Jiřina Fuchsová

* 1943

  • „No a já jsem tam jako zůstala a přišli za mnou, asi za čtrnáct dní a říkali: ‚No, tak když jste tady, tak se musíte dát do odborů, jo?‘ A já jsem říkala: ‚Co jako?‘ A oni říkali, to každej, kdo tady pracuje musí bejt v odborech. A já jsem říkala, že si to musím rozmyslet, protože jsem přišla ze země, kde jsme všichni museli bej t v odborech a já si na tyhlety spolky moc nepotrpím. Já si to musím rozmyslet. Tak oni řekli: ‚Tak si to rozmyslete.‘ A to už byl nějak leden, začátek ledna, začali jsem v prosinci, a přišli za tejden a říkali: ‚Tak co, dáte se do toho?‘ A já: ‚Co by to obnášelo?‘ No bude vás to stát asi deset dolarů tejdně, nebo měsíčně…tejdně. A já říkám: ‚No, to nemůžu, já beru pětadvacet dolarů tejdně, jak já vám můžu tady todle…já na to nemám.‘ ‚No tak to tady nemusíte…nemůže bejt.‘ Tak já povídám, tak dneska je čtvrtek, tak já v pondělí nepřijdu. A oni říkali: ‚Ne, ne, ne, ne. Za hodinu budete mít šek v kanceláři, tak si ho vyzvednete a na shledanou.‘ No tak mě vyhodili, zlí kapitalisti, a já píšu, někde v Krylovi, nebo kde, píšu, že jsem šla zpátky domů, do toho hotýlku a říkám si: ‚Nevěděla jsem, jestli mám plakat, že jsem ztratila práci nebo jestli mám skákat radostí, že jsem odsud venku.“

  • „Dali nám americký vojenský uniformy, já jsem tady měla cedulku Peggy Smith, já jsem se jmenovala Peggy Smithová a udělali naše fotografie s těma falešnejma cedulkama. Sebrali, prošli všechny šaty, všude, kde bylo Jitex Písek, všechno kde bylo napsáno Made in Czechoslovakia, všechno, kde byla nějaká známka, že je to z Československa, dával ten agent do jednoho pytle. A bylo to proto, že kdyby to letadlo havarovalo a oni zjistili, že jsme z Československa, tak by z toho Američani měli průlom. Takže oni všechno, co nějak nasvědčovalo kdo jsme, bylo v jednom pytli a my jsme byli oblečený jako americký vojáci. Oni by to prohlásili jako nějaký neštěstí. Takže já jsem byla Peggy Smith. A naložili nás do tryskáče, malýho tryskáče, kde jsme ale nebyli upoutaný, ale seděli jsme na nějakých bednách od zeleniny a letěli jsme přes ty Apeniny, zapadalo slunce a přistáli jsme v noci, někce. A jeden z těch kluků, protože nás bylo dva, čtyři, pět, šest nás bylo…jeden z těch kluků říká: ‚Vy volové, co když jsou to nějaký agenti, co když nás odvezou do Moskvy a tam nás pověsí?‘ A ten druhej na něj koukl a říká: ‚Ty vole, to jsi si měl uvědomit, když jsi do toho letadla lezl!“

  • „Tak s tou jednou jsme se šly zeptat na děkanát lékařský fakulty, proč jako nás…a ona říkala: ‚No, my jsme museli jít podle prospěchu a ty nejlepší se dostali.‘ A my jsme vytáhly vysvědčení a ukázaly jsme jí vysvědčení. A ona řekla: ‚O, tak moment.‘ Šla někam dozadu a přišla a říká: ‚No, ve vašich případech…když ten uchazeč neměl…‘ jak to řekla…‘neměl správný kádrový profil, tak jsme museli dát přednost uchazečům nebo uchazečkám s horším prospěchem.‘ No a já jsem řekla: ‚No tak děkujeme, to jsme chtěly vědět.‘ A brečely jsme jako dvě želvy a šly jsme pryč a já jsem…možná právě proto, že já jsem toho Zápotockýho…no tak…no tak prostě byl to prezident, všude oslavovanej, tak jsem tak trochu tomu věřila, že budeme studovat, budeme budovat lepší svět a žádný chudý a nikdo nebude nikoho utlačovat…prostě tady ta hantýrka…a tak to na mě tak dopadlo. Já přišla domů, zničená a táta říkal: ‚Hele, tak ještě není všechno ztraceno, já mám známý tam a tam a tam, já někde…a já tě tam dostanu. A já jsem řekla: ‚Táto ne. Já nechci, já když se tam nedostanu po vlastní ose, za svoje zásluhy, tak já tu pomoc nechci. A to bylo jednou, když jsem viděla mýho tátu brečet.“

  • „Každý jsme měli asi třicet drachem. Byly tam kiosky, kde měli noviny, žvýkačky a podobné věci, kde si lidé mohli koupit pohlednice. [S manželem – pozn. ed.] jsme se koukali. A když se dva pánové, kteří nás hlídali, nedívali, tak jsme zašli za kiosk, přeběhli jsme ulici, proběhli jsme pasáží. Teď se manžel na mě podíval a řekl: ‚Teď ještě vím, jak se do autobusu dostanu zpátky. Mně o nic nejde, já se uživím tam i tam. Já jsem vyštudovanej.' Se vytahoval. ‚Ty se rozmysli, jestli chceš jít zpátky k mamince, k tatínkovi, k bratrovi, k babičce. Anebo jestli fakt jdeme do toho natvrdo. Protože nemáme nic než to, co máme na sobě. A musíme někde začínat znova.' To byl druhý těžký moment. Na jedné straně máma a všechno, Soběšice… Ale řekla jsem si zase: ‚Jestli já mám být na světě užitečná, já nemohu zpátky. Já musím dopředu, děj se, co děj.' Tak jsem řekla: ‚Jdeme. Jdeme!' Tak jsme šli. Šli jsme dlouho, pryč z centra města. Pak už tam byly jen takové chaloupky. Poběhlá psiska tam běhala. Zelenina se válela u chodníku. Koupili jsme si Coca-Colu za těch pár drachem, které nám dali na pohlednice. Potom jsme šli k jedné větší třídě. Tam jsme odmávali taxíka. A já mou pár frází naučenou angličtinou říkám, aby nás vzal na americké velvyslanectví. On nás tam zavezl. My jsme vylezli a vešli jsme do budovy. Měli tam recepci, jako když přijdete do hotelu. Tam stál nažehlený vojáček, tady měl šňůrečky a ptal se, co chceme. Já říkám: ‚We are applying for a political asylum.' - Žádáme o politický azyl. To jsem se naučila doma ze slovníku. Teď jsem si říkala: On se asi bude divit. Tomu hochovi se v obličeji nehnul ani sval. Já byla tak zklamaná… Odpověděl: ‚Yes, one moment, please.' A já říkala: ‚Venku máme taxíka. Prosím, můžete to za nás zaplatit?' Tak zaplatili taxíka. Ještě se ptali, jestli nám mohou přinést naše luggage – zavazadla. A já povídám: ‚Nevím, jestli by se vám to podařilo. Ale naše zavazadla jsou na ruské lodi v přístavu Pireus.' Oni se začali smát. Já říkám: ‚Ne, my nemáme nic. Všechno zůstalo [na lodi -pozn. ed.].' Můj nejlepší svetr z Domu módy, moje posvatební šaty, to nejlepší, co si maminka myslela, že dává dcerušce, aby dělala vodu na palubě lodi, vše tam zůstalo. Čert to vzal.“

  • „Šli jsme se naposled projít Prahou. Tenkrát nebyla elektřina, všude se s ní muselo šetřit. A my stáli před [Národním] muzeem. Došli jsme po Národní až k Národnímu divadlu, pak zase zpátky. A stáli jsme pod muzeem a koukali jsme se na Václavák. Tmavý, nic nesvítilo, ani obchody, ani reklamy. Akorát dole na Václaváku byly jedny hodiny matně osvětlené. Pamatuji si, že to se mnou takhle lomcovalo. Říkala jsem si: ‚Jestli já pro tyhle lidi, pro tuhle zem, ze které udělali takovou špeluňku, budu moct něco udělat, já musím pryč.' Já bych tady umřela, nevím od čeho. Prostě jsem musela někam ven a něco začít dělat, aby tady Václavák jednou zase ožil, aby tam zase svítila elektřina. Nevím jestli, jak a na kolik. Když se člověk dívá zpátky, má všelijaké myšlenky… Ale já myslím, že můj původní úmysl se mi podařilo do určité míry splnit. A jsem ráda, že jsem zase doma. Že jsem tady, kam vlastně jsem vždycky patřila. Spousta lidí sem patřila, ale nebylo možné, aby byli tady a pomáhali tomu nahoru.“

  • „My jsme tam [v Los Angeles – pozn. ed.] založili Klub československé kultury v roce 1973. Tam bylo asi osm spolků, ale každý dělal vyhraněně něco, některý politiku, byla tam misie, Národní rada americká, Sokol a tak dále. Ale nebyl tam [žádný spolek], kde by byl recitační večer – Seifert, Holan, Zahradníček... Takže jsme se dali dohromady - režisér Pavel Páv, grafik a malíř Jirka Karger a já. Založili jsme Klub československé kultury a dělali jsme měsíční kulturní pořady pro Čechoslováky. To je šílená práce každý měsíc udělat kvalitní program – s hudbou, se vším. Dělali jsme spoustu věcí. Potom jsem v roce 1975 vydala svoji první knížku a založila jsem si nakladatelství. Takže to přibyla další práce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 22.06.2017

    (audio)
    délka: 01:33:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 17.07.2017

    (audio)
    délka: 01:20:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Plzeň, 10.07.2020

    (audio)
    délka: 01:55:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jestli já pro tuto zem, ze které udělali takovou špeluňku, budu moct něco udělat, tak musím pryč

Fotografie Jiřiny Fuchsové ze spisu Státní bezpečnosti
Fotografie Jiřiny Fuchsové ze spisu Státní bezpečnosti
zdroj: Archiv bezpečnostních složek

Jiřina Fuchsová, rozená Benadová, se narodila 2. října 1943 v Plzni. Pocházela ze středostavovské rodiny. Její otec provozoval koloniál v Plzni a v roce 1947 si založil malou firmu na zpracování lesních plodů a hub na Šumavě. Po roce 1948 mu bylo oboje znárodněno a jeho dceru komunistický režim ocejchoval jako osobu buržoazního původu. Proto, když se po dokončení jedenáctileté střední školy hlásila na lékařskou fakultu, nebyla z kádrových důvodů přijata. Absolvovala alespoň nástavbu na maturitu na Elektroprůmyslové škole, přestože tíhla k medicíně a humanitním vědám. Poté, v roce 1962, nastoupila jako elektrotechnička do Geologického průzkumu ve Stříbře. V této době se také provdala za Jaromíra Fuchse. Život v bývalých Sudetech nebyl lehký, chyběla zde občanská vybavenost, Fuchsovi navíc bydleli v nevyhovujících podmínkách. S manželem se tedy rozhodli emigrovat. K útěku využili turistický zájezd do Řecka a Egypta. V červnu 1963 požádali na americké ambasádě v Aténách o politický azyl. Během azylového řízení pobývali v uprchlickém táboře Oberursel v SRN. V prosinci 1963 jim byl udělen azyl a odletěli do Spojených států amerických. Nejprve žili v New Yorku, kde Jiřina krátce pracovala v továrně na sešívačky a poté do roku 1965 v závodní jídelně firmy Otis. Následně si splnila svůj sen a vystudovala vysokou školu. Navštěvovala Hunter College v New Yorku, a když se s manželem přestěhovali do Kalifornie, University of California, Los Angeles. Tam v roce 1970 úspěšně dokončila studia slovanských jazyků a literatur a získala titul B.A. Fuchsovým se poté narodili dva synové a Jiřina se věnovala péči o děti a o domácnost. Rovněž se aktivně zapojila do života komunity československých krajanů v Los Angeles. V roce 1973 založila s Pavlem Pávem a Jiřím Kargerem Klub československé kultury. V roce 1975 vydala svou první knihu Americký baedeker a založila si exilové nakladatelství Framar. Jiřina Fuchsová dále pracovala jako překladatelka, tlumočnice či recepční ve fitness centru. V letech 1992-2002 přednášela na Loyola Marymount University češtinu, českou literaturu a historii. Od roku 1987 také sbírala knihy a dokumenty exulantů. V roce 2013 se s manželem rozhodli, že se vrátí do vlasti, do Jiřinina rodného domu v Plzni. Pamětnice postupně přestěhovala z Kalifornie do Plzně přes 350 krabic knih a archiválií, z nichž buduje Památník zahraničních Čechů a Knihovnu Jiřiny Fuchsové, kterou založila v roce 2005. Již od mládí je literárně činná, píše poezii i prózu. Za své básně obdržela tři literární ceny.