Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Glückauf (* 1923  †︎ 2021)

• narozen 28. června 1923 v Hostivicích u Prahy v tehdejším Československu

• 16. června 1941 – plánovaný útěk do zahraniční armády ve Velké Británii

• 17. června 1941 – zatčen před Velkými Karlovicemi u slovensko-protektorátních hranic

• vězněn v Bílé u česko-slovenských hranic, ve Frýdku-Místku, ve Zlíně a v Brně-Veveří

• 28. října 1941 – odsouzen v německém Norimberku k šesti letům káznice

• byly mu odpuštěny čtyři měsíce (pobyt ve vyšetřovací vazbě)

• 1941–1945 – vězněn v Ebrachu u Bambergu

• 2. dubna 1945 – transportován do Straubingu v Bavorsku

• duben 1945 – pochod smrti ze Straubingu do koncentračního tábora Dachau

• 29. dubna 1945 – osvobozen americkou armádou

• po válce zaměstnán jako administrativní pracovník v nemocenské pojišťovně, v hutním projektu, na Českém vysokém učení technickém a v Paláci kultury v Praze

• zemřel v roce 2021

Od mládí u politiky

Bohumil Glückauf se narodil v létě roku 1923 do rodiny pracovníka Československé sociální demokracie (ČSSD).[1] Rodina bydlela v Hořelicích u Prahy, ale tatínek byl coby krajský tajemník přeložen do Pardubic, a celá rodina se tedy stěhovala za ním: „Vždycky v sobotu v neděli svolávali schůzi a tatínek tam přijel, aby bylo spojení členstva se stranou. Tam přednášel své názory a chytal opět názory, co členstvo žádá. Jeho tehdejším šéfem byl pozdější ministr průmyslu Bohumil Laušman, který po únoru [1948] uprchl do Rakouska. Tajná služba ho unesla do Prahy a byl [vězněn] v Ruzyni, kde za záhadných okolností zemřel.“[2]

Bohumil Glückauf absolvoval obecnou školu v Pardubicích, ale po otcově přeložení na Odborový svaz soukromých zaměstnanců do Prahy docházel do měšťanské školy v pražských Nuslích a nakonec vystudoval Veřejnou obchodní školu na Žižkově. Po absolvování obchodní školy pracoval v pojišťovně, aby získal praxi pro práci v administrativě.

„Byl jsem i dost politicky angažovaný. Nedělal jsem nic, ale zajímal jsem se o politiku. Měl jsem to po tátovi. On vždycky přišel domů, vytáhl asi pět druhů časopisů a já jsem hned po tom [skočil], co tam je. Když táta nevěděl, co se mnou, na co mě dát, tak slyšel, že existuje nějaký spolek, kde podle šetření měli zjistit, na co má dotyčný vlohy. Tak jsme tam šli a první otázka byla: ‚O co se zajímá váš syn?‘ Táta řekl: ‚On čte noviny.‘ Oni si mysleli, že si z nich dělá legraci.“

Cesta do zahraniční armády

Tato úsměvná situace však byla pro další pamětníkův osud signifikantní. Dne 15. března 1939 byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava a z nově vzniklého státu podřízeného nacistické správě odcházeli dobrovolně předváleční vojáci sloužící v československé armádě i prostí občané bez vojenského výcviku do zahraničí, aby se mohli angažovat v boji proti nacismu. Odcházeli dvěma cestami – přes Polsko anebo tzv. balkánskou cestou přes Maďarsko. Obě cesty však již byly v roce 1941 prakticky neprůchodné. A právě v tomto roce se rozhodl Bohumil Glückauf k útěku do zahraničí.

„My jsme poslouchali rozhlas. Bydleli jsme v ulici, kde je Palác kultury,[3] a tenkrát tam byl konec. Nebyl most. Ulice končila a my jsme bydleli ve čtvrtém poschodí. Jestli jsme měli rádio, [to nevím] později jsme snad měli rádio, ale vedle byla garsoniéra, oni měli rádio na naší stěně a vždycky poslouchali Londýn.[4] My jsme to vyčíhli, tak jsem si vzal plechový hrnek, dal jsem ho na stěnu a poslouchal jsem Londýn.“

Dozvěděl se tak o Edvardu Benešovi a o československé zahraniční armádě ve Velké Británii a rozhodl se odejít do Anglie. Se svým plánem útěku se svěřil rodičům. Otec ho zrazoval, nechtěl, aby odešel. Matka mlčela. Bohumil Glückauf si i přes otcův protest připravil plán a dne 16. června 1941 nastoupil na pražském Masarykově nádraží na vlak a odjel směrem na Vsetín. Chybou však bylo, že si plán útěku zakreslil do mapy: „Před [slovenskými] hranicemi chodila [německá] stráž. Já jsem měl takový malý kufřík: ‚Kam jedete?‘ ‚Na práci do pohraničí.‘ Otevřeli kufřík a tam jsem měl šišku salámu, bochník chleba a z atlasu mapu, kde byla vyznačená cesta. Oni to prohlídli a říkali: ‚Pojďte s námi.‘ Předali mě gestapu v Bílé a tam mě vyšetřovali.“

Poté byl Bohumil Glückauf převezen do Frýdku-Místku a následoval odjezd do Zlína a na Brno-Veveří: „Oni původně mysleli, že jsem Žid. (…) Když jsem byl ve Zlíně na gestapu, tak mě postavili ke zdi a gestapák, co mě vyšetřoval, pozval své spolupracovníky a říkal: ‚Podívejte se na něj z profilu. On říká, že není Žid. Vidíte to?‘ Tak všichni gestapáci [koukali]. Já jsem k tomu něco měl a on mi dal facku, až jsem se otočil, a říkal: ‚Budeš mluvit, až ti řekneme.‘ Táta pak musel usilovně po matrikách hledat dokumenty o předcích, jakého byli původu, a zjistilo se, že u nás žádný Žid nebyl.“  

Na soudu v Norimberku

Z Brna putoval Bohumil Glückauf na soud do Norimberku. Advokát, který mu byl přidělen ex offo, postavil obhajobu na pamětníkově mládí a na jeho zálibě v dobrodružných románech. Advokát tak chtěl poukázat, že obžalovaný má dobrodružnou a nespoutanou povahu. Přesně v den 23. výročí vzniku Československa byl Bohumil Glückauf souzen, a jak sám říká, byl souzen ve stejné budově, ve které byl po válce uskutečněn proces s nejznámějšími nacistickými zločinci.

„Zasedali soudní pohlaváři. I v uniformách Sturmabteilung.[5] Obžaloba byla, že jsem spáchal velezradu proti Třetí říši a pokus o zemězradu se zbraní v ruce a že navrhují osm let. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl mladý a četl romány, tak mi dva roky slevili. Byl jsem odsouzený k šesti letům káznice. Čtyři měsíce mně byly odpuštěné. To byla vyšetřovací vazba.“

V káznici Ebrach u Bambergu

Z Norimberku byl Bohumil Glückauf převezen do jedné z nejznámějších káznic nacistického Německa, do Ebrachu nedaleko Bambergu v severním Bavorsku. Káznice byla původně cisterciáckým klášterem, který měl bohatou historii – byl založen německým králem Konrádem III. a mezi pochovanými je na tomto místě jeho syn Fridrich i manželka Gertruda. Nyní však klášter sloužil jako nacistická káznice pro vězně, kteří nebyli poslušní pořádkům Hitlerova Německa.  

„Byly tam význačné osobnosti, například tam byl zavřený bývalý ministr obrany František Machník, přednosta prezidentské kanceláře, vysocí důstojníci bývalé československé armády i komunističtí poslanci. Bylo to ostré vězení.“

Bohumil Glückauf byl zpočátku zařazen do takzvané Strafkompanie, trestního oddílu, který měl za úkol vybudovat zásoby benzinu pro wehrmacht: „My jsme kopali, a když bachař nekoukal, tak jsme se ulévali. On viděl, že se málo pohybuji, tak ke mně přišel, vzal mi krumpáč nebo lopatu a ukazoval, jak se má dělat. Já jsem si říkal: ‚Ježišmarjá, kdybych [dělal] takhle rychle, tak už jsem hotový [fyzicky znavený].‘ Pak se mě zeptal: ‚Co jste dělal v civilu?‘ Říkám: ‚Student.‘ ‚Tady vystudujete univerzitu.‘ To si pamatuji dodnes.“

Poté Bohumil Glückauf pracoval v zahradnictví. Vzpomíná, jak v roce 1942 uhodily velké mrazy a jak s krumpáčem nešlo kopat do země. Vězni tak nemuseli fyzicky pracovat, ale museli stát na pracovišti a zahřívat se. Řada vězňů pak měla omrzlé nohy i ruce. Ze zahradnictví byl pamětník přeložen do krejčovny, kde se třídily krví zalepené uniformy padlých vojáků. Nakonec pracoval v prádelně, kde opět třídil oblečení. Bohumil Glückauf bydlel na cele s dalšími padesáti lidmi.

V roce 1945 se již americká armáda blížila přes Německo do Ebrachu, a nacisté tak káznici evakuovali. Nejdříve bylo posláno dvě stě vězňů, mezi kterými byl i Bohumil Glückauf, na nádraží a odvezeno do bavorského Straubingu: „Jeli jsme přes Norimberk, a když jste se podíval z vagonů, tak to byly jenom pahýly. Tam jste neviděl žádnou normální budovu. Všechno rozbité. To byl otřesný pohled. Ještě si to pamatuji.“

Ve Straubingu již vězni nepracovali a kvůli blížící se americké armádě byl po třech nedělích nařízen další odsun. Vězni měli nastoupit na pochod do přibližně sto kilometrů vzdáleného koncentračního tábora v Dachau.

Pochod smrti do Dachau

Bohumil Glückauf tak v dubnu 1945 podstoupil pochod smrti: „Teď si to představte. V hadrech, takových silných vězeňských, na nohou dřeváky, dostal jste misku na jídlo a jednu deku. Já měl k tomu ještě česko-německý slovník. To byla jediná kniha, kterou mi Němci povolili poslat. Nic mi nemohli [rodiče] do káznice poslat, jenom slovník. Teď jsme vyrazili a on mě tak tížil, že jsem ho odhodil. Třikrát mně ho někdo přinesl, že jsem ho ztratil, a teprve počtvrté už mi ho nikdo nepřinesl. Nechtěl jsem ho ztratit, ale člověk už nemohl.“

Vězni, kteří nestačili tempu celé skupiny, byli zastřeleni. Další pak zemřeli vysílením. V dubnu byla navíc obrovská horka, která se střídala s bouřkami. Vězni měli hlad a mnozí se vrhali i na shnilou zeleninu: „Ze čtyř a půl tisíce vězňů nás zbylo tisíc. (…) Dostali jsme se asi před Mnichov a tam už to měli Američané obsazené. Nakonec jsme z toho uprchli. Přijel nějaký povoz s koňmi, na něj nás naložili, asi třicet vězňů, a přivezli k nějakému sedlákovi. Sedlák viděl, kdo jsme, dal nás do stodoly na přespání a dal nám nějaká vajíčka. Já jsem [měl] dvě syrová vajíčka a i to bylo na mě moc.“ 

Nakonec přišlo osvobození. Dne 29. dubna 1945 se ke skupince vězňů dostala americká armáda, Bohumil Glückauf byl předán francouzskému Červenému kříži, kde dostal další jídlo, a koncem května 1945 odjel přes Plzeň do Prahy. V důsledku věznění však dostal tuberkulózu.  

Návrat nežádoucí

Bohumil Glückauf se po válce zajímal o detaily svého věznění a napsal do Německa dopis, aby mu byly sděleny podrobnosti z archivních dokumentů. Přišla odpověď, kterou vůbec nečekal: „Byl jsem odsouzen k šesti letům káznice po dobu války a byl tam také dodatek, že kdyby mi prošel trest, to znamená, že kdybych si odsloužil šest let, pustili mě a já si myslel, že mám pokoj, tak jsem se mýlil. Chvilku by mě nechali, pak by mě zavolalo gestapo, že jako nespolehlivého mě nemohou nechat [být] a že musím být poslaný do koncentračního tábora. Oni tam udělali poznámku: ‚Návrat nežádoucí.‘“

Zaměstnání po válce

Bohumil Glückauf po válce získal zaměstnání v nemocenské pojišťovně soukromých zaměstnanců, poté odešel do hutního projektu a pak na České vysoké učení technické v Praze. Svou pracovní kariéru ukončil coby administrativní pracovník v Paláci kultury, v dnešním Kongresovém centru v Praze. Otec po válce pracoval v odborovém svazu, ale po roce 1948 byl ze zaměstnání propuštěn. V současnosti žije Bohumil Glückauf v Praze.

V Ebrachu po válce

Po roce 1989 se byl Bohumil Glückauf podívat do Ebrachu: „Já jsem tam byl po revoluci dvakrát. Ředitel, to byl nácek, to jsem hned viděl, [říkal]: ‚Za co jste byl zavřený?‘ Říkám: ‚Chtěl jsem k Angličanům.‘ On si pozval celý personál a říká: ‚Tady chtěl jít k Angličanům bojovat proti nám.‘“

[1] Předchůdkyně Československé strany sociálně demokratické.

[2] Viz např. http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=044&clanek=040417 nebo http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_lausmanb.php.

[3] Nyní Kongresové centrum Praha.

[4] Československé exilové zahraniční vysílání Volá Londýn (z Velké Británie).

[5] Zkráceně SA, německé strážní oddíly.