Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jurij Galatenko (* 1964)

• narozen 20. ledna 1964 v rodině hudebníků v Kyjevě v Sovětském svazu

• studoval na výběrové základní a střední hudební škole v Kyjevě

• v letech 1983 až 1985 absolvoval vojenskou službu v Mongolské lidové republice

• vystudoval sbormistrovství a orchestrální dirigování na hudební akademii v Kyjevě

• po výbuchu v Černobylu v roce 1986 zažil, jak vláda bagatelizovala katastrofu

• vedl sbor polytechnické univerzity v Kyjevě, učil dirigování na konzervatoři

• pamětník rozpadu Sovětského svazu a osamostatnění Ukrajiny v roce 1991

• roku 1998 se přestěhoval do České republiky

• nastoupil jako sbormistr opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě

• získal řadu ocenění na mezinárodních sborových soutěžích

• v roce 2023 žil v Ostravě

Sbormistr a dirigent z Kyjeva Jurij Galatenko žije od roku 1998 v Ostravě. Našel tam druhý domov i profesní uplatnění. Jeho první návštěva tehdejšího Československa se však pro něj stala zklamáním. Lidé se na něj dívali, jako by spadl z Marsu. Přijel navázat družbu s tamními sbory, jenže byl listopad 1989. Právě se hroutil totalitní režim a nikoho ani nenapadlo dobrovolně se družit s někým ze Sovětského svazu. Čtyřicet let nutila komunistická vláda velebit Sovětský svaz na věčné časy. Většina národa přitom nemohla velkému bratru zapomenout vojenské obsazení republiky v srpnu 1968 a následnou dvacetiletou okupaci.

Pětadvacetiletý hudebník navštívil nejprve zkoušku vysokoškolského pěveckého sboru v Bratislavě. „Každý si ťukal na čelo, jestli jsem normální, když vážně mluvím o družební výměně sborů. Nechápal jsem to. Říkal jsem, že máme dobrý sbor, Kyjev je krásné město a nevím, proč bychom nemohli udělat nějakou výměnu.“ O tom, co se stalo v srpnu 1968, nic nevěděl. Neměl jiné než oficiální informace, podle kterých sovětská armáda pomohla bratrskému československému lidu v nesnázích.

Jeden mladík ho tenkrát odvedl stranou a stručně mu to vysvětlil: „Vidím, že jsi opravdu spadl z Marsu. Nebo vy všichni tam. Není to nic osobního, ale jeď domů. Nikdo s tebou nebude chtít nic vyměňovat.“ Stejně nechápal, proč se na něj Čechoslováci dívají jako na vraha. Vždyť tenkrát mu byly čtyři roky. Zkusil ještě štěstí v Brně, kde měl kontakt na dělnický sbor. „Nepustili mě ani přes vrátnici. Dal jsem si na nádraží párek v rohlíku a jel jsem zpátky,“ vypráví.

Chápe, že člověk, který nežil v sovětské totalitě, zvláště Evropan, nemůže pochopit, v jak velké izolaci žila většina lidí v Sovětském svazu. „Byli jsme odříznuti od světa. Zakázané stanice se nedaly naladit na žádném oficiálně prodávaném rádiu. Rušičky fungovaly spolehlivě. Za železnou oponu neproklouzla ani myš. Nebyl důvod učit se cizí jazyky. A lidé se báli,“ vysvětluje. Věří ale, že právě Češi mohou chápat, že se Ukrajina, kterou v roce 2022 napadlo Rusko pod vedením Vladimíra Putina, nemůže podrobit.

Babička mi objevila absolutní sluch

Jurij Galatenko se narodil 20. ledna 1964 v Kyjevě v tehdejším Sovětském svazu. Rodiče se živili hudbou. Otec Jurij Galatenko byl flétnista. Matka Larisa učila na speciální střední škole hudební nauky. Její matka Jevgenie byla sbormistryně a hudební pedagožka. Jurije i jeho mladší sestru Irinu vedli doma k hudbě od nejútlejšího dětství.

Dědečky Jurij neměl. Oba padli v takzvané Velké vlastenecké válce, která vypukla v červnu 1941 po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. „Otec se narodil týden po začátku války a jeho tatínek byl zabit asi o tři týdny později. Matčin tatínek zemřel týden před jejím narozením,“ říká. Pamatuje jen pradědečka Dimitrije, který s nimi žil v jednom bytě.

Bylo to v třípatrovém dřevěném domě z přelomu 18. a 19. století, který kdysi patřil prababičce. „Pocházela z dvořanské rodiny, která vlastnila nemovitosti. Když přišli v roce 1917 bolševici, okamžitě vše darovali státu a spálili všechny dokumenty, aby se zachránili,“ vypráví. Byt byl dvoupokojový, tekla tam jen studená voda. Záchod, na který chodili i lidé z vedlejších domů, byl venku. Pokoje vybavené nábytkem z počátku 19. století ale byly velké a hravě se tam vešlo křídlo.

Když přišla babička Jevgenije, brala si Jurije ke klavíru. „Myslím si, že to ona u mě ve čtyřech letech vyvinula absolutní sluch. Byla výborná učitelka a vynikající sbormistryně. Měla nejlepší chlapecký sbor na Ukrajině,“ říká. Také babička učila na speciální hudební škole pro talentované děti. V celém Sovětském svazu byly jen tři takové školy, vedle Kyjeva ještě v Petrohradu a Moskvě. Jurij Galatenko tam začal chodit v pěti letech do přípravky. Přijali ho do klavírní třídy. Obstáli jen ti nejlepší.

Na černomořském pobřeží pod Kavkazem jako v ráji

Do školy Jurij dojížděl tramvají přes půl města. Vyučování mu končilo až odpoledne. Pak musel doma čtyři hodiny cvičit na klavír a ještě se připravovat do vyučování na další den. „Normální dítě to nemůže vydržet. Když to šlo, zdrhnul jsem a dělal jsem něco normálního, třeba hrál fotbal,“ vzpomíná. Ve škole mu všechno šlo bez velkého úsilí. „Jenže mě to skoro vůbec nebavilo. Když jsem byl ve třetí třídě, učitelka klavíru si zavolala mamku a řekla jí, že klavírista ze mě nebude, protože jsem líný.“ Poté ho přeřadili do sbormistrovské třídy. Přitom zpíval a studoval hru na flétnu. A když v osmé třídě přičichl k dirigování, škola ho začala opravdu bavit.

Rodina žila skromně, protože rodiče jako hudebníci moc nevydělávali. Pravidelně ale jezdili k Černému moři. Celý rok na všem šetřili, aby si mohli dopřát měsíc ve městě Gagra, nejteplejším místě černomořského pobřeží Kavkazu s výjimečným subtropickým klimatem. „Mamka měla známou, která nám pronajímala bydlení za symbolickou cenu. Cestovali jsme vlakem. Pas jsme nepotřebovali, protože to byla tehdy součást Sovětského svazu. Jezdili jsme tam deset let,“ vzpomíná.

V Gagře si připadal jako v ráji. „Bylo to tam úžasné. Rostly tam palmy, banánovníky. Dopoledne jsme vyšli na túru do hor, v dálce jsme viděli zasněžené vrcholky, odpoledne jsme se koupali v moři. Od gruzínských pastevců jsme kupovali ovčí sýr. Miloval jsem to tam. Dnes je to vydrancovaný kraj,“ říká. Po rozpadu Sovětského svazu patřila oblast pod autonomní Abcházii, která byla součástí Gruzie. Mezi Gruzíny a Abchazy však vypukla válka a právě Gagra utrpěla velké školy. Separatistická Abcházie pak za vojenské podpory Ruska území anektovala. Gruzínci odtamtud utíkali. „Nemohl jsem uvěřit, že to celý svět Putinovi spolkl. Bylo to varovné,“ říká pamětník.

Bál jsem se, že letíme do Afghánistánu

Když se hlásil v roce 1982 na kyjevskou akademii, rozhodoval se mezi zpěvem, flétnou a sbormistrovstvím, které nakonec zvítězilo. Studia si moc dlouho neužil kvůli sovětské válce v Afghánistánu, která začala v roce 1979, trvala deset let a říká se jí sovětský Vietnam.

„Normálně jsem měl jít na vojnu po vysoké škole a jen na rok a půl, ale Sovětský svaz měl nedostatek mužů, masa pro děla v Afghánistánu, tak začal brát i studenty různých vysokých škol,“ vysvětluje. Když měl nastoupit do druhého ročníku, musel místo toho narukovat. A hrozilo, že i jeho pošlou bojovat do Afghánistánu, tak jako některé jeho kamarády.

Měsíc ve sběrných kasárnách za Kyjevem prožil ve velké nejistotě. „Absolutně nikdo se s námi nebavil. Ostříhali nás, oholili a převlékli. A drsným způsobem nás učili, že teď nejsme nic. Byli jsme jako trestanci.“ Ještě když nastupovali v Kyjevě do letadla, nevěděli, kam letí. Oddechl si, když přistáli v mongolském Ulánbátaru.

Jako voják strávil šest tisíc kilometrů od domova dva roky. Nerozuměl tomu, proč má sloužit právě v Mongolsku. Oficiálně šlo o pomoc sovětské armády bratrskému lidu. Dostal se k nebojovému, stavebnímu vojsku. Vojáci budovali s minimem techniky paneláky. Jeho rota měla kasárna na okraji hlavního města. Těžce si zvykal na tamní podnebí. „Je to polopoušť ve výšce skoro dva tisíce metrů nad mořem. V létě bývá v noci deset stupňů, přes den až čtyřicet. V zimě až mínus čtyřicet, ale i více, a pořád tam fouká vítr. Je to šílené podnebí. Špatně se tam dýchá.“

Na vojně mě zachránila flétna

Horší než počasí byla šikana, které musel čelit. Do té doby žil v bublině milující rodiny a hudby, ve které se cítil šťastný. Najednou se musel rvát pěstmi o život. Zachránilo ho, že uměl hrát na flétnu. Díky tomu se dostal do vojenského dechového orchestru. Sovětský režim si na kvalitních armádních souborech zakládal a v Mongolsku tomu nebylo jinak. „Měl jsem štěstí, že během výcviku šel kolem důstojník z orchestru, a když viděl nové brance, křikl na nás, jestli jsou mezi námi hudebníci. Když zjistil, co jsem studoval, nechal mě k orchestru připsat,“ vzpomíná.

Asi pětatřicetičlenný ansámbl vedl dirigent, který podle pamětníka propadl alkoholu. Jurij Galatenko byl obyčejný voják, ale brzy převzal dirigentskou práci a orchestr pod ním vyhrával soutěže. Jezdili hrát do blízkých i vzdálených útvarů Rudé armády. „Někde vojáci trpěli v podmínkách, které byly snad horší než v gulagu. Jen s přestávkami na jídlo od rána do večera kopali v promrzlé půdě a něco budovali. Nocovali jsme jednou v takových kasárnách v poušti. Venku bylo mínus třicet, v baráku asi nula. Dostali jsme dvě deky navíc, nesvlékli jsme se ani nezuli, ale i tak jsme se klepali zimou až do rána. Ti vojáci tam tak spali dva roky,“ říká. Stávalo se prý pravidelně, že někdo spáchal sebevraždu, anebo při útěku umrzl v poušti. „Hráli jsme na jejich pohřbech,“ dodává.

V Mongolsku viděl krásnou přírodu, ale hlavně bídu. „Lidé tam trpěli hlady. Viděl jsem matku, která přivedla do kasáren dceru a prodala ji na noc vojákům. Takové šílenosti se děly,“ vzpomíná. Na vojně se začal poprvé sám sebe ptát, co je to za stát, ve kterém žije, proč vede válku v Afghánistánu, anebo jak je to s bratrstvím s jinými národy. Nikdo z rodiny nevstoupil do komunistické strany, ale nebyli to žádní disidenti. „Rodiče něco o režimu věděli, ale nás před tím chránili.“

Když se po vojně vrátil do Kyjeva, pokračoval ve studiu na akademii. „Chtěl jsem zapomenout, ale dlouho mě pronásledovaly hrozné sny, že jsem se musel vrátit na vojnu,“ vzpomíná. Připouští, že tato zkušenost mu pomohla překonávat krizové situace. Když je mu zle, vzpomene si na Mongolsko a rázem se uklidní. Krátce po návratu do školy se ve sboru seznámil s dívkou, se kterou se později oženil. Mezitím, 26. dubna 1986, došlo k explozi v jaderné elektrárně na ukrajinském území Sovětského svazu v Černobylu.

Rodiny papalášů utíkaly v kolonách z Kyjeva

Jednu z největších havárií v historii jaderné energetiky, jejíž následky pocítily miliony lidí, prožíval Jurij Galatenko velmi intenzivně. „Patřím k svědkům toho, jak sovětská vláda katastrofu bagatelizovala. Byl jsem zrovna na zájezdu v Moskvě a slyšel jsem tam, že se něco stalo v Černobylu. Když jsem volal domů, o ničem nevěděli. Bylo krásné teplé počasí. Rodiče mi vyprávěli, jak se opalují u Dněpru,“ říká. Kyjev leží jen asi sto kilometrů jižně od Černobylu.

Jako vždy zůstali odkázáni na oficiální zprávy ze sovětských médií, která přinášela jen kusé informace a ujišťování, že je vše pod kontrolou a není důvod k panice. „Jenže najednou jsme viděli, jak z Kyjeva začaly utíkat rodiny komunistických papalášů. Byly jich celé kolony. Říkali jsme si, proč zdrhají, když se nic neděje? Začali jsme tušit, že něco není v pořádku.“ Tvrdí, že skoro až po půlroce se k nim začaly dostávat informace o rozsahu katastrofy. „Dozvěděl jsem se také, že manžel kamarádky tam zasahoval jako dobrovolný hasič. Poslali je tam bez ochranných pomůcek. Onemocněl rakovinou a do roka zemřel.“

Zpětně si začal uvědomovat, že neměli vycházet z domu, když vítr přinesl z Černobylu radioaktivní mrak. „Byl jsem tehdy čerstvě zamilovaný a s budoucí ženou jsme pořád randili po kyjevských parcích,“ vypráví. Zpětně také přemýšleli, kolik kontaminovaného jídla pozřeli. Půl roku po Černobylu se oženil a první dítě, které se mělo narodit, žena potratila.

Jsem vděčný, že se objevil Gorbačov

Těsně před černobylskou tragédií zvolili poslanci Nejvyššího sovětu do čela Sovětského svazu Michaila Gorbačova. Především za to, že nevaroval lidi před dopady exploze, sklidil hned kritiku. Proslul však jako vůdce prosazující reformy a politiku otevřenosti, která vedla k pádu komunistického režimu, rozpadu Sovětského svazu a ukončení studené války. Podle pamětníka většina obyvatel nechápala, o co se snažil.

„V Rusku ho asi devadesát procent obyvatel nenávidí. Já jsem vděčný, že se objevil. Děkuji mu, že když se rozpadal Sovětský svaz, nepoužil proti lidem armádu, ale byl schopen to povolit. Myslím si, že to tak chápe většina Ukrajinců,“ říká.

Ukrajina vyhlásila samostatnost zároveň s rozpadem Sovětského impéria v srpnu 1991. Jurij Galatenko měl v té době dvouletého syna. Pracoval jako sbormistr univerzitního sboru kyjevského polytechnického institutu a učil dirigování na konzervatoři. Zároveň se znovu pustil do studia. Po absolvování sbormistrovství se přihlásil na orchestrální dirigování.

Ukrajina se po osamostatnění dlouho zmítala v problémech. Nezvládnutý přechod k tržní ekonomice vedl až ke kolapsu ekonomiky a znehodnocení peněz. „Spousta lidí pak říkala, že Ukrajina se osamostatnit neměla. A tehdy se rozdělila na proruskou východní část a proevropskou část západní. Promítalo se to v jazyce. Na východě se mluvilo hodně rusky, západní Ukrajina mluvila ukrajinsky,“ přibližuje situaci v devadesátých letech.

Tehdy se mu rozpadlo manželství a zažíval nelehké období. I když dirigoval filharmonii města Rivne, k tomu měl další úvazky jako učitel, moc peněz nevydělal. „Výplaty se zdržovaly o dva i tři měsíce. Uživit rodinu byl oříšek,“ vzpomíná. Rozhodl se zkusit štěstí v Evropě. Vyslyšel přemlouvání kamaráda klavíristy, který odešel do České republiky. Následoval ho v roce 1998. Jeho cílem se stala Ostrava, kde po několika měsících získal místo sbormistra opery Národního divadla moravskoslezského.

Nevěřím ve světlé zítřky lidstva

Bylo pro něj překvapením, že kousek od Ostravy jsou Hukvaldy, rodiště jeho milovaného skladatele Leoše Janáčka. Když tam poprvé přijel, okouzlila ho krajina, park, hrad i skladatelův rodný dům. „Měl jsem pocit, že duch Janáčkova génia tam pořád přežívá. Utíkal jsem se tam léčit ze smutku. Chyběla mi rodná země, rodina, syn, sestra, kamarádi.“

Brzy našel v Ostravě spřízněné duše. A splnilo se mu i to, co především hledal, možnost realizovat se jako hudebník. Mimo ostravskou operu si plní své hudební choutky, jak říká, v profesionálním sboru Canticum Ostrava, který založil. „Čím dál víc se posouvám k soudobé hudbě. Vnímám jako poslání pomáhat současným géniům, aby nepsali do šuplíku, ale aby jejich hudba byla slyšet,“ říká.

Na uměleckou práci nemá klid, protože se strachuje o Ukrajinu a své blízké. „Doufám, že Západ konečně pochopil, že s Putinem se nedá jednat, protože on vnímá jen sílu. To je jediný způsob, jak ho zastavit. Západ váhá se zbraněmi, prodlužuje to, protože se obává důsledků rozpadu Ruska po Putinově porážce. Ale Ukrajina taky nemá prohrát,“ zamýšlí se nad vývojem války, která přerostla do největšího ozbrojeného konfliktu v Evropě od konce druhé světové války.

Jurij Galatenko říká, že nevěří ve světlé zítřky a vývoj lidstva k lepšímu. Za nejdůležitější hodnoty považuje upřímnost, pravdu a spravedlnost. Cení si jakéhokoliv umění.