„Rusové si v našem domě zařídili kancelář. Jednou přijel na koni nějaký důstojník s frčkami a maminka mu říkala, že v noci přicházejí ruští vojáci, klepou na dveře a hledají holky. Vzal papír a něco na něj rusky napsal. Dal ho mámě, aby jim to ukázala, až zase v noci přijdou. Matka se ptala, co je tam napsané. ‚Že je nechám postřílet,‘ vysvětlil ten důstojník.“
„Němci už věděli, že tu vojnu prohráli. A v naší vesnici byl hluchoněmý švec. Utíkal, nevěděl kam a ten Němec na něj volal, že má stát. On ho ale neslyšel, utíkal dál a voják ho zastřelil. Bylo to tam, kde jsme byli schovaní ve sklepě. Měl nějakou frčku, nevím jakou, já ty hodnosti neznám, ale toho ševce zastřelil. Přišel za ním jeden pán a ptal se, jestli ví, co právě udělal, že zabil člověka, který ho vůbec neslyšel. Ale tomu Němci to bylo jedno. ‚My už stejně máme válku prohranou,‘ mávl rukou.“
„Rusové odcházeli a my jsme všichni běželi na hlavní cestu, abychom se na ně mohli podívat. Vypadalo to, jako by se dali dohromady všichni Rusové, kteří tady v kraji ještě zůstali. Jeli na koních na Opavu a bylo to jako ve filmu. Stáli jsme kolem cesty, jeden voják vytáhl z boty peníz, asi rubl, a hodil ho mezi nás. Jeli na těch koních oblečení jako kozáci. To byl konec války, na který nezapomenu.“
Charlotte Galambošová se narodila 19. prosince 1938 v Dolním Benešově na Hlučínsku, které bylo na podzim téhož roku přiřazeno ke třetí říši – obyvatelé se tak automaticky stali občany Německa. Otec a dva bratři narukovali během války do wehrmachtu, podobně jako tisíce dalších mužů z Hlučínska a Těšínského Slezska. V září 1944 začala Charlotte Galambošová navštěvovat německou školu a v dubnu 1945 zažila postup fronty ostravsko-opavské operace Hlučínskem. S koncem války se Hlučínsko stalo opět územím Československé republiky, Charlotte Galambošová dostala československé občanství a začala chodit do české školy. Celý život prožila v rodném Dolním Benešově a hlásí se k tradicím Hlučínska i k jeho nářečí.
