Antonie Fryštacká

„A můj dělal tesařskú a tam sa seznámil s ministrem Hasalú, ten byl utečený v Americe a tá jeho žena a dvě dcery byla v koncentráku ve Svatobořicích, aj s tema děvčatama. A ten můj tam dělal tesařskú, tož sa tam seznámili a on jim vozil, víte, podporoval ich, dycky chleba jim… a potom ho chytli na hřbitově, jak jim to dával, tož ho zavřeli do tej komůrky na hřbitově. Byl tam ale dva dni za trest a já pam, eště bylo dobře, že ho nezastřelili. On byl takový s tym zaskočený, aj sme sa báli, že ho zavřú za to, dyť tenkrát byly strašné tresty. A všecko, on byl aj deset roků náčelníkem Orla, tož všecky ty papíry a divadla, co nacvičoval, všecko sme poskovali. Tož potom s tema… oni byli aj na našej svatbě.“

„To bylo tak. V tem čtyřiačtyřicátém to nám došlo enom čtyřem děvčatom a třem chlapcom, tak my jsme moseli jet jak dyž na ty odvody. Potom mně došla taková upomínka, že se máme dostavit do toho Kyjova už pro ty papíry do teho Německa. Tož jsme tam dojeli my čtyři a já jsem vzala papíry a jela jsem dom. A dyž jsem dojela dom, tož mamička povidajú: ‚Ne, nikde nepojedeš, já neostanu s dvoma malýma děckama a na prácu a ty v Německu, jak bych mohla žit.‘ Oni aj dojeli pro mňa. Dojel aj četník, aj doktor a naši mamička ně strčili pod duchnu, jak sem byla oblečená, a řekli, že mám strašnú horečku, a já jsem z teho leknutí takového opravdu dostala horečku. A ten doktor říká: ‚Ne, ona by nakazila celý transport, že má velikú angínu hnisavú.‘ A na druhý deň už došel ten četník, už ty děvčata měl v autě, oni už tři jely, a já jsem vyrazila s tym papírem, že mám po bolení ještě byt čtrnáct dní doma. A on sa na to podívá a říká: ‚To je jakási slepičí noha, to já nemosím uznat ten podpis.‘ A on potom povidá, udělal ze sebe takového jak dyž velikého úředníka, říká mamičce: ‚To ste nevěděla, že máte o tú děvčicu bojovat spíš? Proč ste ju nevdala nebo ste ju nedala nekam do služby?‘ Tož tak im poradil, tak oni potom jeli do teho Zlína za tym panem Slepičkú a doma sebrali všecky lístky potravinové, co jsme měli, slaninu, sádlo, vajíčka. Pokaždé mu tam vezli něco, aby mňa nechal doma.“ „Jednou?“ – „Sedmkrát a dycky moseli dojít napakovaná. Až tam byli posedmé, tak jim řekl: ‚A pojede.‘ Tož tá sa úplně skácali a šli po tem Zlíně zrovna do kostela a tam velice plakali a vyšli ten Blábolil, sa menoval ten statkář. Ten védl teho starostu a oni říkajú: ‚Kmotřenko, a co jste tak uplakaná?‘ A oni říkajú: ‚Dyž nám tú našu děvčicu vedú do Německa, co já s tema dvoma malýma děckama budu dělat?‘ Kmucháček říkajú: ‚Pane statkář, mohl byste ju zaměstnat? Šak je zvyklá práci domácí.‘ A tož že: ‚Ano, mně to bude aj pasovat.‘ Tož zrovna šel za tym Slepičkú a už to udělali, že su zaměstnaná na tem statku.“