Jana Froňková

* 1950

  • "Začalo se Na Poříčí střílet. Takže i ti, co byli na posteli, lezli honem na zem, protože se opravdu střílelo na Rudé právo. Údajně se tam střílelo hned od začátku, ale pak byly ty přestřelky v centru v noci dost časté. To víte, že jsme měli strach. Rodiče mé kamarádky asi ještě větší. My jsme byli mladí a moc jsme to neprožívali, ale oni zažili válku a měli za nás zodpovědnost. Proto byli hodně vyděšení. Svalili nás na zem, takže jsme se tu noc moc nevyspali. Měli jsme strach. Nebylo to celou noc, ale začalo to někdy kolem půlnoci, zničehonic. Nechápali jsme proč. Druhý den ráno přece jen už nějaká doprava byla, takže jsme se pak konečně dostali domů."

  • "V tom sedmdesátém nebo sedmdesátém prvním roce už se začaly dělat prověrky. Ty spočívaly v tom, že každý člen si musel znovu podat přihlášku do strany. Já jsem si tu přihlášku nepodala. A kdo to neudělal, toho si pozvali na kobereček a snažili se zjistit, proč to neudělal. Tenkrát do toho rodiče ani nezasahovali, ale podařilo se mi z toho vycouvat. A to asi takovým způsobem, že jsem řekla, že mám v té situaci hrozný zmatek a teď se v tom nevyznám, a proto jsem to neudělala. Takže já jsem nebyla vyloučena, ale vyškrtnuta, což byla ta mírnější forma, i když jsem to měla v kádrových materiálech taky. Takže jsem byla vyškrtnutá, sestra emigrantka, rodiče vyloučeni, takže se rozhodovalo, že mě vyhodí. Nechali mě tam jako administrativní sílu, ale nabídli mi práci v novém výpočetním středisku."

  • "Byli tam kariéristi, kteří dokázali kolegům podrážet nohy tím, že jim přebírali zákazníky, nebo se snažili nějakými podrazy vybrat si lepší destinace. Pak tam byli normálně pracující lidé, a pokud měl někdo jiný politický názor, ale byl odborník, tak mu tam nasadili dělnické kádry. V podniku zahraničního obchodu byli i lidi bez střední školy, byli to lidi vytažení z dílen a měli třeba válečné zásluhy. Dva náměstci neměli vůbec žádné vzdělání, ani jazyky, a když měli zaskakovat v oddělení, tak to vždycky vzdali a hodili to někomu jinému. Pak tam byly vytvořené funkce zásobovatelů, které dali k referentovi odboru, ale on to stejně musel dělat za ně, protože oni tam byli spíš na to, aby ho hlídali. To byli lidi, kteří měli kontakt se zahraničními zákazníky, takže to hlídání bylo dost ostré, a jakmile se někdo prokecl s nějakým svým názorem, tak se to na něj rychle doneslo a byl vyřazen buď z podniku, nebo z funkce. Takže se tam na těch funkcích vystřídalo dost lidí a zůstávali tam hlavně tihle kádři."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.11.2020

    (audio)
    délka: 01:43:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 11.12.2020

    (audio)
    délka: 01:38:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kvůli kádrovým materiálům mě ve školství nechtěli

Dobové foto
Dobové foto
zdroj: pamětnice

Jana Froňková, roz. Běhalová, se narodila 5. července 1950 v Praze do rodiny Květy a Rostislava Běhalových. Matka byla úřednice na prezidiu Československé akademie věd, otec programový ředitel Československého rozhlasu. Jana v roce 1968 absolvovala gymnázium a poté nastoupila jako administrativní síla do Pragoexportu, podniku zahraničního obchodu. V roce 1968 podala přihlášku do KSČ, aby podpořila reformní komunisty usilující o tzv. socialismus s lidskou tváří. V době invaze vojsk Varšavské smlouvy byla svědkem noční střelby v ulici Na Poříčí. Její sestra roku 1969 emigrovala. Při politických prověrkách počátkem 70. let se nechala vyškrtnout z KSČ a málem přišla o pracovní místo. Po narození dcery s mentálním postižením chtěla pracovat ve školce, ale z politických důvodů ji do školství odmítali přijmout. Až díky známostem si našla práci jako noční vychovatelka ve školce s celotýdenním provozem ve Španělské ulici a po absolvování odborné nástavby zde začala působit jako učitelka. Ve školce působí dodnes.