Ing. Karel Funk

„Materiály jsme si většinou předávali v deskách vysokoškolských skript. Když byla kolem roku 1970 v Praze první veřejná kopírka ve Vodičkově ulici, což byl výkřik techniky, tak jsem hned vyrazil na kopírku. Napřed jsem okoukl, jak to probíhá, a slečna si vzala občanský průkaz a poznamenala si všechny údaje a co a kolikrát se kopíruje. To, co jsem potřeboval kopírovat, jsem tedy na psacím stroji nadepsal třeba Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a pod tím bylo to, co jsem potřeboval. Jako třeba dopis Václava Havla Husákovi. Takže to bylo taky trochu riskantní, kdyby do toho slečna zalistovala, tak by věděla, ale byla to mladá dívka kolem osmnácti let, která zapisovala pouze mechanicky údaje, takže jsem postupně ztratil strach a také jsem zde toho mnoho nakopíroval.“

„Domovní prohlídky mohly tehdy být bez jakéhokoli potvrzení, to bylo na denním pořádku, že kdo byl podezřelý, tak estébáci mu vlítli domů a zpřevraceli mu kdeco. A tak jsme hned druhý den sebrali vše, co bylo podezřelé, všechny naše opisy, zabalili je do igelitových pytlů, na zahradě jsem vykopal jámu asi dva metry dlouhou. Byl to takový hrobeček. Dali jsme ty pytle do plechových necek. Necky jsme zapustili do vyhloubené jámy, přes to dali fólii proti vlhkosti, nahoru jsme dali plech, aby to myši nebo krtci nerozkousali a zakryli jsme povrch hlínou a drny, aby to nebylo vidět. Takže jsem byl s úkrytem spokojený. Akorát maminka za pár dní říkala: 'Dojdi se podívat do rohu zahrady, tam to nějak duní, co by tam mohlo být?' A protože moji rodiče byli takoví, jak já říkám, připostrašení a mohli by se jít i sami udat, tak o tom nesměli vědět. Tak jsem mamce říkal: 'No vždyť je tam zakopaný ten bunkr, tam raději nechoď.' No a asi za rok jsme si řekli, že již soudruzi asi na tu prohlídku nepřijdou, a tak jsme to celé krásně neporušené vyndali a zase jsme si s tím hezky pracovali.“