Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svobodník v.v., Ing. Oldřich Glet (* 1920)

• narozen 25. března 1920 v Michálkovicích u Ostravy

• vystudoval vyšší zahradnickou školu v Mělníku, maturoval v roce 1939

• zaměstnán u německé zahradnické firmy, pracoval v Drážďanech a v Berlíně

• v roce 1942 odeslán na práci do okupované části Francie do oblasti kolem Calais

• s pomocí francouzského odboje přešel hranice do Švýcarska a následně do osvobozené části Francie

• požádal o přijetí k jednotkám československé zahraniční armády

• základní výcvik prodělal v Itálii

• následně speciální výcvik pro spojaře ve Velké Británii

• na jaře 1945 převelen na frontu u Dunkerque

• po válce vystudoval zemědělsko-lesnické inženýrství

• pracoval na Ministerstvu zemědělství, odkud musel v roce 1951 odejít

• až do penze pracoval ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze

Chtěl jsem bojovat proti Němcům

Oldřich Glet se narodil 25. března 1920 v Michálkovicích u Ostravy. Pocházel z hornické rodiny a počítalo se, že i on bude pokračovat v hornické tradici. Základní vzdělání ale ukončil v době doznívající hospodářské krize a ostravské doly o nové horníky zájem neměly. Vydal se proto jinou cestou, nejprve nastoupil na zahradnické učiliště a po roce přestoupil na vyšší zahradnickou školu v Mělníku. Studium mu otec mohl zaplatit jen díky menšímu dědictví po zesnulém dědečkovi. Oldřich Glet byl nejstarším z šesti sourozenců, tři z nich ale zemřeli už ve velmi raném věku. Od patnácti let, kdy odešel na Slovensko na zahradnické učiliště, se musel starat sám o sebe, další finanční podporu mu rodina už poskytnout nemohla. Odmaturoval v červnu 1939 a začal pracovat u německé zahradnické firmy, která ho v létě 1939 odeslala na praxi do Drážďan. Zpátky domů se měl vrátit na konci léta, ale vedení firmy ho nechtělo propustit, v Německu proto zůstával dál. V roce 1941 potřebovali zahradníky na obnovu poničených berlínských zahrad. Německo už mělo za sebou první vítězná tažení Evropou i útok na Sovětský svaz a na Berlín spadly první sovětské odvetné bomby, které poničily i okrasné zahrady. Nakrátko se domů vrátil, až když onemocněl žaludečními vředy.

Oldřich Glet vzpomíná, že hned zpočátku války bylo jeho „mladistvým ideálem utéct z protektorátu, dostat se za hranice a tam se účastnit bojových akcí proti Němcům.“ A dodává, že se mu to nakonec povedlo. Dostal se k československým zahraničním jednotkám do Velké Británie, ale cesta k nim byla dlouhá a nesnadná.

 

Vídával jsem vracející se bombardéry z náletů na Německo

Poté, co se uzdravil, zaměstnala ho další zahradnická firma, a opět německá. Zpočátku zůstal v Čechách, pracoval jako zahradní technik při stavbě dálnice Vídeň-Vratislav, ale v roce 1942 ho poslali do Francie, do její Německem okupované části. Nejprve do oblasti ležící v těsné blízkosti kanálu La Manche. Němci tam budovali obranná opevnění a pomáhat musela i firma původně zaměřená jen na pěstování květin a zeleniny. Oldřich Glet tam poprvé v životě uviděl moře a na horizontu v dáli tušil skály u Doveru, města na jihovýchodě Anglie, kam se v té době často a toužebně upínaly jeho myšlenky. O tomto období vypráví: „Mezi Němci se povídalo, že se na francouzském pobřeží objevují anglické commandos. Dělali tam průzkum nebo zajímali německé vojáky, kterým se říkalo ‚jazyky‘. Aby se dozvěděli víc o tom opevňovacím systému.“ A dál vzpomíná, jak sledoval časté vzdušné souboje mezi britskými a německými letci nad kanálem. „Vídával jsem vracející se bombardéry z náletů nad Německem a nakonec i to, jak byly nad francouzským územím sestřeleni německými flaky nebo německými stíhači. Bylo jich dost, kteří se dostali do moře. Pochopitelně padli.“

 

Dostat se na druhou stranu

Ještě před invazí spojeneckých vojsk do jižní Francie se firma, u které pracoval, začala stěhovat ke švýcarským hranicím. Měli pomáhat při stavbě obranných zákopů. Tam se Oldřichu Gletovi podařilo spojit s francouzským odbojem a v září 1944 se s jejich pomocí dostal přes hranice do Švýcarska. A odtud znovu do Francie, ale tentokrát do její již osvobozené části. Do Švýcarska přešel společně s dalším Čechoslovákem, Janem Plankou. Kontakt na francouzské odbojáře jim zprostředkovali majitelé hotýlku, ve kterém s Janem Plankou bydleli. Záhy pochopili, že Glet s Plankou nejsou Němci a francouzský odboj o ně projevil zájem. Byli pozváni na schůzku s ředitelkou místní školy, členkou francouzského odbojového hnutí Résistance (Résistance Intérieure Francaise). Ta jim pak nabídla pomoc nejen s útěkem přes hranice, ale i zprostředkovala další nutné kontakty. Oldřich Glet vzpomíná: „Čekali jsme jen na vhodnou dobu a ta se naskytla, když majitel firmy odjel na dvoudenní cestu do Německa. Převedli nás pak přes hranice se Švýcarskem. Nebylo to zrovna dvakrát lehké, asi týden předtím se tam přistěhovali vlasovci na těch jejich ‚tačankách‘ [pozn. kulomety] a hlídali hranice, aby zabránili útěkům. Viděli jsme je tam jezdit na koních, když jsme čekali přikrčeni v brambořišti na švýcarského vojáka, který nám měl na určeném místě otevřít drátěný plot, který byl po celé délce švýcarských hranic. Abychom se mohli dostat na druhou stranu.“

 

Jako kdyby válka vůbec neexistovala 

K hranici je převedli dva francouzští partyzáni. Šli vpředu a v určeném odstupu je následovali Oldřich Glet a Jan Planka. Kvůli možnému vyzrazení s sebou neměli téměř nic, jen náhradní prádlo, dvě deky a dva revolvery. Za hranicí si je vyzvedl švýcarský zpravodajský důstojník, kterému museli zbraně odevzdat. Oldřich Glet vzpomíná na jedinou noc, kterou ve Švýcarsku strávil. „Tam jsem zažil šok - všude, kde jsem do té doby byl, byli Němci. Všude bylo v noci zatemněno, jen měsíc a hvězdičky. A ve Švýcarsku všechno svítilo, jako kdyby válka vůbec neexistovala. Další šok byl, když jsme druhý den k snídani dostali bílý chleba s máslem a kakao. To jsem neviděl od začátku války. Ale samozřejmě jsme si to museli odpracovat, museli jsme nasekat dříví na zimu, aby měli čím topit, v té vilce, kde sídlila ta úřadovna.“ Následující den je, důkladně prověřené, odvezli na hranici s Francií. Předtím ještě podepsali prohlášení, že chtějí vstoupit do československé zahraniční armády. Cestu k francouzským hranicím absolvovali v zamřížovaném kupé a za hranicemi to bylo ještě horší, na další cestu do Marseille je převáželi ve vagonech pro dobytek. A v Marseille pro ně byla přichystána cela v nové věznici, původně postavené pro nejtěžší francouzské zločince.

 

Nejhorší na tom bylo, že se tam na nás dívali jako na zajatce

V marseillské věznici byly ‚ubytovány‘ tisíce dalších čekatelů na možnost přiřazení ke svým armádám. Patřili k mnoha národnostem a doba, kterou museli v trestnici strávit, se lišila svojí délkou. Nejlépe na tom byli Rusové, kteří měli ve Francii své styčné důstojníky. Čechoslováci na tom byli o poznání hůř. Podobně jako Nizozemci, Norové nebo třeba Indové čekali mnohem déle. Oldřich Glet ve věznici strávil dva měsíce a dodává, že nejhorší bylo, že s nimi Francouzi zacházeli jako s válečnými zajatci. V cele, původně určené pro jediného vězně, jich na holé betonové zemi spalo deset. Dvě deky, které si s sebou Oldřich Glet vzal, se tak staly nedocenitelným pokladem. Měl na čem ležet a čím se přikrýt. A vzpomíná dál: „Já jsem se ještě půl roku poté nemohl nasytit. Než jsem se dostal do normální formy, měl jsem pořád pocit hladu. Až během výcviku jsem se dal dohromady.“ K snídani dostávali teplou vodu s jehličím a krajíček chleba, k obědu teplou vodu s kousky dýně nebo několika zrnky čočky. K večeři nic. Byli tam pod dozorem francouzských koloniálních jednotek, ale správa věznice spadala pod německé velení. Její velitel, německý důstojník, Oldřicha Gleta osobně přemlouval, aby si vstup do československé zahraniční armády rozmyslel.

 

Na jaře 1945 jsem byl převelený na frontu u Dunkerque

Po dvou měsících je konečně převzali Američané a přepravili je do italské Neapole. Tam se poprvé setkali s československými vojenskými úřady a také s československým kaplanem, který prostřednictvím církve předával zprávy jejich blízkým doma. Oldřich Glet jako ateista této služby ale nevyužil. V americkém a následně v britském vojenském ‚campu‘ prodělal nejzákladnější výcvik. Znovu všechny adepty prověřovali, sudetští Němci nebo kolaboranti byli odesíláni do zajateckých táborů. V polovině prosince 1944, s ochranou torpédoborců a zpočátku i stíhacích letounů, odjel konvoj pětadvaceti lodí přes Gibraltar do Velké Británie. Do Glasgow ve Skotsku dorazili 6. ledna 1945.   

Oldřicha Gleta čekaly další prověrky, následně základní výcvik a nakonec speciální výcvik pro spojaře. Nebyl tak intenzivní jako pro speciální jednotky, ale jednoduchý vůbec nebyl. A část výcviku pro výsadkáře musel také absolvovat. Konečně dostal uniformu, veškerou výzbroj a výstroj a před ministrem obrany československé exilové vlády generálem Ingrem a ministrem zahraničí Janem Masarykem odpřisáhl věrnost vlasti. Stal se příslušníkem Československé samostatné obrněné brigády a na jaře 1945 byl převelen na frontu u francouzského Dunkerque.

 

V bojových liniích jsme se střídali po týdnu

Do první bojové akce se Oldřich Glet dostal v dubnu 1945. Jako spojař se stal členem jedné z tankových rot, které se podílely na obléhání francouzského přístavu Dunkerque. Jedna rota čítala posádky třech tanků. Týden trávili na frontě, týden v zázemí. Oldřich Glet přijímal rozkazy a současně i souřadnice pro střelby na cíle v Němci obsazeném městě. Po týdnu byli vystřídáni a stahovali se do zázemí k velitelství brigády. Tam fungovali jako ostraha velení. Spolubojovníky Oldřicha Gleta byli prý hlavně potomci Čechů, naturalizovaní Francouzi. Jejich jména si zapisoval do deníku, který si po celou dobu psal.

Dále Oldřich Glet vypráví, jak byla odpovědí na jejich třicet výstřelů zpravidla jediná střela německá. Němci už v té době neměli munici. Zato ale stříleli náboji s velkou ráží a razancí. Vzpomíná na příhodu, kdy jedna z německých střel nabrala neočekávanou dráhu a spadla do komína jejich ubikace. Naštěstí nevybuchla, nepřežil by zřejmě nikdo. Ale poškozená zeď těžce zranila vojáka, který čekal ve frontě na sprchu. Byl to Slovák a Oldřich Glet ho našel ležícího na zemi, zasypaného bílou omítkou, kterou prosakovala krev. Zraněného vojáka převezli do nemocnice, ale o jeho dalším osudu se už Oldřich Glet více nedozvěděl.

 

Němci oslavovali konec války a my jsme o tom ještě ani nevěděli

Že válka spěje ke svému konci, Oldřich Glet zjistil teprve až když se mu podařilo na radiostanici naladit BBC a několikrát dokonce i český rozhlas. Věděl tak, že v Praze začalo povstání a také věděl, že část československých jednotek je spolu s Američany na cestě k hranicím Československé republiky. U Dunkerque zjistili, že se něco děje, trochu paradoxně až tehdy, když se z německé strany začala náhle ozývat mohutná střelba. Oldřich Glet vzpomíná: „Němci začali pálit jako diví. Předtím nestříleli. Najednou to byla palba jako o posvícení a při tom rachejtle. Oni oslavovali už konec války a my jsme o tom ještě ani nevěděli.“ A dál stroze shrnuje poslední události: „Nacvičovali jsme pochody, poněvadž tím to mělo být uzavřeno. Slavnostní přehlídkou před potentáty - myslím, že to bylo 13. května - před Montgomerym a generálem Liškou jako hlavním velitelem naší brigády. Tím to skončilo a pak jsme balili.“

Začali se vracet domů, 17. května dorazili do Stříbrných Hor v západních Čechách k demarkační linii. 18. srpna 1945 Oldřich Glet v hodnosti svobodníka demobilizoval a zakrátko začal studovat vysokou školu.

 

Můj německý šéf nebyl nacista, tak můj útěk nehlásil

Hned po příjezdu do Československa napsal dopis rodině, o které několik let neměl žádné zprávy. Odpověď dlouho nepřicházela, začal mít obavy, jestli se rodina nestala obětí nacistických perzekucí. Ale jak se záhy dozvěděl, jeho německý šéf nebyl nacista a jeho útěk do Švýcarska nenahlásil. Rodina byla v pořádku, odpověď nakonec přišla a zakrátko za ním do Stříbrných Hor přijela i jeho mladší sestra.

Jako voják bojující v zahraniční armádě dostal stipendium a nastoupil ke studiu na Vysoké škole zemědělské v Praze. Zpočátku byl zcela bez prostředků a vzpomíná, jak do školy musel chodit v uniformě, jiné oblečení neměl. Už během studií začal pracovat v Národním pozemkovém fondu a poté, co dostudoval, nastoupil na Ministerstvo zemědělství. To musel ale opustit v roce 1951, v době čistek v armádě. ‚Provinil‘ se tím, že proti Němcům bojoval na špatné straně. Nuceně byl pak zaměstnán ve Spolaně Neratovice. Po čase se vrátil ke svému oboru a začal se věnovat vědecké práci ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze Ruzyni. Napsal mnoho vědeckých publikací. Za svou účast v bojích druhé světové války získal statut válečného veterána.