Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jestli já pro tuto zem, ze které udělali takovou špeluňku, budu moct něco udělat, tak musím pryč
narozena 2. října 1943 v Plzni
otec Jan Benada založil v roce 1947 závod na zpracování lesních plodů a hub v Soběšicích
roku 1948 firma znárodněna; později v podniku pracoval jako ředitel
vystudovala jedenáctiletou střední školu
z kádrových důvodů nesměla studovat lékařskou fakultu
diplomovaná elektrotechnička
v červnu 1963 během turistického zájezdu s manželem Jaromírem Fuchsem emigrovali
v Aténách požádali na americké ambasádě o politický azyl
pobývali v uprchlickém táboře Oberursel v SRN
v prosinci 1963 získali azyl a přiletěli do USA
v New Yorku nejprve pracovala v továrně na sešívačky a v závodní jídelně firmy Otis
studovala na Hunter College v New Yorku a na University of California, Los Angeles
v roce 1973 spoluzakládala Klub československé kultury v Los Angeles
v roce 1975 založila exilové nakladatelství Framar
v letech 1992 - 2002 přednášela na Loyola Marymount University češtinu, českou literaturu a historii
v roce 2005 založila Knihovnu Jiřiny Fuchsové
v roce 2013 se rozhodla vrátit do České republiky, do rodného domu v Plzni
buduje Památník zahraničních Čechů
Jiřina Fuchsová, rozená Benadová, se narodila 2. října 1943 v Plzni. Pocházela ze středostavovské rodiny. Její otec, Jan Benada, podnikal. V Plzni v domě, kde rodina bydlela, provozoval koloniál. V roce 1947 si založil firmu Benada, jež se zabývala zpracováním lesních plodin a hub. Na Šumavě v Soběšicích měl malou továrnu a své produkty vyvážel i do zámoří. V roce 1948 byl však jeho podnik znárodněn (později se stal součástí potravinářského závodu Mykoprodukta)[1], byl v něm ustanoven národní správce a Jan Benada se nechal zaměstnat v plzeňské likérce Stock. Protože však národní správce specifické výrobě nerozuměl, fabrika pod jeho vedením nefungovala. Tehdy se oficiální místa obrátila na Jiřinina tatínka, jestli by se do svého bývalého podniku nevrátil jako státní manažer a ředitel. On souhlasil a věnoval se pak svému dílu až do odchodu do důchodu.
Otcovo podnikání výrazně ovlivnilo i Jiřinino dětství. Vždy na konci školního roku odvezl otec ji, jejího bratra, sestřenice a bratrance na Šumavu, kde většinou zůstali až do listopadu - celou houbovou sezonu. V Soběšicích pomáhali v závodu, sbírali houby. Když se blížil déšť, děti uklízely do kolny síta, na kterých se na sluníčku sušily nakrájené houby.
Jiřina na tyto pobyty vzpomíná s láskou. Pro dítě měly obrovský půvab a romantiku. V podkroví domu měla vlastní malou komůrku – svůj pokoj. Děti se v Soběšicích i samy stravovaly. Jiřinina maminka pracovala v Plzni, takže jim nevařila, a oběd si zajišťovaly svépomocí. „Uvařili jsme si takzvanou broučkovou polévku. To znamenalo, že se do velkého hrnce natočila voda. Přidalo se pět nebo šest kostek gulášové polévky [verze instantní polévky – pozn. ed.]. Pak jsme se rozeběhli po zahradě a co jsme našli – mrkev, zelné listy, petržel, vše jsme tam naházeli. Nakrájeli jsme salám na kostičky a přidali ho tam. Polévka byla vynikající. Kromě nás pěti dětí tam ještě jezdili takzvaní lufťáci, což byli tatínkovi známí z Plzně, s rodinami a dětmi. Někdy se tam sešlo u stolu dvanáct, patnáct dětí. Takže ráno jel někdo na kole [do obchodu – pozn. ed.] a koupil nám k polévce sto padesát rohlíků. Říkali jsme tomu broučková polévka, protože v Broučcích Jana Karafiáta jedli zelenou polívčičku ráno, v poledne a večer.“
Po základní škole Jiřina pokračovala ve studiu na jedenáctileté střední škole. V roce 1960 cvičila za Svazarm na spartakiádě. Po maturitě se spolu s dalšími spolužačkami hlásila na lékařskou fakultu. „Z jedenácti děvčat tři nevzali. Ostatní se tam dostaly bez ohledu na prospěch. Když jsme to dostaly zamítnuté, já, moje nejlepší kamarádka a ještě jedna kamarádka, tak jsme se šly na děkanát zeptat, proč nás na medicínu nechtějí. Slečna na děkanátu říkala: ‚Víte, to bylo kvůli prospěchu.‘ My jsme vytáhly vysvědčení – s vyznamenáním. Ona řekla: ‚Oh, tak moment.‘ Odešla někam dozadu. Pak se vrátila a říkala: ‚Víte, v některých případech to bylo politicky výhodnější, vaše spolužačky měly lepší kádrový profil, tak my jsme to museli takto udělat.‘ Já jsem vzteky práskla do stolu a řekla jsem: ‚To jsme chtěly vědět. Děkuji vám za upřímnost.‘ A vypadly jsme. Brečely jsme jako želvy.“
Jiřina se nakonec připojila ke svým kamarádkám a přihlásila se na elektrotechnickou nástavbu. „Vzali mě. A pak následovalo peklo na zemi. Já, premiantka chodila domů s trojkami, se čtyřkami. Vařila jsem dráty. Zapnula jsem dráty a všechno shořelo. Byla jsem úžasný student elektrotechniky. Potom jsem ale udělala maturitu. Takže jsem diplomovaná elektrotechnička. Věřte tomu, nebo ne. Ale nechtějte po mně, abych vám něco zapojila. To by špatně dopadlo.“
Po skončení školy se Jiřina provdala za Jaromíra Fuchse a usadili se ve Stříbře, kde pamětnice nastoupila do Geologického průzkumu. Manžel pracoval jako inženýr v zemědělském podniku v Záchlumí. Život v pohraničí, bývalých Sudetech, nebyl lehký. Fuchsovi navíc bydleli v nevyhovujících podmínkách. Ani práce Jiřinu moc nebavila a děsila ji představa, že takto stráví zbytek života. „Já chtěla do školy, ve mně všechny buňky řvaly: ,Ty musíš do školy, dodělat si vzdělání.‘“ S manželem se proto rozhodli, že utečou do zahraničí.
Koupili si zájezd lodí do Egypta a Řecka. Aby mohli na výlet vyjet, museli si zařídit spoustu povolení a obstarat potvrzení ze zaměstnání, z ROH, místního národního výboru a dalších úřadů. Na poslední chvíli řešili ještě komplikaci, že byl zájezd dražší, než čekali. Vše ale vyšlo, dostali povolení a sehnali i chybějící peníze. A v květnu 1963 se vypravili vlakem do Oděsy, kde se nalodili na sovětskou výletní loď. Odjezd pro Jiřinu představoval těžkou zkoušku. Aby své blízké neohrozili, nesměli jim Fuchsovi nic říct o svých plánech. „Nádraží, konec května, odjíždíme vlakem do Prahy. Na nádraží stojí maminka a říká: ‚Děti, já tady na vás budu za čtrnáct dní zase čekat.‘ To si nedovedete představit, co to s vámi udělá, když víte, že nemáte v úmyslu se vrátit. Když nevíte, jestli na vás z lodi nebudou střílet z flobertky, něco takového. A máma tam stojí: ,Budu na vás za čtrnáct dní čekat.‘ To byl těžký moment.“
Další bolestné loučení čekalo Jiřinu v československém hlavním městě: „Šli jsme se naposled projít Prahou. Tenkrát nebyla elektřina, všude se s ní muselo šetřit. A my stáli před [Národním] muzeem. Došli jsme po Národní až k Národnímu divadlu, pak zase zpátky. A stáli jsme pod muzeem a koukali jsme se na Václavák. Tmavý, nic nesvítilo, ani obchody, ani reklamy. Akorát dole na Václaváku byly jedny hodiny matně osvětlené. Pamatuji si, že to se mnou takhle lomcovalo. Říkala jsem si: ‚Jestli já pro tyhle lidi, pro tuhle zem, ze které udělali takovou špeluňku, budu moct něco udělat, já musím pryč. Já bych tady umřela, nevím od čeho.‘ Prostě jsem musela někam ven a něco začít dělat, aby tady Václavák jednou zase ožil, aby tam zase svítila elektřina.“
Fuchsovi potom přes Slovensko a Ukrajinu dojeli vlakem do Oděsy, kde se nalodili na sovětskou výletní loď. Podle původního plánu chtěli z její paluby seskočit u Istanbulu do moře a nechat se zachránit tureckou policií. Když ale viděli výšku lodi a zčeřené vody u jejích vrtulí, od nápadu odstoupili. Se zájezdem tedy navštívili Egypt a Řecko. Příležitost k emigraci se naskytla v Aténách. Turisty čekala okružní jízda městem a po obědě v restauraci dostali čas nakoupit si suvenýry.
„Každý jsme měli asi třicet drachem. Byly tam kiosky, kde měli noviny, žvýkačky, pohlednice. [S manželem – pozn. ed.] jsme se koukali. A když se dva pánové, kteří nás hlídali, nedívali, tak jsme zašli za kiosk, přeběhli jsme ulici, proběhli jsme pasáží. Teď se manžel na mě podíval a řekl: ‚Teď ještě vím, jak se do autobusu dostanu zpátky. Mně o nic nejde, já se uživím tam i tam. Já jsem vyštudovanej.‘ Se vytahoval. ‚Ty se rozmysli, jestli chceš jít zpátky k mamince, k tatínkovi, k bratrovi, k babičce. Anebo jestli fakt jdeme do toho natvrdo. Protože nemáme nic než to, co máme na sobě. A musíme někde začínat znova.‘ To byl druhý těžký moment. Na jedné straně máma, rodina, Soběšice… Ale řekla jsem si zase: ‚Jestli já mám být na světě užitečná, já nemohu zpátky. Já musím dopředu, děj se, co děj.‘ Tak jsem řekla: ‚Jdeme. Jdeme!‘“
A šli. Dlouho chodili po městě, odešli z centra až na periferii. Tam si koupili limonádu a odpočinuli si. Když usoudili, že se sovětským strážcům již dostatečně ztratili, vrátili se k větší třídě a chytili si taxi. Nechali se odvézt na americké velvyslanectví. Vojákovi na recepci Jiřina přednesla frázi, kterou se doma naučila ze slovníku: „We are applying for a political asylum.“ (Žádáme o politický azyl.) Učinila nejdůležitější krok svého života a čekala, že se voják bude divit. Pro příslušníka americké armády však představovaly žádosti o azyl denní chléb. Bez známky překvapení jejich žádost předal kolegům. Zaměstnanci ambasády pak za Fuchsovy zaplatili taxikáři a ochotně se ptali, jestli jim mohou také donést zavazadla. Když jim pamětnice oznámila, že to mohou zkusit, ale asi se jim to nepodaří, protože všechny věci uprchlíků zůstaly na ruské lodi v přístavu Pireus, rozesmáli se. Jiřina s Jaromírem začínali nový život zcela bez prostředků, jen v oblečení, které měli na sobě. V této situaci pamětnici dojalo, když od Američanů dostala tašku s toaletními potřebami.
Následně Fuchsovi prošli sérií pohovorů a výslechů, při nichž Američané zjišťovali jejich motivy k útěku a snažili se vyloučit, že jsou uprchlíci agenty KGB. Poté je přepravili do uprchlického tábora Oberursel v SRN, kde pokračovalo azylové řízení. Pobyt v táboře charakterizovalo především čekání. Uprchlíci nesměli pracovat, takže se nudili. Fuchsovi proto požádali, jestli by mohli alespoň bezplatně pomáhat v táboře. Jiřina pak škrábala brambory v kuchyni, což jí přinášelo jisté výhody, kuchařky ji i její spolubydlící obdarovaly zmrzlinou. Jaromír se staral o vozový park tábora.
V prosinci 1963 se dočkali, dostali politický azyl a odletěli do Spojených států amerických. Jejich radost ale hostitelská země nesdílela. Bylo zrovna týden po atentátu na Johna F. Kennedyho a Spojené státy ustrnuly v šoku: „Amerika byla jako pod vodou, všichni byli zdecimovaní z atentátu na Kennedyho.“
Fuchsovi nejprve zůstali v New Yorku. Ihned nastoupili do továrny na sešívačky. Jiřina pracovala u pásu a rutinní manuální práce jí příliš nešla. Asi po měsíci ji z fabriky vyhodili, paradoxně ne kvůli jejímu pracovnímu výkonu, ale protože odmítla vstoupit do odborů. Po zkušenosti s povinným ROH v Československu ale raději ztratila zaměstnání než být znovu členkou odborů. Potom pracovala ve firmě Otis. Začínala jako svačinářka, jezdila po kancelářích s vozíkem a nabízela kávu, poté přešla do závodní jídelny. Časem povýšila na asistentku vedoucí jídelny, zajišťovala zásobování a jednala s dodavateli surovin. V roce 1965 z firmy odešla, aby si mohla splnit svůj životní sen – studovat humanitní vědy na univerzitě.
Navštěvovala Hunter College v New Yorku, kde studovala filozofii. Když se následující rok s manželem přestěhovali do Kalifornie, přestoupila na University of California, Los Angeles. Tam v roce 1970 úspěšně dokončila studia oboru slovanských jazyků a literatur a získala titul B.A. Fuchsovým se poté narodili dva synové a pamětnice se věnovala péči o děti a domácnost.
Jiřina Fuchsová se rovněž aktivně zapojila do života komunity československých krajanů v Los Angeles. Ve městě existovalo osm spolků Čechoslováků – křesťanská misie, Sokol, politické spolky. Žádný z nich se ale nezaměřoval na rozvoj kultury. Jiřina, která psala básně i prozaické texty, postrádala např. recitační večery s přednesem veršů. Proto v roce 1973 založila s přáteli, režisérem Pavlem Pávem a grafikem Jiřím Kargerem, Klub československé kultury. Každý měsíc pak připravovali pro Čechoslováky kulturní pořady s recitací básní a hudbou.
V roce 1975 pamětnice vydala svou první knihu Americký baedeker a založila si exilové nakladatelství Framar.
Po smrti misionáře Jaroslava Popelky v roce 1987 se Jiřina ujala pořádání jeho rozsáhlé pozůstalosti. Sbírala také knihy a dokumenty od dalších československých emigrantů žijících ve Spojených státech amerických. Shromáždila pozoruhodné množství písemností, z nichž se rozhodla vytvořit Památník zahraničních Čechů. V roce 2005 založila Knihovnu Jiřiny Fuchsové, kterou tvoří její vlastní sbírka knih.
Začátek 90. let a rok 1991 představoval pro pamětnici zlom v osobním i veřejném životě. V roce 1989 proběhla v Československu sametová revoluce, padl komunismus. Dění v bývalé vlasti pozorně sledovali i političtí emigranti a neskrývali své nadšení z vývoje. Velkou událost pro ně představovala návštěva prezidenta Václava Havla ve Spojených státech amerických v roce 1991, kterou pamětnice zdokumentovala v knize Čtyřiatřicet hodin.[2] Několik dalších let charakterizovaly velmi intenzivní kontakty krajanů s vlastí. Republiku podporovali finančně, materiálně, poskytovali útočiště českým umělcům, studentům, kteří jezdili do USA na návštěvu i jazykové kurzy. Tato spolupráce bohužel časem ochladla.
Jiřina mohla také po téměř třiceti letech navštívit svůj domov. Jako ostatní emigranti byli totiž i Jiřina a Jaromír Fuchsovi v roce 1964 v nepřítomnosti odsouzeni Okresním soudem v Tachově k odnětí svobody na 3 roky a k propadnutí majetku za trestný čin opuštění republiky.[3] V roce 1990 ale československé Federální shromáždění schválilo zákon o soudní rehabilitaci, který rušil soudní rozhodnutí ohledně „politických“ trestných činů. Takže i českoslovenští emigranti se mohli vrátit do vlasti bez obav z vězení. Složitější situace nastala s návratem československého, resp. českého občanství. Pamětnice dlouhá léta marně bojovala za možnost dvojího občanství pro emigranty, aby mohli získat české občanství, aniž by pozbyli občanství země, která se jich ujala. Toto český právní řád umožňuje až od roku 2014. Zájem krajanů žijících v zahraničí zapojit se do politického života v České republice hájila organizace International Association of Czechs for dual Citizenship, Restitutions and Voting Rights, kterou zastupovala pamětnice.
V soukromém životě přinesl začátek 90. let Fuchsovým existenční problémy. Manžel Jaromír, který dosud pracoval jako inženýr, spolupracoval s dr. Antonínem Svobodou a podílel se na vývoji výpočetní techniky, ztratil zaměstnání a nové nemohl najít. Aby zlepšila rodinný rozpočet, nastoupila Jiřina jako recepční ve fitness centru, kde zůstala tři roky. Živila se také jako překladatelka a tlumočnice. Do Ameriky totiž po pádu železné opony jezdilo mnoho Čechů, kteří však neovládali angličtinu. Jiřina jim pomáhala s překlady úředních dokumentů, po telefonu pro ně tlumočila při rozhovorech s policií, lékaři apod. Později získala své vysněné zaměstnání – učila na univerzitě. Na Loyola Marymount University v Los Angeles přednášela češtinu, českou literaturu a historii. Působila zde v letech 1992-2002.
Jiřina Fuchsová žila spokojeně ve Spojených státech a předpokládala, že stráví zbytek života v Los Angeles. Potom jí ale rodiče věnovali půlku rodného domu v Plzni, kterou její manžel začal rekonstruovat. Jiřina proto začala cestovat mezi Plzní a Kalifornií. Nakonec se v roce 2013 s manželem rozhodli, že se přestěhují do Plzně natrvalo, losangeleský dům přenechají dětem a plánovaný Památník zahraničních Čechů vznikne v Plzni. Tento záměr ovšem obnášel i složité stěhování shromážděných literárních děl a historických dokumentů přes oceán. Jiřina dva roky třídila a balila knihy a archiválie do krabic. Poté putovalo 350 krabic lodním kontejnerem do Evropy a nyní z nich pamětnice vytváří Památník zahraničních Čechů a Knihovnu Jiřiny Fuchsové.
Děkuji
Jiřina Fuchsová
Děkuji
řeči
žes mi dovolila
by píseň má
se ve Tvé tělo vlila
Děkuji
že jsi srdce smrtnou muku
dopřála velnout
do rodného zvuku
Děkuji
že jsi v chladném cizím moři
česky vzplát dala
po domově hoři
A dík Ti
žes mým pláčem o oblohu
pokorně křísla
bys dala dojít
k Bohu…
4. 11. 1982[4]
[1] Srov. Stručné nahlédnutí do historie obce. Soběšice u Sušice.(online) Cit. 21. 6. 2019. Dostupné z WWW: http://www.sobesice.cz/1_infoo/4_historie.html
[2] Antologie české poezie. I. Díl (1966-2006). Praha 2009, s. 358.
[3] Archiv bezpečnostních složek, fond V/PL, V-2595 PL, Rozsudek, 1964.
[4] FUCHSOVÁ, Jiřina. Chvály. Svitavy: Trinitas, 2003. s. 6.
Autor textu: Eva Palivodová.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Eva Palivodová)