„Právě s tím oddílem, který měl tři tanky, jsme odjížděli na bojový úsek, kde jsme prováděli nepravidelně přepadové střelby na to německé okupované území. Prakticky to bylo nepravidelně, podle požadavků vyššího velení. Nejdřív jsme dostávali instrukce, a sice souřadnice, na které se mělo pálit. A každý ten tank měl jiné cíle. No, většinou to sestávalo z toho, že jsme odpálili třikrát po deseti ranách a z toho vždycky byla polovina průbojných a polovina třaskavých. A vždycky to bylo po deseti, tak jsme stříleli na tři různá místa. Byly tři tanky, tak to bylo devět různých stanovišť, která jsme ostřelovali. Přitom jsme se střídali, tam v těch bojových liniích jsme byli týden, deset dní, pak jsme byli vystřídáni, že jsme se zase stahovali do zázemí k velitelství brigády. Vždycky jsme sloužili jako ostraha té brigády.“
„Tak jsme nacvičovali pochody, poněvadž to mělo být uzavřeno slavnostní přehlídkou před potentáty, hlavními veliteli, a to se uskutečnilo, myslím, asi 13. května. A potom jsme tam mašírovali, co jsme tam byli k dispozici, před Montgomerym a generálem Liškou jako vrchním velitelem naší brigády. Tím to skončilo a za pár dní jsme balili a pak jsme byli pět dní na cestě po vlastní ose domů. My jsme, aspoň já jako spojař, jsem měl dvě radiostanice v tanku, tak mě zajímalo, co se děje venku. Tak když jsem měl volné chvilky, tak jsem proseděl hodně času u té radiostanice, u té jedné, druhou jsem musel mít na příslušnou frekvenci napojenou, ale tam jsem si chytal rozhlas, BBC. Chytil jsem dokonce i česky, ale jenom s velkým štěstím, kolikrát. No a to jsem se dozvěděl, že tam část naší jednotky už odjížděla, že už postupují na našem území. Dozvěděl jsem se o povstání v Praze a tak dále. To všechno bylo známo, ale kdy bude konec války jsem se dozvěděl, až když Němci jako diví - předtím nestříleli - tak najednou byla palba jako o posvícení a přitom rachejtle a všechno možné. Oni už oslavovali konec války a my jsme o tom ještě ani nevěděli.“
„Za tu poměrně krátkou dobu zjistili Francouzi a nakonec i ten majitel a majitelka toho hotýlku, že nejsme Němci, že jsme Češi. A to pak dalo popud k tomu, že pak začali zřejmě... a nakonec i ta organizace francouzského odbojového hnutí FFI. A to jsem poznal podle toho, že nás pozvala večer na dýchánek ředitelka místní školy, kde jsme se dost otevřeně bavili o tom, že bychom se chtěli dostat na druhou stranu. No a tím pádem nám bylo nabídnuto, jestli chceme pomoct při přechodu do Švýcarska. Pochopitelně jsme s tím souhlasili a to se pak uskutečnilo. Čekali jsme jen na vhodnou dobu. A ta se naskytla, právě když odjel majitel firmy na dvoudenní cestu do Německa, kde měli svoji centrálu, a my jsme nebyli pod dozorem. Toho jsme využili a za pomoci těch dvou, já jim říkám partyzáni, nás převedli přes hranice. Nebylo to zrovna dvakrát lehké, poněvadž asi týden nebo deset dní předtím se tam přistěhovali vlasovci na těch jejich tačankách a ti právě chránili hranice se Švýcarskem, aby zabránili útěkům. Jezdili tam na koních, podél hranic a tak dále. To jsme právě viděli v době, kdy jsme čekali přikrčeni v brambořišti na toho švýcarského vojáka, který nám měl na určeném místě otevřít drátěné oplocení, které bylo podél celé hranice Švýcarska. Abychom se mohli dostat na druhou stranu.“
„No a tam odsud nás už v dobytčácích transportovali, asi dva dny, do té Marseille. No a v Marseille rovnou z nádraží pěšky do marseillské trestnice, kde jsme prakticky leželi v těch kobkách, celách, které byly určené…protože to byla nově - v roce 1938 - vybudovaná věznice ve Francii. Pro ty těžké zločince, které předtím vyváželi do Francouzské Guyany. Jestli znáte ‚Motýlka‘, tak ten ještě byl odvážný, kdežto potom byli vězněni v téhle věznici. Nás v té jedné cele, která byla pro jednoho, spalo na holém betonu deset. A tam se uplatnily ty dvě deky, které jsem prozíravě vzal s sebou. Protože jsme aspoň měli jednu deku pod sebou a druhou jsme se mohli přikrýt. A nejhorší na tom bylo to, že se tam na nás dívali jako na zajatce. Hlídali nás koloniální jednotky francouzské armády, ale hospodářská správa celé té trestnice byla v německých rukou, které velel německý kapitán, v plné krásné zbroji, s vyznamenáními, a který si mě dokonce osobně pozval, aby mě přemlouval do té zahraniční armády nevstupovat.“
Oldřich Glet se narodil 25. března 1920 v Michálkovicích u Ostravy. Vyrůstal ve velmi skromných poměrech, otec byl horník, matka zůstávala v domácnosti a starala se o početnou rodinu. Dětí se jim narodilo šest, Oldřich Glet byl nejstarším a od svých patnácti let se musel starat a spoléhat především sám na sebe. V té době odjel na Slovensko, kde nastoupil na zahradnické učiliště a o rok později začal studovat vyšší odbornou školu zahradnickou v Mělníku. Po maturitě ho zaměstnala německá zahradnická firma a v létě roku 1939 odjel na praxi do Drážďan, následně do Berlína a v roce 1941 byl odeslán do Francie. Tam se mu podařilo zkontaktovat se s členy francouzského odbojového hnutí Résistance a s jejich pomocí se dostal přes Švýcarsko do Marseille, ležící v tehdy již osvobozené části Francie. Jeho cílem byla Velká Británie, kde se chtěl připojit k československým zahraničním vojenským jednotkám. Dva měsíce musel čekat ve velmi těžkých podmínkách v marseillské věznici na převzetí americkými orgány a následnou deportaci do Itálie. Tam již pod velením československého důstojníka prodělal základní výcvik a v prosinci 1944 byl lodí přes Gibraltar přepraven do Glasgow ve Skotsku. Tam absolvoval výcvik pro spojaře a složil vojenskou přísahu. Stal se příslušníkem Československé samostatné obrněné brigády a na jaře 1945 byl převelen na frontu u Dunkerque ve Francii. S tankovou rotou se jako spojař účastnil obléhání Dunkerque v samém závěru druhé světové války. 17. května 1945 se přes severní Francii, Lucembursko a Německo vrátil zpět do Československa. V srpnu téhož roku byl v hodnosti svobodníka demobilizován. Vystudoval Vysokou zemědělskou školu v Praze a následně pracoval na Ministerstvu zemědělství. Jako bývalý příslušník československých jednotek na Západě musel v roce 1951 z ministerstva odejít. Nuceně pak pracoval ve Spolaně Neratovice. Později se mohl vrátit ke svému oboru a ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze se věnoval vědecké práci. Za svou účast v bojích druhé světové války získal statut válečného veterána.