Karel Freund

„Přišel povolávací rozkaz, já jsem mezitím nechal školy, začal jsem pracovat v Úklidu ve Voršilské – to byl další… Tam když člověk vlezl… Mě tam dovedl nějaký kluk, byl to japanista, který se toho nějak potřeboval zbavit, asi končil školu nebo já už vlastně nevím, byl to boyfriend nebo kamarád Jany Černé. To byl úžasný zážitek – on mě v tom úklidu zaučoval, měl uklízet někde na Václaváku a ve Štěpánské a já jsem s ním šel a myli jsme okna v Alcronu a tam byli nějací Japonci, kteří měli nějaký problém v recepci, on to zaslechl, šel tam a všechno jim japonsky vysvětlil. Pak jsme myli dál výlohy, Japonci za chvíli vylezli z Alcronu, postavili se tam jak tučňáci na kraji chodníku a klaněli se. To museli mít hezké záběry tam naproti, tam byla přímo pracovna StB a měli tam kamery. Tak ty záběry tam na tom museli mít.“

„Víš, co to jsou to stolpersteiny? To vymyslel nějaký německý umělec před lety. Jsou to takový mosazný, no, nejsou to krychle, ale vlastně jo, jsou to takové krychličky, které se pokládají na místa, odkud pocházeli nebo odešli lidé do koncentráku. Začalo to v Německu. Tady v Praze je to záležitost stará tak dva tři roky, kdy se to sem dostalo. Židovská obec nebo něco, co funguje v souvislosti s Židovskou obcí, si to vzalo za své a dělají to. My jsme byli s Vráťou (syn) a nějakými lidmi, kteří to měli na starosti, v Modřanech a dávali jsme to tam asi před dvěma lety. To bylo zajímavé, tam se přišla podívat taková starší paní z té zahrady, přišla se zeptat, co tam děláme. My jsme na ni předem zazvonili, ale chvíli to trvalo, takže už to tam bylo v běhu, a tak jsme jí řekli, o co jde, a ona řekla: ‚Jééé, tady bydlela moje babička a já jsem o tom od ní slyšela.‘ Prostě měla o té rodině mého táty povědomí a shodou okolností její rodiče bydleli někde na Smíchově (tady v tom baráku bydlela zřejmě starší generace) a ty tam přenechali tátovi nějaký zahradní domek, ve kterém oni bydleli. A tihle lidé shodou okolností – no, shodou okolností, spíš tím, jak ta historie je taková, jaká je, oni byli buďto vězněni, nebo dokonce oni bydleli někde na Smíchově a v souvislosti s atentátem na Heydricha buď byl dlouho vězněn, nebo tam dokonce zařval. To už nevím, to bych si vymýšlel. Ta paní slibovala, že její asi manžel, že o tom ví víc a že se mi ozve, ale už se neozval. Ale to není důležité, já jsem tam od té doby taky nebyl, se přiznám.“

„Byl to takový trouba, učil dějepis a v té době byl ředitelem. Byl takový odměřený, nechtěl s námi o ničem diskutovat. Jednou jsme se doslechli, že Věra, naše angličtinářka, si v nějakém kabinetu, o který se s někým dělila, vystavila fotku Mao Ce-tunga, což byl v roce 1966 obrovský průser. A protože se to neutajilo a nás nenapadlo nic lepšího, než jsme si – asi šest nebo sedm lidí ze třídy – pořídili fotku Mao Ce-tunga a pověsili jsme si ji na krk. Tenhle člověk z toho byl úplně zděšený, začal nám vykládat nějaké naprosté kraviny, protože to vůbec nepochopil. Pak přišel zástupce ředitele, který to vše pochopil okamžitě, a říkal: ‚Tak víte co, hoši, sundejte si to, opravdu se to jako doplněk k oblečení nehodí‘, nebo něco takového. Prostě nám řekl: ‚Nechte toho‘ a dobrý. My jsme ho měli docela rádi, takže jsme byli spokojeni, že to tak dopadlo, on byl rád, my jsme byli rádi, všichni byli rádi… Ten ředitel byl naprosto běsnej, ten prostě neměl slov, choval se naprosto nepříčetně, vyváděl, říkal, že nás nechá vyloučit, a já nevím, co všechno. A já jsem se až po letech dozvěděl od mámy, protože manželka toho ředitele pracovala s mou mámou a vykládala to někde v kavárně, kde se setkávaly, že z toho měla obrovskou srandu a vykládala to někde v celé partě vychovatelek. ‚No, to se jim povedlo. Ten Tonda je takový idiot.‘ Oni když čekali dítě někdy v padesátých letech, kluka, tak jí navrhoval, aby se jmenoval Mao. A ten idiot si myslel, že jsem se to dozvěděl od mámy, a proto byl tak běsnej. To mi došlo po těch deseti letech, když mi tohle máma vyprávěla. Neuvěřitelný.“