Jurij Galatenko

„Jako vojáci jsme hráli na pohřbech. A to jsem právě viděl plno oběšenců, kteří nebyli schopni nic takového přežít. Odsloužili třeba rok a půl, zbývalo jim třicet dnů do civilu a oběsili se. Nebo utíkali a zmrzli někde v poušti, protože nebyli schopni se nikam dostat. A to jsme hráli skoro každý týden. Tam si člověk opravdu uvědomí všechno o svém životě. A dáváte si otázky, co je to za stát. V čem je smysl toho všeho? Dáváte si otázky, co je to ten Sovětský svaz a co je to za velení, které něco takového může podporovat. A pokud třeba někdo nevydržel a třeba na poddůstojníka, který ho torturoval, vytáhl zbraň a šel sedět a odseděl si pět, sedm nebo deset let, tak se ještě vracel dosloužit zbytek své služby.“

„Za železnou oponu se nikdo moc nepodíval. A proto třeba studium jazyků jsme u nás, v naší době, vnímali jako naprostou zbytečnost, protože řeč jste nemohli nikde uplatnit. Cizince nepotkáte. Ven vás pravděpodobně nepustí, anebo jen jednou. A pokud už někdo vyjížděl, tak měl většinou komunistické zvědy v zádech a neměl šanci se někam podívat individuálně. Takže náš svět se uzavřel dovnitř Sovětského svazu. Pro umělecké nebo cestovatelské choutky jsme využívali cestování uvnitř Sovětského svazu. A když jsem jel na Kavkaz, tak jsme projeli vlakem celou Ukrajinou až na Donbas. Až tam, kde jsou teď největší boje, tam jsme projížděli. A když vidím ve zprávách nějaké městečko, tak vzpomínám: ‚Ježíšmaria, tam jsem jel vlakem a tam nám babička prodala rajčata famózní chuti.‘ A teď čtu, že tam už neexistuje prakticky nic.“