Irena Freundová

„... protože boty jsme kupovali ve Zlíně. Já si pamatuju, já jsem tenkrát chtěla lakové botečky jako děcko, mně se to hrozně líbilo. No, naši mě vzali do toho Zlína a já si ještě pamatuju, mě obsluhoval sám Baťa. Nosil mně ty... a zkoušel se mnou ty botečky. Ty botečky ovšem dopadly tak, že já jsem velice nadšená, my jsme bývali hned u řeky, tak pěkně jsem šla s botečkama do vody, a bylo po kráse.“

„Tenkrát posbírali všelijaký takový lidi. Ona držela s vojákem. Byl to sice Rakušan, no ale ti Rakušani museli taky na vojnu. A měla s ním chlapce. Tak tu ostříhali dohola a vodili ju, museli odklízet z toho mosta trosky a všecko možný. Potom na náměstí byl, on měl velký hotel. A toho odsoudili taky. No, chodili v zástupu, bylo jich tam fůra. Rozumíte, ale někteří lidi třeba nebyli u těch Němců, jenom když on měl hotel, tak on musel ty Němce prostě tam snášet. Nemohl říct, že nesmí tady být, rozumíte. Ale protože lidi mu záviděli peníze a tak podobně, no tak si vybili na něm ten vztek. A nakonec chodili taky, no, vždycky chodil zástup, víte, ty ženský měly oholený hlavy. No, bylo to. Ne, nebylo to příjemný. Bylo to takový nefajn.“

„No, dotklo se nás to velice špatně. Protože otec měl krásný důchod, když byla republika, samozřejmě. Odešel do důchodu s důchodem přes dva tisíce korun. No, tenkrát to byl krásný důchod, samozřejmě. No ale vznikla měnová reforma a zůstalo nám pro celou rodinu šest set korun. Tak si to dovedete představit, kolik to bylo. My jsme byli čtyři. Já už jsem sice začínala dělat, ale že bych měla nějaký horentní plat, se nedalo říct. A sestra, ta byla v Praze, studovala, no a to stálo taky nějaký peníze...“

„... jenže nám přednášeli tady ti komunisti a neměli o tom ani páru. Já jsem tam byla nejmladší, tam chodili staří chlapi, kteří už dělali léta a museli tam chodit taky. No, bylo to děsný. A já jsem z toho neměla naprosto nic. Pak jsme měli ale dělat zkoušky. A já jsem říkala: ,Ježíšmarjá, vždyť já o tom nic nevím, co já budu, chudera, dělat?‘ Tak jsem tam naříkala a slyšela mě jedna od nás a povídá: ,Chcete? Já tam mám od kluka ze školy takovej sešitek, můžete si to půjčit.‘ Já říkám: ,Víš co, Jožinko, půjč mně to.‘ A já jsem ten sešitek dostala a povídám, nebudu z toho nic vytahovat. Já jsem to opsala tak, jak to bylo.“ – „Takže tu zkoušku jste opsala.“ – „Všecko jsem opsala, od a až do zet...!“

„Já jsem... já jí říkám: ‚Kdo že je tady?‘ – ‚No Rusové! A tady volají všichni, já to prostě nestačím.‘ Já říkám: ‚Dobře.‘ Tak jsem se honem oblékla a pěkně jsem... Od nás to bylo dost daleko, takovejch dvacet... půl hodinky. Jenomže já už jsem po cestě, nikde nikdo, a já jsem potkávala Rusy, co jeli už, ne na motocyklech, ale na takových náklaďácích, a na tom měli postavený jako takový děla, já nevím, co to bylo ale. Já jsem přišla do Vodní ulice, sama, nikde nikdo, a oni začali na mě mířit. Tak já jsem úplně zůstala... Tož jestli mě zastřelí, tak co nadělám? Nic. No ale jemu se to asi rozleželo, prostě odvrátil tu hlaveň a jeli dál. Přišla jsem k poště a tam už stáli vojáci, Rusové, a nechtěli mě pustit.“