Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Froňková (* 1950)

• narodila se 5. července 1950 v Praze

• v roce 1968 absolvovala gymnázium

• ve dnech invaze vojsk Varšavské smlouvy byla svědkem noční střelby v ulici Na Poříčí

• nastoupila jako administrativní síla v Pragoexportu

• v roce 1968 podala přihlášku do KSČ, aby podpořila reformní směřování

• její sestra Dana emigrovala v roce 1969

• po politických prověrkách počátkem 70. let se nechala vyškrtnout z KSČ

• z politických důvodů ji odmítali přijmout ve školství

Jana Froňková, roz. Běhalová, se narodila 5. července 1950 v Praze do rodiny Květy a Rostislava Běhalových. Matka byla úřednice na prezidiu Československé akademie věd, otec programovým ředitelem Československého rozhlasu.

Jana si výraznější události pamatuje až od svých patnácti let, kdy chtěla jít na střední pedagogickou školu, aby mohla učit v mateřské škole. V roce, kdy vycházela z deváté třídy, se ale v Praze nový ročník neotevíral, a tak nastoupila na gymnázium. Netušila ještě, že se její přání pracovat s malými dětmi navzdory všem nepřízním o mnoho let později vyplní.

 

K Jáchymovu se valily obrněné transportéry

Střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ, dnes gymnázium) Jana dokončovala v době pražského jara 1968, kdy sílil hlas reformních komunistů a demokratizační procesy byly v plném proudu. V srpnu pak trávila poslední prázdniny na rekreační chatě na Mariánské u Jáchymova s kamarádkou a jejími rodiči. S partou kamarádů chtěly jet dívky 21. srpna na výlet do Karlových Varů, ráno se však dověděly o napadení Československa vojsky Varšavské smlouvy a rodiče je nikam nepustili. „My jsme tedy zůstaly doma, ale dva kamarádi se do Karlových Varů vypravili. Vyprávěli, že to bylo hrozně nepříjemné a zažili velké střety obyvatel s armádami. Od Božího Daru se směrem k Jáchymovu valily obrněné transportéry a spousta techniky,“ vzpomíná Jana.

 

Měli jsme strach, Na Poříčí se střílelo

Republika byla ochromená, dopravní spoje omezené a rekreanti měli velké starosti, jak se vrátí do Prahy. Rodičům kamarádky se podařilo zajistit místa v autobuse. „Jeli jsme až v sobotu odpoledne a autobus musel každou chvíli zůstat stát, zdržovaly nás kolony vojenské techniky. Když na křižovatce stál náš policista v modré uniformě, celý autobus ho zdravil a mával,“ vzpomíná Jana. Do Prahy na Florenc se dostali až po osmé hodině večer, kdy už ale platil zákaz vycházení, nejezdila městská doprava. Jana s kamarádkou a jejími rodiči se nemohli dostat domů na druhý konec Prahy, do Strašnic. Nezbylo než přespat v hotelu na rohu Biskupské a Na Poříčí, proti bývalému vydavatelství Rudé právo. Noc ale byla plná strachu.

„Na Poříčí se začalo střílet. Takže i ti, co byli na posteli, lezli honem na zem. To víte, že jsme měli strach. Rodiče mé kamarádky asi ještě větší. My jsme byli mladí a moc jsme to neprožívali, ale oni zažili válku a měli za nás zodpovědnost. Proto byli hodně vyděšení. Svalili nás na zem, takže jsme se tu noc moc nevyspali. Nebylo to celou noc, začalo to někdy kolem půlnoci, z ničeho nic. Nechápali jsme proč. Střílelo se jen tak, na budovu vydavatelství Rudého práva,“ vzpomíná Jana.

 

Uliční výbor mi otevřel oči

Změnám ve společnosti fandila už jako studentka, ale po srpnové okupaci chtěla přispět, sama něco dělat. „Napadlo mě přihlásit se do KSČ. Naši tam byli oba, já je vždy považovala za rozumné a moudré lidi a očekávala jsem, že takových je ve straně více. Že pomůžeme proti těm, kteří začali bránit dalšímu rozvoji,“ vypráví Jana. K vystřízlivění prý ale došlo velmi brzy, když se na podzim přihlásila do tzv. uličního výboru KSČ.

„To byla rána do vazu. Byla jsem realitou velice překvapená. Byli tam hlavně důchodci a ženy v domácnosti. Setkala jsem se tam s většinovým názorem, který podporoval vstup ruských vojsk. Byli to dělničtí kádři, kteří se považovali za hlavní sílu v republice. Jejich názor byl, že si do toho nenechají mluvit intelektuály, kteří jim chtějí rozvracet republiku. Takže jsem se tam setkala s úplně opačným pólem, než jsem byla zvyklá,“ vypráví Jana, která z uličního výboru rychle vycouvala.

 

Vyškrtnutá z KSČ, rodiče vyhozeni a sestra emigrantka

V roce 1969 nastoupila jako administrativní síla do Pragoexportu, podniku zahraničního obchodu, kde, jak říká, si musela dávat velký pozor na pusu. „Byli tam kariéristé, kteří dokázali kolegům podrážet nohy tím, že jim přebírali zákazníky, nebo se snažili nějakými podrazy vybrat si lepší destinace. Pak tam byli normálně pracující lidé, a pokud měl někdo jiný politický názor, ale byl odborník, tak k němu nasadili dělnické kádry. Byli tam i lidi bez střední školy, vytažení z dílen. Dva náměstci neměli vůbec žádné vzdělání, ani jazyky, a když měli zaskakovat v oddělení, tak to vždycky hodili na někoho jiného. Lidé, kteří měli kontakt se zahraničními zákazníky, byli ostře hlídaní, a jakmile se někdo prokecl s nějakým svým názorem, rychle se to na něj doneslo a byl vyřazen buď z podniku, nebo z funkce,“ vzpomíná Jana, která se měla v podniku před kolegy na pozoru také proto, že v roce 1969 emigrovala její starší sestra Dana do Austrálie. Dokázala to udržet pod pokličkou do politických prověrek na začátku 70. let.

„Prověrky spočívaly v tom, že každý člen si musel znovu podat přihlášku do strany. Kdo to neudělal, toho si pozvali na kobereček a snažili se zjistit, proč to neudělal. Já jsem si tu přihlášku nepodala. Řekla jsem, že mám v té situaci hrozný zmatek a teď se v tom nevyznám, a proto jsem se znovu nepřihlásila,“ vzpomíná Jana. Z KSČ ji vyškrtli a zanesli to do kádrových materiálů.

„Takže jsem byla vyškrtnutá, sestra emigrantka, rodiče vyloučeni ze strany. Rozhodovalo se, že mě vyhodí. Nechali mě tam nakonec jako administrativní sílu, ale jinde, ve výpočetním středisku,“ vypráví Jana.

 

Kvůli kádrovým materiálům mě ve školství nechtěli

V roce 1974 Jana porodila dceru Gabrielu a její život se obrátil vzhůru nohama. „V půl roce zjistili, že se nevyvíjí, jak by měla. Byla mentálně postižená. Dlouho jsme věřili, že Gábinka vše dožene, ale to se nestalo,“ říká Jana. Péče o postiženou dcerku byla náročná a další starosti přišly s narozením druhého dítěte. Život i práci musela Jana podřídit nové situaci. Chtěla pracovat jako výpomoc v mateřské škole, aby mohla skloubit péči o děti s prací, ale do školství ji odmítali přijmout kvůli nepříznivým kádrovým materiálům.

Nakonec se jí v roce 1977 díky známostem podařilo najít práci noční vychovatelky ve školce s celotýdenním provozem, postiženou dceru mohla brát s sebou. Doplnila si dálkově odborné vzdělání na nástavbě střední pedagogické školy a po narození třetího dítěte se vrátila do školky jako učitelka. „Splnilo se mi tak přání z dětství - práce s malými dětmi,“ říká Jana, která ve školce jako učitelka pracuje dodnes. Práce s dětmi je jejím posláním a nesmírně ji naplňuje. Pomohla jí ustát i nejsmutnější událost v jejím životě. V roce 2018 její milovaná dcera Gabriela zemřela následkem náhlé mozkové příhody.