nohy a to třetí zranění… to vám ještě budu vyprávět. On měl nějakýho anděla strážnýho nad sebou. Z tý jejich obsluhy děla, to bylo šest vojáků, padli tři nebo čtyři. Mám fotky, jak stojí u jejich hrobů. Pak roku 1943 je stáhli z Rževského výběžku do Běloruska, u Vitebska. Jejich jednotka byla dost zdecimovaná, tak je tam doplnili. Mezitím postoupila fronta, v létě 1943, až do toho Běloruska. Tam dlouho byli, až do léta 1944. Kdy byla ta obrovská ofenzíva Bagration, jejich divize byla nasazena v této operaci. Z jejich divize zbylo po tom útoku sedmdesát vojáků. Z devatenácti tisíc. Ta byla totálně rozbitá. On byl mezi těmi, co přežili. Tak je doplnili do nějaké jiné grenadýrské divize. Skončil nahoře v Kaliningradu – Královec. Město, které založil Přemysl Otakar II., dnes je to Rusko. Královec pak byl obklíčen, dlouhou dobu tam vydrželi, až do dubna 1945. Můj otec byl začátkem dubna těžce raněn střepinami od kaťuše. Vyrvalo mu to kus masa z levého ramene, střepiny měl i v těle. Měl to štěstí, že se dostal na jedné z posledních lazaretních lodí do týlu. Většinu střepin mu vyndali. I tam měl štěstí. Na lodi dostal vysoké horečky. V tu dobu procházel po té lazaretní lodi jeden první důstojník, který měl na starosti podpalubí. To byl jeho kamrád ze školy z Liberce. Šel kolem, zastavil se, otočil se a říkal mu německy: ‚Ernst, was machst du hier?‘ Táta jenom blouznil. Hned zavolal saniťáky: ‚Toho chlapa dopravíte do mý kajuty, dáte mu léky a vše, co potřebuje, ten musí přežít!‘ Dostal se do týlu, tam ho z toho dostali. Dostal se do anglickýho zajetí a těžce raněný Spojenci na Západě propouštěli. To nebyli takoví kruťasové jako v Rusku. On byl celou dobu v tom lazaretu. Lékaři ho z toho dostali, v srpnu 1945 se uzdravil, v září 1945 ho propustili. Lékař mu radil: ‚Ne abys udával adresu v Čechách, jinak tě předají Rusům.‘ Tak zadal adresu v Selbu, svýho švagra a švagrový. Mám ještě jeho propouštěcí list z vojenské správy, v angličtině. Takže dostal lístek na vlak a jel do Selbu. V noci pak přešel načerno hranici do Házova.“

  • „Už je to bráno tak, že je to historie. Bylo to tenkrát, dá se říct, nespravedlivý. Všichni se hodili do jednoho pytle podle národnosti a jestli něco proved, nebo neproved [na tom nezáleželo]. Byli vyhnáni ze svých domovů, přišli o veškerý majetek. Zůstaly tu hroby jejich předků, veškerá minulost tu zůstala. Už jenom ve vzpomínkách. Někteří zanevřeli – jako můj strýc, který řekl, že sem v životě nepojede, že si chce svoje rodiště zachovat v paměti tak, jak to bylo, jak ji opustil. Někteří se vraceli na návštěvu, byli zvědaví, jak to tu vypadá. Ale nikoho nenapadne, že by se sem chtěl stěhovat zpátky, když tam mají vybudovaný zázemí, byty, děti, vnoučata. Moji bratranci a sestřenice sem jezdí rádi. Tam mají domov, ale tady mají kořeny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cheb, 09.06.2022

    (audio)
    délka: 02:19:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Jsem Němec, ale má rodina žije v Čechách už od středověku.“

Ernst Franke roku 1957
Ernst Franke roku 1957
zdroj: archiv pamětníka

Ernst Franke se narodil 22. června 1953 v Chebu v německé rodině. Rodina jeho matky žila na statku v obci Hazlov nedaleko Aše již od 13. nebo 14. století. Dva její bratři zahynuli jako vojáci wehrmachtu za druhé světové války, většina příbuzných byla po válce odsunuta. Otec Ernst Franke starší byl synem sociálnědemokratického německého aktivisty z Hazlova, který byl za války vězněn v koncentračním táboře Dachau. Rodiče po válce nebyli odsunuti, protože otec byl zapotřebí jako odborník v místní textilce, přišli však o veškerý majetek. Žili přímo v budově textilní továrny v Libé. Doma mluvili egerlandským nářečím, Ernst Franke do nástupu do mateřské školy neuměl česky. Po absolvování základní školy nastoupil na gymnázium v Chebu, ale po roce přešel na učiliště ČSAD v Plzni, kde se vyučil automechanikem. Pracoval pro ČSAD, později pro Zemědělské stavby. Po roce 1990 načas pracoval pro německý autoservis, posléze pro nizozemskou firmu vyrábějící zemědělské stroje, kde zůstal až do odchodu do penze roku 2014. Je členem Svazu Němců – region Chebsko. Je podruhé ženatý a má tři syny.