Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Fricová, roz. Pálová (* 1929)

• narozena 26. září 1929 ve Slaném

• vzpomíná na svého strýce Jana Jaroslava Pálu, továrníka a starostu Slaného

• vzpomínky na „Lepší Slaný“

• vyhlazení Lidic

• věznice v Ilavě

„Moje vzpomínky na strýce továrníka Pálu jsou z mládí. Pamatuji si, že jeho manželka nechtěla, aby bral úřad starosty. Měl vyšší tlak a za války řídit město a továrnu nebylo jednoduché, ale on svým patriotismem, všechno pro lidi a město...

Jeho rozhodnutí mu ale po válce hodně ublížilo, protože věděl, kdo za války udával. Za války sice hodně lidí zachránil, protože udání zatajil, ale nakonec se mu to vymstilo. K moci přišla nová garnitura, která byla zaměřena úplně jinak.

Teta zemřela v šestačtyřicátém roce, byla nemocná, po mozkové mrtvici ochrnutá na půl těla. Tím, co se stalo s jejím manželem, ona to nechápala a krátce nato zemřela. Dcera Anička od narození špatně chodila, měla vrozenou deformaci nohou. Navštěvovala jsem ji v LDN, tehdy to byla nově zřízená léčebna a ona byla jedna z prvních, koho tam z nemocnice převezli. Hodně jsme spolu mluvily o rodině i o jejím otci.“

Po zatčení a obvinění J. J. Pály z podílu na lidické tragédii někteří obyvatelé Slaného, kteří ho znali, o jeho vině pochybovali (viz vzpomínka Jaroslava Hnátka http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2272, Matyldy Klapalové http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2564 a Jany Petráňové http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/3028/page/3). Dne 3. června 2017 byla na život továrníka Pály zaměřena výstava „Továrník Pála a Lepší Slaný“ ve Vlastivědném muzeu Slaný. Výstavu doplnila brožura „Továrník Pála a Lepší Slaný“, na které spolupracovali současní renomovaní historici, firma PALABA a Národní technické muzeum. Je doplněna také vzpomínkami pamětníků.

„Po roce 1989 za mnou chodila spousta lidí, po provdání jsem bydlela tady poblíž továrny Palaba, a někteří si ještě pamatovali tatínka, takže věděli, kdo jsem. Nejvíc pan Beran – vzpomínal, že mu strýc zachránil život. Když byl těžce nemocný, doporučil ho k primáři Mouchovi. Říkala jsem: ‚Vy to všichni víte, a když nás potřeboval, tak jsme mu nedokázali a vlastně ani nemohli pomoci.‘ Byla to tragédie. Nedávno jsem četla článek o Lidicích v Květech. Tam to bylo popsané, Němci potřebovali obec blízko Prahy a blízko komunistického Kladna. Uvědomovali si, že v Lidicích letci Horák a Stříbrný odešli do Anglie, spousta lidí z obce byli zaměstnanci šachet a o to jim šlo. Strýc přece nedostával poštu do ruky. Pokud tam i něco bylo, tak to musel někdo v té fabrice otevřít. Dneska už se nedá zjistit, jak to ve skutečnosti probíhalo. Lidé, kteří u toho byli, už nežijí. Mrzí mě, že i po těch letech se najdou lidé, kteří mu tu vinu přisuzují. To si myslím, že není správné, tu dobu nemůžou posuzovat. Když se to stalo, bylo mně dvanáct třináct let, teď je mně osmdesát osm let. Lidé, kteří jsou mladší než já, přece nemůžou vědět, jak ta situace tenkrát vypadala – ať za Německa, nebo po válce.“

Továrník Pála pocházel z osmi dětí, ale dospělosti se jich dožilo jen pět – tři synové a dvě dcery. Nejstarší byl Jaroslav, narozený v roce 1882, pak Václav, 1888, Otylka, 1896, tatínek, 1898. Byl poslední. Mezi továrníkem a jeho bratrem Otou je rozdíl šestnácti let. Sestra, která byla mezi Otylkou a Václavem, odešla do Ameriky a sourozenci s ní ztratili kontakt, čili ta pomoci nemohla. „Václav vzal mého tatínka a Otylku a odvezl je Jaroslavovi do Hamburku. Aby se mohl ujmout jejich výchovy, narychlo se oženil s tetičkou Alžbětou.“ Děti továrníka Pály se narodily v Německu. „Na jaře v roce 1907 se jim narodil syn Rudolf a mladá paní měla najednou tři děti a vychovávala je vlastně sama.“

V roce 1911, po narození dcery Aničky, už paní Pálová tak velkou rodinu těžko zvládala, takže Otu Pálovi poslali zpět do Čech, kde vyrůstal v sirotčinci a vyučil se řemeslu. Jaroslav se plně věnoval tomu, aby rodinu hmotně zajistil. „Původně pracoval v koloniálním zboží, potom začal pracovat na něčem podobném, co potom založil tady ve Slaném – to mně řekla jeho dcera Anička. Byl velký patriot, chtěl se vrátit a jeho cílem bylo Slaný povznést, jeho cílem byl ‚Lepší Slaný‘. Proto založil továrnu, potom se k tomu přidaly akumulátory a Karmelitka.“

Když se továrník vrátil, začal budovat továrnu, kde zaměstnal i oba bratry. Mladší Ota začínal jako řadový zaměstnanec od nádvorní party, teprve později, když se osvědčil, dostal na starost míchárnu a výrobu Karmelitky. V míchárně dohlížel na přípravu směsi pro články (tzv. špína), po převléknutí pokračoval v přípravě Karmelitky. Karmelitka byla něco jako dnešní Alpa. „Když jsme jako děti měly rýmu, přinesl nám tatínek papírek napuštěný mentolem, abychom to dýchaly. Tak to jsou moje staré vzpomínky. Když zemřel tatínek, bylo mně patnáct let. Já sama už si nepamatuji, jak to tenkrát ve fabrice bylo, co se tam vyrábělo, a lidé, kteří to znali, už nežijí.“

Z rodiny Pálových žije v Praze jeho vnuk Rudolf, „bude mu v srpnu šedesát dva let. Má syna Jana, jeho manželka je Alena, je inženýrkou ekonomie, on je stavební inženýr. Syn Jan vystudoval také vysokou stavební fakultu.“ Po uvěznění továrníka Pály našel jeho syn Rudolf zaměstnání v chemické továrně v Mělníce. „Syna měl až ve druhém manželství, protože první manželka se s ním okamžitě po zatčení jeho otce rozvedla. Nijak se netajila tím, že si ho vzala z vypočítavosti, aby byla finančně zajištěná.“ Obě děti továrníka Pály byly postižené. Rudolf špatně mluvil a Anička měla po obrně potíže s chůzí.

Rodina Pálových má na slánském hřbitově hrobku. „Když se na ten hrob díváte, na levé straně je urna mého tatínka a tety Otyly, která zemřela v Německu na zápal plic – do Čech se nevrátila, provdala se v Německu.“ V hrobce je pochován také otec továrníka Pály. Na druhé straně je pochován továrník, jeho manželka, Anička a Rudolf. Když rodina pohřbívala továrníka Pálu, dostala písemné nařízení uložit urnu „bez jakýchkoliv obřadů, pouze v nejužším kruhu rodinném“. Neuvěřitelné bylo, že když byl ukládán po několika letech jeho syn Rudolf, i tehdy městský úřad dohlížel, aby byl uložen ve vší tichosti. „To tam přilétl správce, už nevím, jak se jmenoval, a začal se rozčilovat, že tam někdo volal, jak si to dovolujeme, atd.“

V rodině továrníka Pály byly silné rodinné vazby. On sám pokud mohl, se snažil svým sourozencům i jejich rodinám pomáhat a projevoval jim lásku. Po návratu z Německa bydlel s rodinou v domku na Pražském předměstí. „V létě jsme sedávali na zahradě, pamatuji se na záhony s jahodami a podle plotu rostly ostružiny. Strýc měl rád psy, bernardýny. Ta původní se jmenovala Edita. Já jako malé dítě, bylo mně tak pět let, strýc mě vždycky na toho psa posadil. V chodbě byla pro Editu podlážka, aby neležela na studeném. Já, když jsme tam přišli, už jsem ležela na Editě. Ona už mě znala a měla mě ráda a tu velkou packu položila na mě, továrník nad námi stál a usmíval se.

To jsou moje staré vzpomínky.“