„[Německá hospodyně] nám dala nějaká vajíčka. Já jsem [měl] dvě vajíčka a i to bylo moc na mě. Syrová. Kdo toho snědl více, tak mu to roztrhalo možná někdy i střeva. Bylo to hrozné, víte? No a tam jsme prchli a tam jsme se schovali. Bojovali už jenom esesáci, normální armáda to odhazovala. Ta to vzdávala. A viděli jsme seshora, jak takový průvod [jede], takový had aut. Americká armáda postupovala. Vesnice, ve které jsme byli, všude byla bílá prostěradla, řekněme vlajky, že se kapitulovalo. A 29. dubna 1945 jsem byl osvobozen.“
„Do Ebrachu přijel vlak s nákladními vagony. To byly normální [vagony], co přepravovaly zboží. Tam nás po padesáti nacpali a jeli jsme do Straubingu. To je u československých hranic. [To] byla káznice v Bavorsku. A tam jsme měli přečkat dalších dnů.“
„Norimberk byl [rozbitý]. Když jste se podíval z těch vagonů, [tak] to byly jenom pahýly. Tam jste neviděl žádnou normální budovu, že by stála. Všechno rozbitý. To byl otřesný pohled. Ještě si to teď pamatuji. Jeli jsme přes Regensburg. Teď jsme tam přijeli a byl nálet. Ti bachaři nás zamkli do vagonů a utekli do krytu. Nás nechali v těch vagonech na nádraží. Letadla nás přelétla, tak nás zase odemkli. Normálně. Pustili nás. Protože tam zase přeletěli ti stíhači.“
„Vedle byla garsoniéra, ti měli rádio na naší stěně a vždycky poslouchali Londýn. A my jsme [to] vyčíhli, tak jsem si vzal plechový hrnek, dal jsem ho na stěnu a poslouchal jsem s nimi ten Londýn. Byl jsem tak nějakým způsobem ovlivněn, že jsem pak [chtěl utéct do československé armády ve Velké Británii], táta mi to zrazoval, říkal: ‚Nemysli si, že přijdeš a hned budeš něco [s vysokou funkcí].‘ Matka k tomu neměla žádné připomínky. Zkrátka jsem se jednou rozhodl a tady to je, jak jsem se rozhodl. Tady to je. Tady je celá ta cesta. Ta anabáze. Od té cesty, od toho zatčení, všechny věznice, soud v Norimberku, pak přesídlení do káznice Ebrach, čtyři roky, zase do Straubingu přesuny, pochod smrti a osvobození.“
„Můj otec byl pracovník, politický pracovník Československé sociální demokracie, a matka byla doma. Čili on byl přeložen do Pardubic do tehdejšího kraje [na] krajský výbor. Tam dělal krajského tajemníka a měl prostě za povinnost vždycky v sobotu, v neděli, měli určitý úsek, svolávali schůzi a on tam přijel, aby bylo spojení členstva se stranou, tak tam přednášel svoje názory a chytal zase názory, co členstvo požaduje, [co] žádá. A tehdejším jeho šéfem byl pozdější ministr průmyslu Bohumil Laušman.“
Bohumil Glückauf se narodil 28. června 1923 v Hostivicích u Prahy v tehdejším Československu do rodiny funkcionáře Československé sociální demokracie (ČSSD). Rodina žila v Hořelicích u Prahy, ale kvůli otcovu zaměstnání se přestěhovala do Pardubic. Zde Bohumil Glückauf vychodil obecnou školu. Poté byl otec přesunut do Prahy, a tak pamětník absolvoval měšťanskou školu v pražských Nuslích a nakonec Veřejnou školu obchodní na Žižkově. Po studiích nastoupil do pojišťovny na praxi. V roce 1941 se rozhodl k odchodu do československé zahraniční armády ve Velké Británii. Dne 16. června 1941 se vydal z pražského Masarykova nádraží ke slovenským hranicím, kde ho však dne 17. června 1941 zadržela německá stráž. Bohumil Glückauf byl vězněn v Bílé u slovenských hranic, ve Frýdku-Místku, ve Zlíně, v Brně-Veveří a nakonec byl převezen do Norimberku, kde byl 28. října 1941 odsouzen k šesti letům káznice. Zároveň mu byly odpuštěny čtyři měsíce za pobyt ve vyšetřovací vazbě. Byl odvezen do káznice v Ebrachu u Bambergu, kde byl vězněn až do roku 1945. Dne 2. dubna 1945 nastoupil s dalšími vězni na transport do káznice v bavorském městě Straubing. Ještě v dubnu 1945 nastoupil na pochod smrti ze Straubingu do koncentračního tábora v Dachau. To se však již blížila americká armáda. Dne 29. dubna 1945 se Bohumil Glückauf dočkal osvobození a v květnu 1945 se vrátil do Prahy ke svým rodičům. Po válce pracoval v nemocenské pojišťovně soukromých zaměstnanců, v hutním projektu a na Českém vysokém učení technickém v Praze. Poslední zaměstnání před odchodem do důchodu vykonával coby administrativní pracovník v Paláci kultury, v dnešním Kongresovém centru v Praze. Bohumil Glückauf zemřel v roce 2021.
