Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Strašně záleželo na tom, v jaké kondici, v jaké pozici, před kým a jak naladěným jste stál
narozena 1930 v Litomyšli, typická česká židovská asimilovaná rodina
1939 se rodina odstěhovala do Prahy, na podzim 1939 však otec náhle zemřel
žila v Praze s maminkou až do podzimu 1942, kdy byly poslány do Terezína
v Terezíně určitou dobu pobývala v dívčím domově L410
v prosinci 1943 odjezd do Osvětimi
rodinný tábor v Osvětimi
díky maminčině odvaze prošla v červnu 1944 selekcí, pak krátký pobyt v ženském táboře v Osvětimi, poté odvezena (s maminkou) do KZ Stutthof
práce v pobočném táboře Stutthofu Gutowo (Gutau), zde se dočkaly osvobození počátkem roku 1945
nedopatřením se dostala spolu s maminkou do ruské Syzráně, kde byla nejprve v nemocnici a poté v zajateckém táboře pro německé civilní obyvatelstvo
do Prahy se vrátila v listopadu 1945
dlouhá léta pracovala v pražském Židovském muzeu, dnes žije v Praze
zemřela 10. srpna 2008
Paní Anita Franková se narodila v roce 1930 v Litomyšli. Její maminka se jmenovala Eleonora, tatínek Josef Fischer a působil v Litomyšli jako advokát. Rodina byla asimilovaná, a ačkoli rodiče chodili jednou za rok, na Jom Kippur, do synagogy a dcera navštěvovala židovské náboženství, židovství v jejím životě moc velkou roli nehrálo.
„Židovské zvyky jsme moc neslavili. Nejedli jsme košer, nedrželi jsme židovské svátky, naopak, chodil k nám Mikuláš, o Vánocích jsme měli vždycky stromeček a o Velikonocích k nám chodil zajíček. Pokud to mohu posoudit, tak mí rodiče zcela splynuli s litomyšlským prostředím. Maminka měla i židovské i árijské přátele, stejně jako já.“
Ve vzpomínkách paní Frankové na dětství strávené v Litomyšli se antisemitismus neobjevuje. Také vzrůstající nebezpečí nacismu začala vnímat, až když se jí začalo bezprostředně dotýkat.
„Rodiče se přede mnou o takovýchto věcech nebavili. Když jsem byla v místnosti a oni nechtěli, abych jim rozuměla, tak se bavili německy. Mé první vzpomínky na zhoršující se situaci třicátých let se vážou k mobilizaci na podzim 1938. Nevěděla jsem přesně, o co jde, ale věděla jsem, že se něco děje. Tatínek nebyl doma, poskytl totiž své auto a sebe k dispozici a svážel brance, očekávalo se, že bude válka. Doma jsme byly jen já, maminka a služebná. Učili jsme se oblékat plynové masky. Já jsem měla takovou s chobotem, vypadalo to hrozně strašidelně a já jsem se hrozně bála.
Další změna, kterou jsem zaregistrovala, bylo odtržení Sudet. Vesnice v okolí Litomyšle byly německé a pamatuji si, jak jsme chodívali s rodiči večer na procházku „ke šraňkům“, k závoře, která Sudety oddělovala.“
Bohužel, možnost emigrovat rodina paní Frankové nevyužila. „Z vyprávění maminky vím, že jedni naši příbuzní moc přemlouvali mého tatínka, abychom také odjeli. Jenže tatínek, i když to byl nesmírně vzdělaný a chytrý pán a nesmírně miloval svou rodinu, tak ho nenapadlo, že by nám mohlo hrozit takové nebezpečí. Takže to odmítl s tím, že prý neopustí potápějící se loď. On byl prostě československý vlastenec.
Pak přišla okupace, další obrovská rána. Tatínek musel nechat advokacie a rodiče se rozhodli, že se přestěhujeme do Prahy. Tatínek se totiž domníval, že se ve velkém městě ztratíme a že i on tam najde snáze nějaké povolání, které mu umožní uživit rodinu. V létě 1939 jsme se přestěhovali, nejprve na léto do Rychnova nad Kněžnou k dědečkovi a až v říjnu 1939 do Prahy. Tatínek však 17. listopadu náhle umřel na infarkt. Pro maminku to byla hrůza a velice smutné to bylo i pro mě, i když jsem to ještě tak nechápala. Zůstaly jsme s maminkou samy. Vlastně ani nevím, z čeho nás dokázala maminka uživit. Asi jsme měly ještě nějaké úspory. Nepamatuji se, že bychom nějak strádaly.
Protižidovské zákazy a omezení přicházely postupně. V průběhu půl roku, roku, roku a půl byla postupně zaváděna další a další opatření, příkazy a nařízení. Vzpomínám si například na to, že jsem nemohla chodit do kina, do biografu, což mě mrzelo. Moc jsem plakala. Tenkrát byl velkým hitem film o Boženě Němcové a já ho hrozně moc chtěla vidět. Maminka nakonec svolila a já mohla pro ten večer odložit hvězdu a jít do kina bez ní. Maminka měla jistě velký strach. Bylo to asi strašné, ale myslím, že všechny ty zákazy prožívali rodiče hůře než my, děti. Já jsem potom později už nemohla na prázdniny za dědečkem do Rychnova, nemohla jsem chodit do školy, nemohla jsem na normální dětské hřiště, ale protože jsme měly partu židovských dětí, které se učily doma, navštěvovaly jsme se, chodily jsme si hrát na Vinohrady na hřiště Hagibor, což bylo jediné hřiště, kam židovské děti mohly chodit. Byla jsem smutná, stýskalo se mi po dědečkovi a podobně, ale tak nějak jsme si dokázaly svých dětských her v rámci možností nějak užívat a moc nepřemýšlet o tom, co všechno by se nám mohlo stát.
Do Terezína jsme přijely 3. srpna 1942 transportem AAW. Tři dny předtím jsem byly na shromaždišti“
Transporty protektorátních židů začaly v roce 1941. První směřovaly do Lodže, do Terezína přijel první transport, tzv. Aufbaukommando, na podzim 1941. Takto vzpomíná paní Franková na dobu, než dostala předvolání také ona a její maminka.
„Atmosféra byla mnohem horší. Všichni chápali, že do Terezína pojedeme, ale nikdo neměl představu, jaké to tam vlastně bude. Sice už jsme měly známé, kteří tam byli a posílali domů dopisy, ale dopisy byly cenzurované, muselo se psát jen německy… A že se z Terezína jezdí ještě někam dál, to jsme nevěděly. Povolání do transportu se roznášela v noci. To také bylo hrozné, člověk měl strach z každého zvonění. Myslím, že byla asi třídenní lhůta, kdy se měl člověk připravit, potom pobyl několik dní na shromaždišti a až poté se odjíždělo do terezínského ghetta. Vím, že jsme na to byli tak nějak připravení, protože každý věděl, že potom už na balení času moc nebude. Takže například maminka nechala povlaky na peřiny obarvit nahnědo, aby se v Terezíně tak moc nešpinily, v ložnici, kterou jsme od tatínkovy smrti nepoužívaly, ležely přes postele věci připravené v hromádkách. Stále byly připraveny zásoby trvanlivého pečiva a podobně. Předvolání jsme mohly dostat dnes, zítra, pozítří… Já jsem se vlastně těšila, že se v Terezíně setkám s kamarádkami, takže jsem o tom moc nepřemýšlela a maminka prý si zase říkala, že aspoň se nebude muset každý den bát a chodit se strachem spát. Proto jsme si říkaly, že to snad tak hrozné nebude, nějakou dobu si tam pobudeme a pak skončí válka a pojedeme zase domů. To byl takový legrační optimismus. Počítalo se, že to do října skončí, do ledna skončí… Jenže potom jsme do Terezína přijely a až na místě s velkou hrůzou zjistily, že transporty jezdí dál.“
„Každý přicházející do Terezína musel projít nejprve šlojskou, karanténou, kde byl asi tři dny. Poté mu bylo přiděleno ubytování a dospělému práce. My jsem přijely do Terezína krátce poté, co se celý Terezín stal ghettem. K 30. červnu 1942 se museli vystěhovat původní obyvatelé. Už se tedy nebydlelo jen v kasárnách, ale i ostatních domech. První dům, kde jsme bydlely, se jmenoval „U Slunce“. Bydlely jsme tam pár dní, ležely na betonu v prádelně, jinde nebylo místo. Pak nás postupně přemístili do kasáren, a mě dokonce dali na dětský pokoj, což já jsem velice špatně nesla. Po smrti tatínka jsem se stala takovým nekolektivním člověkem. Měla jsem sice kamarádky, ale byla jsem dost závislá na mamince a chtěla jsem být pořád s ní. Byla jsem totiž u toho, když tatínek dostal ten infarkt a umíral, a o maminku jsem měla strašný strach.
Ze začátku jsem byla dost nemocná, dohromady asi čtvrt roku, což byla celkem klika. My jsme v té době byly totiž s maminkou zařazeny do několika transportů, ale tehdy ještě nemocný chránil zdravého a Němci ještě neroztrhávali rodiny. A protože já jsem byla nemocná a Němci se snažili, aby to vypadalo jako pracovní transporty, tak nemohli poslat nemocného na lehátku. Já jsem navíc měla spálu a potom žloutenku, takže bych mohla někoho nakazit, a proto jsme byly z těch transportů vyreklamovány. To jsme měly štěstí, do těch dalších, nebezpečných, jsme nespadly.
Když tak přemýšlím o mém terezínském churavění, je sice pravda, že v Terezíně nebylo tolik léků, na druhou stranu tam byla ale veliká spousta vynikajících doktorů a specialistů. Je samozřejmé, že při infekcích to bylo horší. Na takovou spálu tehdy antibiotika neexistovala ještě ani normálně. Tak si pamatuji, že jsem se musela třikrát denně koupat, potom jsem se začala loupat, to bylo taky hrozné. A ta dieta, když jsem potom dostala žloutenku… Nevím, jakým způsobem jsem se vlastně držela. Vzpomínám si ale, že nám vymohli extra příděly cukru a že jsme každý večer museli sníst hrníček krystalového cukru. Bylo nám to nepříjemné a nevím, jaký to mělo mít efekt, ale bylo to tak. Nemůžu říct, že bych v nemocnici strádala. Personál byl dobrý a na nás hodný. Maminka do péče o mě moc zasahovat nemohla, byla jsem v karanténě, a tak mě nemohla ani navštěvovat. Jen stávala na ulici a já jsem na ni volala z okna.
Když jsem skončila to dlouhé stonání, nebydlela jsem pak už s maminkou, ale dostala jsem se na Mädchenheim, dívčí domov L410, který mezitím vznikl. Dívky tam byly tak asi od jedenácti do patnácti let. Podle ročníků jsme potom byly rozděleny do pokojů. Když jsem ale do domova přišla já, pokoj mého ročníku, 1930, byl už obsazený, proto mě dali na pokoj k ročníku 1931. A to jsem velice špatně nesla. Šíleně mi to vadilo, že jsem mezi těmi malými, přitom to byl jen rok rozdíl. Pak přišla i nějaká starší děvčata, tak už to bylo lepší. Terezínská rada starších se snažila po celou dobu své činnosti ulevit dětem a mládeži. V tom, že děti a mládež přežijí a zachovají si jakžtakž zdraví, viděli budoucnost židovského národa. Nemohli sice dělat moc, ale v rámci daných možností dělali maximum. Například: děti měly lepší jídlo a měly ho větší množství. Německé komandantuře to bylo úplně jedno. Prostě na určité období přidělili terezínské samosprávě určité množství jídla, jak to bylo rozděleno dále, to jim bylo úplně jedno. Děti se tedy měly relativně dobře. Bylo to ovšem na úkor někoho, v tomto případě na úkor starých lidí. Ti v Terezíně skutečně umírali hlady. Jinak to asi ale nešlo…
Fredyho Hirsche jsem znala už z Prahy. Chodila jsem do nějakého tělocviku a podařil se mu zázrak, když mě naučil dělat most. Stojku ale už nestihl. Potom jsem taky chodila na Hagibor, kde byl taky. V Terezíně bylo oddělení Jugendfürsorge, kde on pracoval, a byl mezi mládeží velice oblíbený. Mně to bylo celkem jedno, ale vím, že maminka ho neměla z nějakých důvodů ráda. Ale v Terezíně jsem s ním do styku moc nepřišla, až zase v Osvětimi.“
„Co znamená jet na Východ, se moc nevědělo. Nikdo odjet nechtěl. Každý, kdo měl odjet, si podal žádost o vyreklamování z transportu, což ale bylo, ve většině případů, vyřízeno záporně. Přihlásit se do transportu dobrovolně, to šlo. Ale naopak to bylo velice těžké. Nikdo netušil, kam se jede a jak to tam vypadá. Všichni si mysleli, že prostě jedou někam na práci a že to tam bude podobné jak v Terezíně. Němci se totiž zpočátku opravdu tvářili, že se jedná o pracovní transporty. Byla určena hranice, myslím, že to bylo šedesát pět let, od které se už lidi do transportu nebrali. Jenže potom, v zimě roku 1942, byla v Terezíně veliká úmrtnost. Začaly se šířit i různé nemoci, tak esesáci dostali strach a vypravili tzv. transporty starých. Osmnáct tisíc lidí tak jelo zejména do Treblinky, z nich se skutečně nikdo nevrátil.
Cesta byla dost hrozná. Zase se bylo předtím v karanténě, zase se každý pokoušel vyreklamovat. Zase jsme jeli dobytčími vozy, už jsme neměly s sebou tolik věcí, jako když jsme jely do Terezína, ale stejně. Říkalo se, že je to pro deset koní, a bylo tam padesát lidí. Hlavní ale bylo, že vagóny byly zaplombované. Byl v nich špatný vzduch, měli jsme tam dva kýble, jeden byl s vodou na pití, do druhého se vyměšovalo. To se pochopitelně během cesty naplnilo. Tak si to dovedete představit, jaké to bylo. Jelo se tři dny, žízeň, smrad, jestli někdo umřel zrovna v našem vagónu, to nevím. Vagóny byly zaplombované z Terezína až do Osvětimi, bylo tam jenom jedno malinké zamřížované okýnko, skrz které se člověk mohl dívat. Maminka říkala, že když jsme projížděli Prahou a viděli osvětlenou Prahu, že jsem hrozně moc plakala.
Příjezd do Osvětimi byl jako hororový výjev, to mám stále před očima. Tehdy ještě neexistovala osvětimská rampa, ale jelo se na nádraží Osvětim. Když jsme zastavili, přišli osvětimští vězni v takovém zvláštním komandu a ti měli na starost vykládání té lidské dodávky. S kraválem roztrhli dveře a začali německy řvát: ‚Ven, ven, všichni ven!‘ Teď na sobě měli trestanecké obleky, pruhované čepice, když jim spadla, tak bylo vidět, že jsou holohlaví. Pro nás to bylo strašné, i pro dospělé. My jsme vlastně nevěděli, kde jsme, co máme dělat. Takže někoho z vlaku vyhodili, někdo z něho vypadl. Tam nás naložili na korby náklaďáků a vezli nás do tábora. Cesta byla hrozná, byl prosinec, byla tma, zima. Nevěděli jsme stále, kam jedeme, ale když jsme se k lágru pomalu blížili, mnohým dospělým začalo být jasné, že jsme v koncentráku. Už jsme viděli ostnaté dráty, strážní věže, reflektory, esesáky na strážných věžích s namířenými puškami…
Když jsme přijeli, vytetovali nám číslo, vzali nám všechny zbývající věci, které jsme měli, jen dětem nechali spodní prádlo a boty. Pak nás nechali celou noc někde stát a pak nás dovedli do tábora, kde už byli terezínští vězni, kteří tam přijeli zářijovým transportem.“
„Měli jsme ale to štěstí, že náš transport byl naprosté unikum, bývá nazýván rodinným táborem. To proto, že jsme nejenže neprošli selekcí, ale také bylo povoleno rodinám žít pohromadě. Sice muži a ženy odděleně, ale přeci jen ve stejném táboře. Dodnes se spekuluje, jaký cíl tím Němci sledovali.
Já mám dojem, že jsem z toho byla úplně zpitomělá, dezorientovaná, zpanikařená, a pořád jsem věřila, že maminka to nějak zařídí. Když jsme potom přišly do tábora, ubytovali nás a vím, že maminka nejhůř nesla chování ostatních vězňů. To určitě znáte, že v táboře vykonávali určité funkce sami vězňové. Měli mimořádné postavení, lepší bydlení, lepší jídlo. Takže tam byl vlastně nějaký esesák, který měl na starosti tábor, ale už třeba Lagerführer byl také vězeň, jen třeba ne žid, ale nějaký kriminálník. Vedoucí bloku, Blockälteste, jeho zástupce a písař byli už z našich lidí. Vím, že pro maminku bylo největším šokem a přenesla to i na mě, když viděla, že i ti normální lidé, které jsme znaly, se tak moc změnili. Taky řvali, taky nás klidně něčím přetáhli, strašili nás, že stejně proletíme komínem… Já myslím, že to byl vyloženě úmysl, když toto dělali. Lidé se ocitli v situaci, pokud teda nebyli svatí, kdy za kus lepšího jídla a nějaké lepší bydlení by dali všechno.
V Osvětimi jsme už skutečně měli hlad. Ráno bylo kafe, hlavní jídlo byla polívka, která byla vodová, a pak se fasoval malinkatý kousek chleba s malinkatým kouskem uzeniny nebo nějaké marmelády. Pak, za čas, povolili také balíčky, takže někdo měl i balíčky.
Že se v Osvětimi vězni likvidují, to jsme věděli. Jednak od starších vězňů, jednak také v době našeho pobytu byla postavena ta pověstná rampa a od té doby vlaky přijížděly už přímo do lágru. Vlak zastavil, lidé vystupovali a probíhala selekce, to všechno jsme my z rodinného tábora viděli. To bylo hlavně koncem jara a v létě, jednalo se zejména o maďarské transporty. Na člověka to dělalo obrovský dojem. Nově příchozí nevěděli, co se děje, my jsme to věděli. Byli mezi nimi třeba staří lidé, kteří se nemohli pohybovat, mnohdy nebyli schopni ani sami vystoupit, tak ho ten vězeň, který měl tuto práci na starost, vzal, vyhodil z vagónu a hodil na korbu náklaďáku, který je odvážel do plynu. Viděli jsme, že selekcí prošel málokdo. Pouze mladí, zdraví, bez dětí.
Pracovalo se, ale ne mimo tábor. Vím, že kousek se z něj ven sice chodilo, muži chodili něco kopat, a pak tam byla práce, kdy byli vězni nuceni nosit kameny sem tam. To byla obrovská buzerace. A potom ještě ženy, které nosily polévku, odcházely mimo náš tábor. Tahle práce byla veliká dřina, na druhou stranu si ale potom mohly vyškrábat tu polévku, která zůstala na dně. Pak lidi pracovali jako pomocníci Blokových… Kromě toho, že tam byla vedoucí bloku, její zástupkyně a písařka, tak ještě bloky, ve kterých jsme bydlely, byly rozděleny na jednotlivé štuby, o které se zase starala Stubeälteste. Takže tam byly tři hlavní vedoucí, pak asi osm Stubeältesten, pak tam byly ženy, které měly na starosti v noci vynášet suché latríny. Pak tam byla správkárna, kde něco zašívali, pak tam byla marodka, kde byli doktoři a ošetřovatelky. A pak tam také vznikl dětský blok. Každý byl nějak zaměstnaný. Kdyby nic nebylo, práce se musela vymyslet.
Fredy Hirsch se v Osvětimi o ty děti skutečně zasloužil. Nevím, jestli to bylo jeho charismatem, nebo tím, že se říkalo, že kdyby nebyl žid, tak by byl krásným, lovným, fyzicky bezvadně vyvinutým germánským jedincem. Prostě to s Němci uměl, oni ho brali. Svým způsobem jednání, svým vystupováním byl prostě dobrý Germán. Jenomže bohužel žid. My jsme ho měly strašně rády, moc toho pro nás udělal. Jednak nám vymohl, že jsme měly pro sebe blok, kde jsme se měly trochu lidsky. Měly jsme tam pověšené obrázky, které jsme si sami nakreslily, mohly jsme se normálně chovat. On a jeho spolupracovníci pro nás měli program, dokonce vymohl, že jsme dostávaly jakousi lepší polívku. Čili on měl děti hrozně rád a udělal pro ně hrozně moc. Bohužel to s ním potom dopadlo tak, jak to s ním dopadlo.
Když šel v noci z osmého na devátého března 1944 zářijový transport do plynu, ani do poslední chvíle jsme nevěřili tomu, že do plynu půjdou. Říkalo se, že pojedou zase někam na práci. Jejich tábor byl vyklizen v noci, my jsme nesměli ani vycházet ani se dívat z okna ven. Jen jsme slyšeli hrozný kravál. Říká se, že náklaďáky, které je vezly, nejprve jely oklikou a až pak odbočily k plynovým komorám, aby nevzbudily hned paniku. To jsou ale všechno zvěsti. Fakt ovšem je, že jich více než tři tisíce zahynuly. My jsme tam pak zůstali a byli přesvědčeni, že je to také náš osud. Čili to moc hezká představa nebyla. Žili jsme tím, ale někde v skrytu duše jsme to přece nebrali vážně, to bychom se museli zbláznit. Pak byl už červen 1944, Němci potřebovali pracovní síly, a tak se rozhodli, že ty, kteří jsou ještě nějak fyzicky schopní, využijí na práci. Proto proběhla v červnu 1944 selekce.
Selekce se konala v jednom z bloků, který snad byl kvůli tomu vyklizen. Maminka říkala, že přítomen byl i Mengele. Moje maminka byla velká bojovnice. Nebýt mé maminky, tak já tady nejsem. Ona měla už jen mě a život beze mne pro ni neměl smysl, a proto vynakládala všechno, co mohla, abych já přežila. Určitou výhodou ale také bylo, že jsme tam už nějakou dobu byly, a proto měla maminka mezi vězni, kteří zastávali různé funkce, i určité známé. Takže se například dobře znala s táborovou lékařkou. Šly jsme na selekci, pochopitelně jsme neprošly. Maminka ano, já ne. Tak maminka šla na Schreiberei a nechala se vygumovat. Takhle jsme šly k selekci třikrát. A když jsme tam šly potřetí, měla jsem naučeno, že mám německy říct, že jsem zahradnice. Měly jsme to štěstí, že doktorka stála při selekci zrovna vedle esesáka. A ten esesák byl opilý, jak mi říkala maminka později. Takže to bylo štěstí, esesák se zeptal maminky, čím je v civilu, ona že kuchařka, on to ještě glosoval, že je dost vyžraná, já jsem měla říct, že jsem zahradnice. Jenže on se mě navíc zeptal, jestli ty kytky ničím, anebo pěstuji. Já jsem se prý na něj hloupě koukla a řekla: ‚Herr SS, ich verstehe nicht so viel Deutsch.‘ Jemu to přišlo legrační, tak mávl rukou a řekl, ať jdeme obě. Já od té doby věřím na osud. Strašně záleželo na tom, v jaké kondici, v jaké pozici, před kým a jak naladěným jste stál. Strašná náhoda, strašná.
Pak odvedli muže, a ti rovnou odjeli. Takže jsme na rampě viděly, že naši muži skutečně odešli z lágru a jeli pryč. A až tehdy jsme začaly věřit, že Němci nás nepodvedli a že nás snad do plynu opravdu nepošlou. Odvedli nás nejprve do jiného ženského tábora, který byl strašně narvaný, a my jsme si nemohly ani na palandě lehnout. Jídla tam bylo ještě míň a na záchod jsme třeba mohly chodit jen ve štrúdlu. Celý den jsme stávaly apel, od rána do večera. Furt. Někdy jsme musely klečet, prostě strašně nás buzerovali. Nebyli tam esesáci, ale byly tam esesačky. A to bylo taky hrozné, když si člověk uvědomil, že ženské, když se dostaly k tomu stejnému jako muži, dokázaly být o hodně krutější.“
„Poté nás převezli do Stutthofu. Bylo to krátce po pokusu o atentát na Hitlera, což tu atmosféru taky dost poznamenalo. Nejprve jsme byly čtrnáct dní v takových stanových podmínkách, kde jsme se cítily jako na prázdninách. Až pak nás přeložili do normálního tábora, tam už nás zase buzerovali. Zase tam byly nepříjemné Blockälteste. Když jsme podle nich zlobily, třeba v noci, bylo tam málo místa a ženské se hádaly o místo, tak vždycky přilítla ta Blockälteste a polila nás kýblem vody. Taky se tam stály apely, taky při selekci někoho odvedli, takže to vypadalo, že je tam buď nějaká malá plynová komora, nebo že se ho zbaví jiným způsobem. A vždycky na té selekci oddělili určitou část lidí a někam je poslali, jakože na práci. A mě furt nebrali, maminku brali. Takže maminka to potom už nevydržela a před tou selekcí mě schovala někam za plot. Ona selekcí prošla, zpoza plotu mě vytáhla a přitáhla mezi ty, které selekcí prošly. Takže tak nějak mě zase zachránila, i v tom Stutthofu.
Potom nás poslali jako pracovní komando kopat zákopy. Pracovaly jsme u vesnice, která se jmenovala Gutowo. Kopaly jsme zákopy a byla to těžká práce, obzvlášť pro ženy, které byly dva roky v koncentráku. Já jsem nezvládala pracovat a maminka musela pracovat i za mě. Pak přišla zima, my jsme nejprve spaly ve stanech, potom v takových domcích, stlučených z překližky. Byla tam zima, pořád chladněji, potom jsme musely kromě normálních zákopů kopat i zákopy pro tanky. Pak přišla ta pravá polská krutá zima, která je krutější než naše. My jsme ležely na podlaze, pod sebou měly jen proleženou slámu, když jsme se ráno probudily, měly jsme zmrzlo za hlavou. Voda tam nebyla. Představte si, byl tam potok, do toho jsme se chodily mýt, mohly jsme si občas i něco přeprat, jenže když přišla zima, potok zamrzl a neměly jsme nic. Byla tam studna, která stála vedle domu esesmanů, tam jsme nesměly jít. Maminka tam jednou šla, esesák ji zmlátil. Byla tam prostě příšerná zima, příšerný hlad a žádná voda. Potom napadlo spousta sněhu, takže jsme postupně nemusely chodit na kopání těch zákopů. Nejdřív nemusel ten, kdo neměl žádné boty, pak ten, kdo měl špatné boty, pak už nikdo, protože půda byla zmrzlá a už to nešlo. Ale prostě furt jsme tam byly, už jsme neměly ani vodu. Byla velká úmrtnost, začaly se šířit vši, které roznášely skvrnitý tyfus. Z původního stanu, kde nás bylo deset, jsme přežily tři. Sedm jich zahynulo ještě tam.“
Potom už se ale začala blížit fronta a Němci chtěli co nejrychleji prchnout. A tak nás jednoho dne nakomandovali, abychom se seřadili, a řekli, že nás odvedou k nějakému nákladnímu autu, které někde čeká, a pojedeme dál. Ale cestou, jak jsme šli, někteří dospělí poznali, že nás vedou tam, kde byl hrob, kde jsme pochovávali. Dokonce, když už tam byla planina, tak viděli, že je tam vykopaný hrob. Já jsem tak nepřemýšlela, ale dospělí to pochopili, že nás vedou někam, kde nás postřílí nebo jinak zabijí. Tak začali utíkat, esesáci po nich začali střílet, někdy se trefili, někdy netrefili. My jsme s maminkou zůstávaly pozadu, protože já jsem měla špatné nohy, tak jsem nemohla chodit. Šla jsem pomalu, maminka mě taky podpírala, už taky byla úplně oddělaná a nemohla, a oni měli strach, že to nestihnou, než přijdou Rusové, v dáli už byla slyšet kanonáda. Takže nás některé, kteří jsme zůstali vzadu, chtěli umlátit. Začali nás pažbou pušky mlátit do hlavy, každá dostala tři rány, maminka ztratila vědomí, já jsem to ještě viděla a ještě jsem se tak pokořila, že jsem klekla, sepjala ruce a řekla německy: ‚Pane SS, nechte mě už, já už nemůžu.‘ On mě praštil, já jsem ztratila vědomí a zůstaly jsme tam ležet. V lednovém polském mrazu, na ledu a sněhu, někdy už za stmívání, a nejen, že ani jedna z těch tří ran nás nezabila, ale dokonce jsme tam ani neumrzly. Nějakým způsobem jsme se pak dostaly do těch našich ubikací. Jak, to jsme si ani jedna z nás nepamatovaly. Jen já mám před sebou širou sněhovou pláň, po které jdou dvě postavy, já s maminkou, vzájemně se podpírají a vpředu je ohromný kotouč slunce. Čili to muselo být za východu nebo za západu, kdy jsme se tam dostaly. Moje kamarádka, která se taky tímto způsobem nějak zachránila, byla schovaná, tak se pamatuje, že jsme přišly do stanu, byly celé zakrvácené, sotva jsme šly. Moje maminka začala hned fantazírovat, protože byla vlastně v bezvědomí, já jsem seděla a brečela a nic jiného nemohla říkat. Zůstaly jsme tam už samy, esesáci utekli. Bylo nás asi deset, patnáct, dvacet, to nevím, Češek nás tam bylo už jen pět. Dvě matky s dcerami a jeden úplný sirotek. Asi po dvou nebo třech dnech se maminka z toho dostala, kulhala, chodila šourem, no, muselo to pro ni být hrozný, ale chodila do vesnice, která byla docela do kopce nad tím naším lágrem, žebrat k Polákům pro jídlo. A říkala, že byli úžasní. Že ona byla špinavá, zavšivená, ale oni byli úžasní. Pustili ji do chalupy, posadili ji, neštítili se jí, dali jí jídlo a ještě i jídlo pro nás. Tak jsme tam vegetovaly, pak jsme měly štěstí, že Němci odešli, Rusové přišli. Ti se o nás postarali. Vyklidili pro nás jednu chalupu, přestěhovali nás, oholili nás, všechno spálili, co jsme měly na sobě, dali čisté oblečení.“
Příchodem Rusů a osvobozením však pro paní Frankovou a její maminku válka neskončila. Jejich osudy byly zajímavé i po válce: Když se jejich fyzický stav trochu zlepšil, dostaly nabídku buď pokračovat za frontou a pomáhat tam, nebo jet trochu dál do polského vnitrozemí. Protože maminčin zdravotní stav byl i nadále velice vážný, rozhodly se pro druhou variantu. Jak se ale ukázalo, vlak je nevyložil v polském, ale daleko v ruském vnitrozemí, a to až u Volhy.
„Ve vojenské nemocnici v Syzráni jsme byly asi čtrnáct dní. Poté si uvědomili, že civilisté ve vojenské nemocnici nemohou být. Uvědomte si, že byla ještě pořád válka. Všechno bylo zničené, každý měl někoho na frontě, plno mrtvých, obrovská nouze… Tak nás přesunuli do civilní nemocnice. Tam jsme bydlely, pojídaly nemocniční stravu, občas za námi přišel nějaký pan doktor. Jenže pak nás začali chodit nějací páni vyslýchat. To už mezitím válka skončila a my se všemožně snažily dostat se domů. Až po válce jsme si uvědomily, že jsme se pro ně vlastně staly velice podezřelými. Přeci jen jsme byly z toho kapitalistického Československa, a kapitalismus – jejich nepřítel. A navrch židovky. Proto za námi chodili z NKVD a vyslýchali nás. Pořád jsme se odtamtud nemohly dostat, pak už bylo léto, byl srpen a oni za námi přišli s tím, že v nemocnici už dále nemůžeme zůstat a že nás odvezou jinam. Tak se stalo, odvezli nás do německého zajateckého tábora, kde bylo německé civilní obyvatelstvo z Pobaltí a z Pruska. Najednou jsem se ocitly v koncentráku, kde byli naši nepřátelé. Maminka s nimi musela chodit na práci do cihelny, ta práce jí nevadila tak jako to, že musela pracovat s lidmi, které nenáviděla. Je fakt, že nás nemlátili, měly jsme jídlo, já jako dítě jsem nemusela chodit do práce. Jenže už bylo po válce a my prostě chtěly domů. Pak jednou, při apelu, pravil Lagerälteste, že já, moje kamarádka a ještě jedna holka z Podkarpatské Ukrajiny pojedeme domů, kdežto moje maminka, maminka mé kamarádky a starší sestra té holky tam musí zůstat. Prý dostali písemně příkaz, že nesmí děti držet v táboře. Snažily jsme se je nějak přemluvit, abychom mohly jet všechny nebo aspoň zůstat matky s dcerami pohromadě, ale nešlo to. Byly to strašné scény, vyloženě nás od sebe odervali. Naložili na nákladní auto, odvezli na nádraží, a tam jsme několik dní seděly na peróně a čekaly, až bude projíždět vlak do civilizované Evropy, což se za několik dní stalo.“
„Ve Frankfurtu nad Odrou jsme musely asi dva týdny počkat, než byl vypraven vlak do Československa, a až pak jsme jely opravdu domů, já a ta má kamarádka. Návrat byl tragikomický. Byl listopad 1945 a tady už nikdo nepočítal s tím, že by se ještě někdo vrátil. Čili sice tady ještě fungoval repatriační úřad, ale už se o nás nikdo nestaral. Vyložili nás na bubenečském nádraží a řekli, že máme jet někam do Ďáblic. Jak jsme se tam dostaly, to už si nepamatuju. Zůstala jsem tam přes noc, druhý den za mnou přišli a řekli, že mám jít na repatriační úřad do Hybernské. Já jsem jim řekla, že vůbec nevím, kde jsem, že vůbec nevím, jak se tam dostanu, tak mi dali nějaké jízdenky a vysvětlili cestu. Viděli, že jsem hubená, špinavá, absolutně dezorientovaná, ale nikoho nenapadlo, že by mi nějak pomohl. Uznávám, že úředníci už měli jiné starosti, ale z toho lidského hlediska... Lidskými se projevili až lidé v tramvaji, kteří, když mě viděli, udělali sbírku a vybrali mezi sebou nějaké peníze a potravinové lístky. Mně to nepřišlo si to nebrat, ale pak jsem si za to taky nic nekoupila, protože jsem se styděla, tak jak jsem vypadala, jít do obchodu. Na repatriačním úřadu mi dali adresu tetičky. Tetička už tam nebydlela, tak jsem bloudila ulicemi, hladová, až mě konečně napadlo jít na policii. Naštěstí policista, který tam byl, se mě zeptal, co jsem zač, a poslal mě na židovskou obec. A tam zase byla jistá paní, která se s mou tetou dobře znala a odvedla mě k ní. Tak jsem se tak dostala k tetě, bydlela jsem u ní, maminka přijela až v březnu.“
Bohužel, fyzické útrapy z války silně podlomily zdraví maminky paní Frankové. Zemřela ve svých 47 letech 30. ledna 1950 na následky zranění hlavy.
„Jizva se jí otevřela, měla zase prudké bolesti hlavy. Lékaři tehdy diskutovali, zda se to má léčit klasicky, anebo operací. Neurochirurgie tehdy však ještě nebyla na tak dobré úrovni a než k operaci došlo, maminka zemřela. Náhle upadla do bezvědomí a do dvou dnů zemřela. Z širší rodiny se zachránil maminčin bratr, který byl ovšem v emigraci, jedna maminčina a jedna tatínkova sestřenice. Na následky lágru však obě tety záhy po válce také zemřely.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Lenka Kopřivová)