Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miguel Ángel Gómez Caboverde (* 1966)

• narodil se 29. září 1966 v rolnické rodině na Kubě

• krátce po jeho narození se přestěhovali do města Guantánamo

• roku 1985, když mu bylo 18, se dobrovolně přihlásil na vojenskou misi do války v Angole, kde strávil 18 měsíců

• 13. srpna 1986 byl vážně zraněn výbuchem bomby a přišel o obě oči

• 14. listopadu 1986 se vrátil zpět do Guantánama

• v letech 1987–1994 byl předsedou Národní asociace slepců a osob se zhoršeným zrakem (ANCI - Asociación Nacional de Ciego y de Baja Visión)

• ekonomickou krizi tzv. Speciálního období v 90. letech takřka nezaznamenal, poněvadž žil z finanční podpory asociace

• žije v Guantánamu spolu se svou ženou, dcerou a vnučkou

• dodnes je přesvědčeným fidelistou

*** Česká verze příběhu následuje po španělském originále ***

“Nunca me gustó ser militante. Yo soy fidelista cueste lo que cueste, pero no del régimen comunista. Porque el comunismo tiene tantas cosas que no se comparten con la realidad. No se conjuga una cosa con la otra”, dice Miguel Ángel Gómez Caboverde en una entrevista por demás interesante, ya que no refleja la oposición contra el gobierno cubano como se podría esperar, sino a un hombre que hasta hoy en día está manteniendo una fuerte convicción de apoyarlo.

Esa convicción de “ser fidelista pero no comunista” yace en los meros inicios de la Revolución Cubana, en los años 1950 cuando Fidel Castro con sus partidarios luchaba para derrocar al dictador cubano Fulgencio Batista. Todavía en abril de 1959, en el mero año del triunfo de la Revolución, Fidel Castro se negaba abiertamente a ser comunista, y mucho menos su futuro gobierno revolucionario. Cosa, que estaba por cambiar drásticamente, y convertir a Castro en uno de los líderes socialistas latinoamericanos principales.[1] Y fue justo en aquellos momentos de esa decisión política clave, que hicieron repensarse su apoyo al nuevo líder por parte de miles de cubanos, de los cuales muchos se convirtieron en oponentes del régimen o disidentes. Miguel no fue uno de ellos – hasta hoy en día sigue convencido de que “Cuba va en avance”, según como lo dictan los panfletos socialistas oficiales emitidos por el Gobierno.

Jamás me metí en patio ajeno

Miguel nació el 29 de septiembre de 1966 como el quinto de ocho hermanos al carpintero Abigail y campesina Lidia, los cuales después del nacimiento de Miguel abandonaron su hogar en el campo y se fueron a vivir a la ciudad de Guantánamo, donde Miguel reside hasta hoy en día. Según su narración, en su niñez y juventud, Miguel era un chico ejemplar que “jamás se metía en el patio ajeno”. De su infancia recuerda que “el plato de comida nunca nos faltó en la mesa”, y eso incluso, dice ser verdad, durante el Período Especial de los años 1990 cuando Cuba sufría de crisis económica grave causado por la caída de la Unión Soviética y múltiples eventos político-económicos mundiales más.

Presidente de la Asociación Nacional de Ciegos

De hecho, los años 1990 los vivió como un funcionario privilegiado – era el presidente de ANCI, la Asociación Nacional de Ciego y de Baja Visión, que según él “reagrupa las personas con discapacidad visual para aumentar su nivel de vida”. Porque por aquel entonces, a Miguel y su familia se le brindaba apoyo y recursos por parte de la Asociación. “El Período Especial prácticamente lo vimos pasar, pero no llegó hacia nosotros. Pasé necesidades, pero no hambre”, recuerda. Pero Miguel no fue ciego desde siempre – los ojos le tuvieron que ser amputados después de un accidente infortunado ocurrido en Angola.

Misión en Angola

Cuando Cuba intervino en la Guerra de Angola[2], por sus convicciones fidelistas, Miguel se enroló a sus 18 años de edad a la misión militar de forma voluntaria: “Yo estuve de acuerdo con la misión y me fui para Angola”, recuerda. Llegó a la misión africana en 1985 como mecánico: “No me pasó por la mente ser artillero”, agrega. El 11 de agosto de 1986 salió su tropa en caravana y dos días más tarde, el 13 de agosto, una explosión lo hirió gravemente. “De los ocho que habíamos ahí sentados, vivo solo yo. Volé aproximadamente a unos 12 metros de altura”, recuerda. A la hora de ser atendido en el hospital militar, le dio una infección en los ojos y le tuvieron que ser amputados. De vuelta en Cuba se recuperaba en el Hospital Naval y “vivía una vida como un discapacitado normal”, narra. Sin embargo, ni su lesión ni pérdida de la capacidad de vista, ni aquellos 18 meses en Angola (durante los cuales jura no haber visto ningún enfrentamiento militar y dice que “Ahí nunca nos sentimos bajo guerra”.) lo han hecho cambiar la opinión sobre el régimen, de hecho, justo al contrario. Y aunque de la guerra no recuerda ningún evento bélico, eso sí, se acuerda detalladamente de la pacotilla, es decir del comercio ilícito que practicaban los militares cubanos ahí en Angola. “El cubano es fogoso, así que la pacotilla y ese tráfico de mercancía – todo eso es natural en todo cubano”, comenta.[3]

El Partido me recibió muy bien

Cuando Miguel volvió ciego de Angola, sus recuerdos de la reacción de su familia son los que siguen: “Ellos expresaron que no había nada que hacer, porque todo está dicho y todo está hecho”, resume. De hecho, hasta hoy en día lo enorgullece la reacción del gobierno cubano ante su condición física: “El Partido y el Gobierno me recibieron muy bien. Me mandaron un avión para acá, para Guantánamo, y me regalaron un carro y me vendieron un refrigerador, lavadora, batidora, un juego de sala… Todo a costo militar. También una chequera de 450 pesos actualmente, en ese entonces era de 186 y paulatinamente me la han ido aumentando”, da de saber el costo que tuvo su lesión de guerra.

Ceguera real y literal

Y ahí es donde probablemente yace la ceguera (literal) de Miguel ante la realidad cubana del día a día. A pesar de que sí admite que por ejemplo en los Estados Unidos hay una mejor calidad de vida, de la poca calidad de la vida cubana culpa exactamente a los EUA y sus bloqueos “contra nosotros” y que son ellos los que “no dejan pasar la gasolina”. Pero al enumerar las mejorías estadounidenses, rápidamente agrega que “no es un contrarrevolucionario”. Igualmente opina que “los negocios privados deben seguir existiendo”, pero siempre y cuando respeten plenamente las pautas económicas que dicta el estado, es decir que limiten sus precios únicamente a estándar oficial, sin posibilidad de competencia.

Opiniones de Miguel

En cuanto a la posibilidad de libertad del movimiento declara que “aquí uno se mueve pacá y se mueve pallá, sin dificultades” y que “cualquiera se puede ir de este país y no pasa nada”, es decir, así como se lo plantean al pueblo cubano las autoridades locales. Eso sí, Miguel entiende plenamente que haya presos políticos únicamente y solo por la razón de que “han ido a prisión porque han intentado irse de ilegal de Cuba” Ya que, según Miguel, “el que se quiere ir de ilegal, está arriesgando su vida”, opinión que va claramente en contraste con su resumen anterior sobre la libertad del movimiento.

Fidelista incluso cuando Fidel ya no está

Miguel sigue siendo fidelista incluso después del fallecimiento de Fidel Castro en 2016, es decir todavía tres años después de su muerte, y trece años después de su desaparición de la vida pública cubana, siendo sustituido por su hermano Raúl Castro. “Yo el país yo lo siento que va en avance. A paso lento pero en avance. A pesar de las condiciones que en estos días se ha visto paralizado por la situación energética, pero va en avance” narra Miguel como si estuviera citando el boletín oficial del estado. A la hora de indagar dónde yacen esos avances, el propio Miguel va tumbando su discurso en hoyos en las carreteras, en escasez y precios de comida y artículos comerciales, y el único avance que sigue manteniéndose sin derrumbe ideológico, podría ser meramente sólo el turismo.

Período Especial

Vive en una casa de 3 cuartos, la cual la describe como “de buen confort”. La adquirió en el 1992, es decir justo en el mero inicio del Período Especial, cuando la economía “se disparó” y Miguel “hizo una inversión y así la adquirió”. El entrevistador reacciona diciendo: “No Miguel, la economía no se disparó, la economía colapsó”. Por aquel entonces se vivían largas horas de apagones eléctricos, en la mayoría de los hogares no había que comer. Pero claro, Miguel por aquel entonces era el presidente de la ANCI. “No sé, si [en el Período Especial] mis padres dejaban de comer, pero sí se comía en la casa”, recuerda los tiempos que vivió, pero no vio con sus propios ojos.

Economía en avance

La situación económica actual, la cual la describe como “en avance”, en el mismo momento la comenta en cuanto a la alimentación diaria así: “Normal, natural, como muchos cubanos, tienen esos platos de comida hoy. Hoy no tengo porque salí prácticamente a buscar la vida. Pero lo que comemos los cubanos - arroz, frijol y viandas, porque yo no puedo comprar un plato fuerte cada día. Nadie puede.» Él, su esposa, hija y nieta viven de su pensión de lesionado de guerra: “Yo no he dicho que el salario mío es bueno.” Pero aun así sigue defendiendo el sistema político. Ni él ni nadie que él conozca puede comprar carne a diario: “Tú no puedes comprar cerdo todos los días, porque si compras hoy, no compras mañanas.”  Y lo mismo en cuanto a cualquier otro producto o mercancía: “Si te compras un par de zapatos, no te compras una camisa”. Preguntándole para cuánto tiempo le dura su cota, comenta: “No me dura un mes entero. Invento por aquí o por allá, uno me presta, otro me regala un recursito, y así llego al fin del mes.” Y repito, aún así sigue creyendo que el “país va en avance”. Al final, después de todo el debate, admite que Cuba “puede avanzar en el turismo, pero hay cosas que no tienen avance.”

La censura. ¿La qué?

Llegando las preguntas finales de la entrevista, a la cuestión de si sabe que en Cuba existe la censura, pregunta “¿La qué?”, y cuando le es explicado a que se refería la pregunta, responde: “Bueno no sé, no tengo ese tipo de instrumento y ningún tipo de información al respecto.” Es un hecho que la información la saca de “boletines que emitimos en los centros recreativos de nosotros”, es decir únicamente adquiere información oficial, permitida por el Gobierno, y mucho menos del extranjero. No tiene conocimiento sobre el proyecto de periodismo independiente de Cubanet o de la Radio Martí, financiado por el Gobierno de los EUA y emitiendo desde Miami. De hecho, esa radio de oposición, Miguel se la confunde: “Cómo no? Claro que sí, la Radio Martí yo la escuchaba en cantidad, todos esos programas cómicos que tenía”… A la hora de preguntarle que si sabe que en Cuba hay gente luchando por los derechos humanos, responde: “No, no he escuchado eso nunca”. Y finalmente, cuando le cuestionan si en Cuba hay oposición, reflexiona: “Bueno, he oído decir eso en la calle. Pero nunca lo he visto”.

Cuba es libre

“Tengo mi convicción”, resume Miguel. “Se están viviendo momentos difíciles. Pero batallaremos en lo posible”, añade con convicción y agrega: “Cuba es libre”, frase con la cual muchos de los cubanos no podrían identificarse ni remotamente.[4]

 

[1] Más información en https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-38126553

[2] La intervención militar cubana en Angola, conocida también como la Operación Carlota, tuvo lugar entre 1975-1991 en el marco de la lucha por la independencia angoleña. Más información en https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-angola-operacion-carlota-muerte-miles-cubanos/108113.html o https://www.bbc.com/mundo/noticias-internacional-45787272.

[3] Otro testimonio de la Guerra de Angola para comparar las realidades, de Ángel Moya: https://www.memoryofnations.eu/en/moya-acosta-angel-1964 o de Guillermo Fariñas: https://www.memoryofnations.eu/en/hernandez-guillermo-farinas-1962.

[4] Numerosas entrevistas que declaran que Cuba es todo, solo no libre, se pueden encontrar en la lista del proyecto cubano: https://www.memoryofnations.eu/en/memory-cuban-nation-instrument-transformation-cuban-society-real-freedom

*** Česká verze ***

„Nikdy jsem nechtěl být militantním komunistou. Já jsem zastáncem Fidela [Castra]. Jsem totiž fidelista, ať to stojí, co to stojí, ale nejsem komunista. Protože komunismus má v sobě tolik věcí, co se neodrážejí v realitě. Tyhle dvě věci k sobě prostě nejdou,“ říká Miguel Ángel Gómez Caboverde ve velmi překvapivém rozhovoru, protože pro tentokrát neodráží názory kubánské opozice, jak by se dalo očekávat, ale názory muže, který si od kubánské revoluce až do dnešních dnů udržel pevné přesvědčení kubánský politický režim podporovat.

Tohle přesvědčení, „být fidelistou, ale ne komunistou“, tkví v úplných začátcích kubánské revoluce, v padesátých letech 20. století, kdy Fidel Castro bojoval se svými příznivci proti diktátoru Fulgenciu Batistovi. Ještě v dubnu 1959, tedy roku, kdy kubánská revoluce definitivně zvítězila, Castro veřejně komunistickou ideologii jako možnost pro jím nastolený nový režim odmítal. To se ale mělo brzy dramaticky změnit a Fidel Castro se rokem 1959 stal jedním ze zásadních socialistických lídrů Latinské Ameriky. A bylo to právě tohle jeho tehdejší rozhodnutí, které odradilo tisíce Kubánců, z nichž se později řada stala disidenty či kritiky režimu. Miguel však mezi ně nepatřil – i dnes je přesvědčený o tom, že „Kuba je na cestě za prosperitou“, jak už to po více než šest desetiletí píší vládní tiskoviny.

Nikdy jsem žádný plot nepřelezl

Miguel se narodil 29. září 1966 jako pátý z osmi bratrů tesaři Abigailovi a rolnici Lidii, kteří se krátce po jeho narození přestěhovali z venkova do města Guantánamo, kde Miguel žije dodnes. Podle svého vyprávění byl Miguel v dětství příkladným hochem, co „nikdy nepřelezl žádný plot“. Z dětství vzpomíná na to, že „talíř jídla nám doma nikdy nescházel“, a to prý ani v 90. letech, kdy Kuba po pádu Sovětského svazu a řadě dalších politicko-ekonomických souvislostí prožívala nebývalou ekonomickou krizi.

Předsedou slepecké asociace

Ona devadesátá léta totiž prožil jako úředník na výsluní – byl předsedou ANCI, Národní asociace slepců a osob se zhoršeným zrakem, a právě tato asociace mu po celou dobu krize dodávala jak finanční, tak materiální podporu. „Speciální období,“ jak se oněm letům říká, „jsme viděli prakticky z rychlíku, ale k nám domů se nikdy nedostalo,“ vzpomíná Miguel. „Občas nám doma něco chybělo, ale nikdy jsme neměli hlad,“ dodává. Miguel však nebyl slepcem odjakživa – oči mu musely být odstraněny po nešťastném incidentu v Angole.

Mise v Angole

Kuba byla v letech 1975–1991 vojensky přítomna v angolské válce za nezávislost a Miguel se z přesvědčení o významu této mise sám dobrovolně přihlásil. „Souhlasil jsem s cílem mise a prostě jsem odjel do Angoly,“ vzpomíná. Do africké mise nastoupil roku 1985, když mu bylo teprve 18 let, jako mechanik, protože „mě prostě nenapadlo, že bych mohl ovládat zbraně“.

Když 11. srpna 1986 jeho jednotka vyjela ze základny, netušil, že o dva dny později ztratí zrak – jejich vůz zasáhla střela a následoval obrovský výbuch. „Z osmi, co jsme tam seděli na korbě, jsem naživu jen já. Vystřelilo mě to do výšky 12 metrů.“ Ve vojenské nemocnici dostal závažný zánět do očí a ty mu musely být vyoperovány. Ale ani jeho zranění, ani 18měsíční pobyt v Angole na vojenské misi (o které tvrdí, že nikdy neviděl vystřelit jednu jedinou nábojnici a že se „tam vůbec necítili jako ve válce“) ho nepřivedly ke změně názoru o kubánském politickém režimu. A o co méně si vzpomíná z války na jedinou válečnou operaci, o to lépe si vybavuje, jak on i ostatní vojáci kšeftovali se vším možným: „Kubánci jsou hodně horkokrevní, takže tohle kšeftování je pro nás jednoduše přirozené,“ shrnuje.[1]

Pěkné přivítání od strany

Když se Miguel vrátil z Angoly zpět na Kubu, dostalo se mu vřelého přijetí: „Jak komunistická strana, tak vláda mě moc pěkně přivítaly. Poslaly pro mě letadlo, věnovaly mi auto a prodaly mi ledničku, pračku, mixér, sedací soupravu… To všechno z vojenského rozpočtu. A každý měsíc mi přijde 450 kubánských pesos – tehdy to tedy bylo 186 a průběžně se to zvyšovalo,“ shrnuje Miguel své „výhody“.

Skutečná slepota

A právě tehdy se jen stvrdila Miguelova slepota (skutečně doslova), která ho dodnes přesvědčuje o tom, že kubánská realita všedních dnů je daleko růžovější, než ve skutečnosti je. Je sice ochoten připustit, že například v USA je životní úroveň vyšší, ale z toho, že Kuba nemá standardy podobné, viní jedině Spojené státy. A když o tom vypráví, rychle dodává, že „on rozhodně není kontrarevolucionář“, snad aby neměl oplétačky s režimem. V obdobné rovině si myslí, že „obchody v rukou soukromníků by měly rozhodně existovat“, ale jedině za podmínky, že budou „plně respektovat“ vládou nařízené ceny.

Podobně je na tom i s názorem na cestování – hrdě prohlašuje, že „tady na Kubě si každý může cestovat, jak se mu zlíbí, a klidně odsud i odjet“. Je si vědom toho, že na Kubě jsou političtí vězni, ale z jeho úhlu pohledu jen proto, „že se snažili z Kuby utéct nelegálně, a když člověk takhle utíká, tak prostě riskuje“, jak uvádí v naprostém kontrastu se svým předchozím prohlášením.

Fidelistou i po smrti Fidela

Miguel je zarytým fidelistou i tři roky po úmrtí Fidela Castra (2016) a třináct let poté, co Fidel odstoupil z veřejné funkce a byl nahrazen svým bratrem Raúlem. „Já cítím, že jsme na dobré cestě za prosperitou. Jde to pomalu, ale jde to. A to i přesto, že jsme poslední dobou měli problémy s elektrickou energií, tak jsme na dobré cestě,“ opakuje v různých odstínech oficiální prohlášení kubánské vlády, co se mu za ta léta už zaryla do hlavy. Když se však zaměříme na přesná odvětví, která jsou na oné „dobré cestě“, najednou znejistí, a nakonec je to jen turismus, co zůstane ušetřen popravy Miguelovými vlastními slovy.

Speciální období

Žije ve třípokojovém domě, který si koupil roku 1992, tedy když byl předsedou slepecké asociace a Kuba zrovna prožívala ekonomickou krizi, kdy inflace vystřelila hodnotu peněz do nevídaných výšin a Miguela tak onen dům vyšel na pakatel. Miguel však nemá jak vzpomínat na dlouhé hodiny tmy při tehdejších výpadcích elektrické energie či na hlad, který prožívala dnes a denně drtivá většina Kubánců. Miguel totiž pouze chodil kolem toho všeho, vláda o takových věcech nemluvila a Miguel při své slepotě vší tu krizi jednoduše neviděl. A dodnes nevidí.

Když jíš dneska, už nejíš zítra

Přesvědčeným zastáncem režimu je i dnes, kdy mu renta nestačí do konce měsíce. „Mám se úplně normálně, stejně jako spousta Kubánců, prostě nejím hlavní chod každý den. Jím to, co ostatní – fazole či rýži, protože maso si každý den nemůžu dovolit,“ uvádí. „Já jsem nikdy neřekl, že ta renta, co mi platí, je vysoká. Nemůžu si prostě koupit vepřové denně, protože když si ho koupím dneska, tak zítra už se nemám z čeho najíst,“ vypráví Miguel bez sebemenší známky nesouhlasu s tím, jaký ekonomický život vede. „A tak se musím postarat jinak. Někdo mi něco půjčí, další mi něco dá, a tak se prokopu až na konec měsíce,“ říká Miguel.

Jaká cenzura?

Obdobná situace nastává při závěru rozhovoru, kdy se Miguela ptáme, zda ví, že na Kubě existuje cenzura, a on odvětí: „Cen… Co? Jaká cenzura? O žádné nevím.“ Informace získává totiž výhradně z tiskovin v Braillově písmu, které pravidelně vydává Asociace. Žádné zprávy ze zahraničí a už vůbec ne nic, co by snad mohlo režim jakkoliv zdiskreditovat. O existenci nezávislých novinářských serverů jako například Cubanet nemá ponětí a opoziční rozhlasovou stanici Radio Martí vysílající z Miami si spletl s jinou, když tvrdil: „No to víš, že poslouchám Radio Martí, hlavně ty jejich zábavné pořady.“

Neví, co jsou to lidská práva a už vůbec ne to, že o ně řada lidí a organizací na Kubě bojuje. Když se ho optáme na existenci opozice vůči režimu, připouští, že „něco takového už někde zaslechl, ale nikdy to neviděl“.

Kuba je svobodná

„Mám své vlastní přesvědčení,“ shrnuje Miguel. „Prožíváme na Kubě složité období. Ale budeme bojovat, seč nám síly stačí,“ říká pevně. „Kuba je totiž svobodná,“ dodává Miguel větu, s níž by se velká spousta Kubánců nedokázala identifikovat ani náhodou.[2]

 

[1] Další rozhovory pamětníků kubánské vojenské mise v Angole naleznete na Paměti národa. Zde výpověď pamětníka Ángela Moyi: https://www.memoryofnations.eu/en/moya-acosta-angel-1964 či Guillerma Fariñase: https://www.memoryofnations.eu/en/hernandez-guillermo-farinas-1962.

[2] Řadu dalších rozhovorů přímo z Kuby, které hovoří o diametrálně odlišné realitě, najdete na: https://www.memoryofnations.eu/en/memory-cuban-nation-instrument-transformation-cuban-society-real-freedom