Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Froyda (* 1933  †︎ 2022)

• narozen 7. března 1933 v Plzni

• svědek i účastník událostí z druhé světové války v Plzni

• v roce 1953 se mu přes střežené hranice podařil útěk do Rakouska

• v Rakousku podepsal spolupráci s americkou výzvědnou službou MIS

• o rok později byl vyslán zpět do Československa s úkolem zorganizovat zpravodajskou skupinu

• na hranicích byl zadržen a následně odsouzen k 15 letům vězení

• ve vězení strávil jedenáct a půl roku

• v roce 2013 mu byl přiznán status účastníka odboje v odporu proti komunismu a také status válečného veterána

• zemřel 9. března 2022

Miroslav Froyda se narodil 7. března 1933 v Plzni, kde navštěvoval základní a měšťanskou školu. Rok se učil ve Škodových závodech a pak nastoupil na Vyšší průmyslovou školu strojní, kterou absolvoval maturitou v roce 1953. „Byli jsme ovlivněni tím, že Plzeň osvobodila americká armáda. Já a skupina kolem mě jsme chtěli vstoupit do letectva a po dosažení pilotního průkazu a hodnosti poručíka přeletět k Američanům. To jsem sledoval od mládí, absolvoval jsem plachtový výcvik, to znamená bezmotorové létání, které bylo stipendováno ministerstvem obrany. Musel jsem složit zkoušky, potvrzující, že jsem schopen fyzicky i psychicky vykonávat práci stíhacího pilota. Tak jsem absolvoval kurzy stupně A a B ve Vrchlabí a potom i stupeň C v Rané u Loun. V roce 1953 jsem se hlásil do letecké akademie, ale na základě nějakého protistátního výroku pojali asi podezření. Přestože jsem byl uznán schopným, tak mě neuznali ani jako pilota, ani jako letecký personál nebo navigátora,“ říká pamětník. Dnes lituje, že se nezkusil dostat k letectvu alespoň jako technik a svůj plán neuskutečnil třeba další rok.

Útěk přes hranice

S kamarádem Jaroslavem Klassem tedy vymysleli jiný plán, jak se dostat na Západ, do svobodné země. Miroslav měl příbuzné ve Vranově nad Dyjí a ti mu pomohli získat brigádu na státním statku, umístěném přímo u hranic. „Po týdenním pozorování pohybu hlídek jsme realizovali útěk přes plot s vysokým napětím. Na blízkém posedu jsme vzali žebřík, který jsme přiložili na sloup hraničního opevnění a skočili na rozoraný pás. Připlížili jsme se na rakouskou stranu, kde nám pomohli místní zemědělci,“ popisuje pamětník. Po nějaké době, kdy oba mladíci předstírali práci na poli, je zemědělci naložili na vůz, zaházeli senem a odvezli do obce Riegersburg, kde je ubytovali. Později chlapce finančně podpořili a vyslali je směrem k Vídni. „Zpětně usuzuji, že měli dost ruských okupantů, protože Rakousko i Vídeň byly rozděleny na čtyři sektory, asi viděli chování Rusů in natura a byl to pochopitelně jejich nepřítel,“ hodnotí dnes pomoc Rakušanů.

„Přímo ve Vídni byla americká armáda, bylo tam zpravodajské oddělení, ubytovali nás v 17. okresu v Gregor-Mendel-Strasse, odkud nás denně vozili na zpravodajské vytěžování, a asi po 14 dnech nebo 3 týdnech nás letadlem dopravili přes ruskou zónu do americké zóny v Linci. Do americké armády se přijímalo pouze v západním Německu, nám bylo přislíbeno, že když zorganizujeme zpravodajskou skupinu na území republiky, bude nám umožněn vstup do americké armády, konkrétně do jazykové školy v Monterey v Kalifornii,“ říká pamětník.

Osudný moment

V roce 1954 tak byli Miroslav Froyda spolu s Jaroslavem Klassem vysláni americkou MIS přes hranice do Československa. „Vyslala nás MIS, tedy Military Intelligence Service, ale při výsleších bylo později chybně uváděno CIC, což byla kontrarozvědná zpravodajská služba,“ vysvětluje pamětník s tím, že v roce 1954 byli přes hranice vysláni jako jedni z posledních agentů a později se přistoupilo k jiným postupům.

„Měli jsme falešné průkazy, oba jsme zvolili jména osob, které jsme znali. Snažili jsme se uvést jejich přesné adresy. Já jsem měl tedy v dokladech jméno Vladimír Nejedlý, což byl jeden známý z průmyslové školy,“ uvádí Miroslav. Na cestu byli vybaveni falešnými doklady, penězi nebo gumovými rukavicemi k překonání drátěných překážek. Vše je nafoceno a přiloženo k výpovědi, učiněné u výslechu v Plzni 3. prosince 1954, kdy Miroslav Froyda vlastnoručně podepsal, že poznává věci, kterými byl vybaven před cestou nadřízeným orgánem MIS Rücklem[1].

Nejprve zkusili přejít v blízkosti Vranova nad Dyjí, ale zjistili, že hranice je silně hlídaná, a tak se o další přechod pokusili až o měsíc později v blízkosti rakouského Summerau. „Šel s námi rakouský průvodce, který uměl perfektně německy, jeli jsme společně vlakem až do blízkosti hranic. Tam nás asi po třech hodinách chůze v noci zadrželi. Nejdřív byla vystřelena výstražná raketa a pustili na nás psa na dlouhém vodítku. Zalehli jsme v takovém bahnisku, já jsem ozbrojen nebyl, můj kolega zahodil pistoli, protože jsme si byli vědomi, že nález zbraně by mohl vést k trestu smrti,“ vypráví pamětník.

Oba mladí muži byli zatčeni 9. 8. 1954 a odvedeni na útvar pohraniční stráže, kde byli vyslýcháni. Pak byli převezeni na další výslechy na ministerstvo vnitra do Prahy a odtud do Plzně. „Nejdříve jsme byli ve věznici Státní bezpečnosti v blízkosti hotelu Continental, potom také v budově krajského soudu,“ popisuje Miroslav Froyda. Podle výpovědí měla skupina zjistit náčrtky letišť, budov, opatřit součástky letadel nebo jejich úlomky, zjistit druhy tanků, ověřit, jestli jsou mezi instruktory sovětští odborníci. Dále měli zjistit jména a popis sovětských poradců v ČSSR, zjistit informace o samohybném dělu, opatřit odborné vojenské časopisy, mapy a pohlednice měst všeho druhu.[2]

Soud a vězení

Soud proběhl 31. 12. 1954 a prokurátorkou byla Ludmila Brožová-Polednová, která se jako prokurátorka podílela také na vykonstruovaných procesech 50. let, včetně procesu s Miladou Horákovou. „Verdikt soudu zněl 15 let vězení pro nás oba, ztráta občanských práv a ztráta majetku za nedovolené opuštění republiky, vyzvědačství a velezradu,“ říká Miroslav Froyda, který byl nakonec podmínečně propuštěn po 11 letech a třech měsících, jeho kamarád o tři roky dříve na amnestii. „První rok jsem byl v Leopoldově, to byla nejpřísněji střežená věznice, pak v Mírově, na Borech a v Příbrami, kde jsem vykonával pomocné práce ve stavebnictví. Vyjmuli mě ze dvou amnestií, byl jsem propuštěn v roce 1965 z Valdic, to mi bylo 32 let,“ upřesňuje Miroslav. 

Naději mu ve vězení dodávali spoluvězni, mezi nimiž byla řada vzdělaných lidí a kněží, lidí s pevným charakterem. „Skoro 10 let jsem strávil s Josefem Babiakem, to byl nadějný matematik, který v těchto podmínkách dokázal vystudovat. Hráli jsme spolu šachy,“ vzpomíná.

Při životě jej také držely neustálé plány na útěk. „Na Borech jsem ve skladu šatstva odcizil teplákovou bundu a plátěné kalhoty, ty jsem zašil do matrace. Využil jsem taky možnosti dělat nákup pro celu nebo oddělení. Prodejna byla v bráně a za určitých podmínek by se tam dalo vyrazit. Pohybovali se tam lidé, tak by na mě nemohli střílet ze samopalu. Utekl bych do Borského parku, naskočil bych na nákladní vlak na Klatovy nebo bych se ponořil do řeky a plaval až k papírně. Tam bych se ukryl a vyhledal pomoc,“ líčí Miroslav Froyda svůj plán, který ale nestihl zrealizovat, protože byl přemístěn. Nejhorší z věznic byl podle něj Leopoldov, kde se zúčastnil vzpoury. Musel pak stát dlouho v noci pod reflektorem, bachaři na něj mířili samopaly. Pamětník se ale domnívá, že to nejhorší násilí páchané na vězních se zmírnilo v roce 1953 po smrti Stalina.

Utéci by zkusil znovu

Po propuštění v roce 1965 nechtěl nikdo Miroslava coby bývalého kriminálníka zaměstnat, až Západočeské energetické závody ho přijaly jako závozníka. „Svolali kvůli mně schůzi komunistické strany,“ vzpomíná a dodává, že po roce mohl díky svému vzdělání začít v závodech rýsovat a zůstal zde až do důchodu. Pamětník nezaregistroval, že by byl po svém propuštění ještě nějak sledován, ale jeho manželka, která byla učitelka, nikdy nedostala místo v Plzni a musela dojíždět do Přeštic a do Dobřan na jižním Plzeňsku. Miroslav Froyda ani přes tuto zkušenost nepřestal pomýšlet na odchod ze socialistického Československa. „V roce 1968 jsem to chtěl zkusit znovu, ale děti byly malé a manželka nechtěla riskovat.“

V roce 2013 byl Miroslavu Froydovi Ministerstvem obrany ČR přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunismu a válečného veterána. Miroslav Froyda žije v Plzni a svou touhu po emigraci přetavil v cestovatelskou vášeň. Cestuje do zemí, o kterých dříve snil. Nedávno bohužel ovdověl, ale raduje se ze synů, z nichž jeden – Martin – je filmový producent, kameraman a fotograf, a Tomáš byl ředitelem Divadla Alfa, tajemníkem Mezinárodního festivalu Divadlo a projektu Plzeň – evropské hlavní město kultury, v současnosti je vedoucím oddělení vnějších vztahů Národního divadla v Praze.

[1] Fotografie všech věcí zadržených při zatčení jsou v dodatečných materiálech

[2] Celá výpověď je naskenovaná v dodatečných materiálech