Karel Freund

„Byl to takový trouba, učil dějepis a v té době byl ředitelem. Byl takový odměřený, nechtěl s námi o ničem diskutovat. Jednou jsme se doslechli, že Věra, naše angličtinářka, si v nějakém kabinetu, o který se s někým dělila, vystavila fotku Mao Ce-tunga, což byl v roce 1966 obrovský průser. A protože se to neutajilo a nás nenapadlo nic lepšího, než jsme si – asi šest nebo sedm lidí ze třídy – pořídili fotku Mao Ce-tunga a pověsili jsme si ji na krk. Tenhle člověk z toho byl úplně zděšený, začal nám vykládat nějaké naprosté kraviny, protože to vůbec nepochopil. Pak přišel zástupce ředitele, který to vše pochopil okamžitě, a říkal: ‚Tak víte co, hoši, sundejte si to, opravdu se to jako doplněk k oblečení nehodí‘, nebo něco takového. Prostě nám řekl: ‚Nechte toho‘ a dobrý. My jsme ho měli docela rádi, takže jsme byli spokojeni, že to tak dopadlo, on byl rád, my jsme byli rádi, všichni byli rádi… Ten ředitel byl naprosto běsnej, ten prostě neměl slov, choval se naprosto nepříčetně, vyváděl, říkal, že nás nechá vyloučit, a já nevím, co všechno. A já jsem se až po letech dozvěděl od mámy, protože manželka toho ředitele pracovala s mou mámou a vykládala to někde v kavárně, kde se setkávaly, že z toho měla obrovskou srandu a vykládala to někde v celé partě vychovatelek. ‚No, to se jim povedlo. Ten Tonda je takový idiot.‘ Oni když čekali dítě někdy v padesátých letech, kluka, tak jí navrhoval, aby se jmenoval Mao. A ten idiot si myslel, že jsem se to dozvěděl od mámy, a proto byl tak běsnej. To mi došlo po těch deseti letech, když mi tohle máma vyprávěla. Neuvěřitelný.“

„Takže jsem šel na vojnu do Litoměřic na dva roky, ale měl jsem pořád podanou přihlášku na vysokou školu, na speciální pedagogiku. Mezitím mi přišlo pozvání na pohovory, tak jsem jim napsal, jak to se mnou je a jestli mi dají náhradní termín, a oni, že samozřejmě, že to není problém. Byl jsem v přijímači, takže to nešlo. Pak mi někdy v září poslali pozvání na ten druhý termín, no, a do toho jsme měli jet na nějaké cvičení. To jsem snad v životě neudělal, to jsem udělal poprvé a ten náš velitel praporu… (později jsem se dozvěděl od Vráti Brabence, že to byl nějaký zběhlý počernický tiskař, alkoholik, který se v padesátých letech nechal naverbovat na vojnu. Já jsem to Vráťovi vyprávěl a on říkal: ‚Jo, Mydlář, toho znám, on má tři ségry… a tak.‘) Tak to byl náš velitel praporu. S tím jsme to měli špatný už zkraje. S jedním hochem, když nás tam vítal – v uvozovkách – tak na nás řval (on rád řval), tak prohlásil: ‚Já se jmenuju major Mydlář.‘ My jsme asi dva nebo tři vyprskli a od té doby jsme to měli dobrý. S oblibou říkal, že my jsme takoví, co když se vyserou nahoru, takže jim to hovno nespadne na hlavu, nebo takové nějaké rčení měl. Takže když se mělo jet někam – kam se to mělo jet, někam na Doupov? Jo. Tak já jsem se rozhodl, že půjdu na marodku. Tam byl nějaký doktor záložek. Předstíral jsem bolesti jako u zápalu slepého střeva. S ním se dalo mluvit, takže jsem mu řekl pravdu a on mě tam nechal, takže oni odjeli, já jsem tam zůstal a na ty pohovory jsem jel. Pohovory byly v Brandejse, já jsem je udělal, jak jsem se dozvěděl, oni mi to poslali, ale on to ztopil. On byl nasranej, protože prokoukl, co jsem provedl, a když jsem odcházel za rok nebo za rok a půl do civilu, tak mi tím papírem mával před nosem. Tak asi tak, no.“

„Přišel povolávací rozkaz, já jsem mezitím nechal školy, začal jsem pracovat v Úklidu ve Voršilské – to byl další… Tam když člověk vlezl… Mě tam dovedl nějaký kluk, byl to japanista, který se toho nějak potřeboval zbavit, asi končil školu nebo já už vlastně nevím, byl to boyfriend nebo kamarád Jany Černé. To byl úžasný zážitek – on mě v tom úklidu zaučoval, měl uklízet někde na Václaváku a ve Štěpánské a já jsem s ním šel a myli jsme okna v Alcronu a tam byli nějací Japonci, kteří měli nějaký problém v recepci, on to zaslechl, šel tam a všechno jim japonsky vysvětlil. Pak jsme myli dál výlohy, Japonci za chvíli vylezli z Alcronu, postavili se tam jak tučňáci na kraji chodníku a klaněli se. To museli mít hezké záběry tam naproti, tam byla přímo pracovna StB a měli tam kamery. Tak ty záběry tam na tom museli mít.“