Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Grafová (* 1947)

• narodila se 22. května 1947 v Praze

• rodiče utekli před válkou do Anglie

• v emigraci zůstala po válce maminčina část rodiny, manželé se vrátili

• vycestovat za příbuznými se Evině mamince podařilo až v roce 1963

• v letech 1968 až 1970 studovala Eva na Sheffield University v Anglii

• v roce 1971 promovala na Přírodovědecké fakultě UK v Praze

• v roce 1972 získala titul RNDr.

• 1983–2003 emigrace v Kanadě

• v roce 2003 se vrátila do Prahy

Kořeny

Po třech záborech Polska se na konci 18. století staly Brody, dnes jedno z regionálních středisek západní Ukrajiny, součástí Rakouska-Uherska. V roce 1910, jak praví statistika, tvořili Židé 67,5 % místního obyvatelstva, což bylo nejvíce v Haliči. Současně byla Halič nejzaostalejší částí habsburské monarchie, a tak není příliš překvapivé, že se ti schopnější a podnikavější židovští občané stěhovali do pokrokovějších částí Rakouska-Uherska – tam, kde se mohl plně rozvinout jejich obchodní talent. Třeba do Žatce.

Adéla Dominitz

Maminka Evy Grafové se narodila v Brodech v roce 1912, rok před tím, než se Dominitzové přestěhovali na druhý konec monarchie, do města chmele. Na přelomu století žilo v Žatci přes 900 Židů, což činilo 10 % obyvatel. Ti převážně obchodovali s chmelem. O lukrativnosti této komodity svědčí fakt, že v roce 1922 v Žatci existovalo neuvěřitelných 53 balíren a bylo zaregistrováno 161 firem zabývajících se prodejem chmele. Když chmelařská konjunktura v letech 1924–25 vrcholila, byla rodina Dominitzova už její součástí.

Žatec bylo město v Sudetech, etnicky převážně německé, však taky rodina maminky pamětnice mluvila pouze německy. Měli sice českou služku, „ale s ní samozřejmě ty holky moc nemluvily, takže se mnoho nenaučily“. Až když maminka Debora poslala Adélu do Prahy na obchodní školu, aby se naučila jazyk, zvládla dcera mluvenou češtinu. Adéla hrála velmi dobře tenis. „Chodila i za školu, protože bydleli naproti tenisovýmu klubu v Žatci,“ říká o své matce Eva Grafová. Matka se svým mužem seznámila právě na tenisových kurtech, na strašnickém Rapidu. Svatba se konala 3. dubna 1938.

Otto Graf

Evin tatínek pocházel z české židovské rodiny. Narodil se roku 1911 v Praze a byl to Pražák a vlastenec: rodina z tatínkovy strany pocházela z Nového Strašecí, z maminčiny ze Železného Brodu. „Ten kraj jsme považovali za svůj.“ Tatínek vystudoval ekonomii, ale jeho velkou láskou byl sport. Nejenže hrál dobře tenis, ale skvěle lyžoval a hrál fotbal. Celý život fandil Spartě a později byl členem Sparta klubu.

Březen 1939

Když se na sklonku 30. let schylovalo k válce, prarodiče Debora a David Dominitzovi stále bydleli v Žatci. Zfanatizované německé obyvatelstvo se z velké části cítilo utlačované Čechy a vítalo svoje „osvobození“. „Ovšem když potom přišel Mnichov, tak Sudety zabrali Němci a máma mi vyprávěla, jak to vypadalo v Žatci, když tam přišel Henlein. Jak lidi, který se předtím s nima uctivě zdravili, přecházeli na druhou stranu ulice. Jak báby ze Žatce klečely a líbaly, kudy přešel Henlein.“ Bylo evidentní, že v sousedství Německa není pro Židy bezpečno. Opět bylo třeba se stěhovat, utíkat: „Můj dědeček byl vizionář, jak by řekl Jára Cimrman. Obchodoval s chmelem, hlavně s cizinou, pokavaď vim, tak docela dost s Čínou, a peníze si ukládal v Londýně. Takže když Němci zabrali Čechy, vytvořili Protektorát Böhmen und Mähren, tak měli peníze na to, aby se dostali ven, ale bylo už trošku pozdě.“

Dominitzovi měli štěstí. Adélina sestra Helena, doktorka, měla za muže lékaře, který byl osobním zdravotníkem amerického velvyslance v Praze. Díky němu dostala celá rodina víza, včetně Otty Grafa, manžela Adély. Nejprve emigrovali prarodiče Evy se dvěma staršími dcerami a koncem března 1939 odjeli její rodiče. Z Čech vlakem do Londýna, s americkými vízy v kapse, přes nacistické Německo v době, kdy Československo už neexistovalo. Dědeček na ně čekal v Ostende: „A že když je viděl, tak si klek a políbil zem.“

V Anglii

Rodina zůstala v Anglii. Otto Graf se ještě před začátkem války okamžitě přihlásil do armády, do nově se tvořící československé jednotky. „Měl pořadové číslo 1,“ říká pamětnice. Celou válku strávil na frontě jako účastník odboje. Sloužil jako tankista u 1. československé obrněné brigády, bojoval například ve Francii. Od Dunkerque se vracel zpět do Anglie v hodnosti kapitána. Maminka Adéla svého muže za těch pět až šest let téměř neviděla. Pracovala ve vojenské kantýně, kde poznala Kubiše a Gabčíka, parašutisty, kteří spáchali atentát na Heydricha: „Byli to krásní, mladí vlastně poloděti, a že jim dělala v kantýně bramboráky, vypravovala.“ Ke konci války byla zaměstnaná v Londýně v kanceláři: „Máma měla asi šest adres za tu dobu, protože vždycky tam, co bydlela, když přišla, ten barák už tam nebyl.“ 

Tatínkova rodina během války

Tatínek Otto Graf neměl během války o svojí rodině žádné zprávy. Neměl ani tušení, že nikdo z blízkých příbuzných válku nepřežil. Jeho tatínek měl štěstí, zemřel přirozenou smrtí v lednu 1939. Jeho maminka, narozená v roce 1875, bytem na Vinohradech, byla deportována do Terezína a odtud do Treblinky, kde zahynula. Jeho sestra s celou rodinou byla zavražděna v Rize. Zachránili se pouze vzdálení příbuzní. „Byli buď v zahraniční armádě, nebo v cizině,“ vysvětluje pamětnice.

Návrat do Prahy

Otec Evy, „velkej vlastenec“, v Anglii po válce zůstat nechtěl. Jeho žena Adéla se rozhodla vrátit se s ním, ačkoli celá její rodina – rodiče a dvě starší sestry – zvolila emigraci. Nikdo v té emočně vypjaté době nemohl tušit, jakým směrem se bude politický vývoj v Československu vyvíjet. „Ten začátek po tý válce byl evidentně velmi tristní, protože maminka mi řekla, že se na ně prostě všichni vykašlali. A to říkám hodně slušně. Oni se vrátili, měli tu slavnou přehlídku někdy v srpnu, že jo, a tím to skončilo. Pak už se na ně, prostě po nich ani pes neštěk, po těch zahraničních vojákách. Neměli zaměstnání, neměli kde bydlet, neměli žádný peníze a každýmu to bylo úplně jedno, takže můj táta se vloupal do jednoho bytu v Bubenči, kterej byl zavřenej po Němcích a tam vlastně sme bydleli. Potom, když sem se já narodila, tak já jsem tam prožila svých prvních 29 let života. On na něj posléze dostal dekret, protože už tam bydlel, ale nikdo mu ho nepřidělil. Prostě se tam vloupal. Nebyl sám, ti vojáci chodili takhle spolu. Vždycky si našli někde byt, kde bylo prázdno, kde se dozvěděli, že je prázdno a tam se prostě usídlili.“

Jako komerční inženýr pracoval otec nejdřív na ministerstvu zahraničního obchodu, ale po únoru 1948 odešel. „Po slavném Vítězném únoru, mám pocit, že odešel dokonce sám, oni by ho stejně vyhodili. A pak nastal ten pád do propasti, kdy ho vyhazovali z každýho zaměstnání, který měl, bylo to vždycky čím dál tím horší… Nakonec skončil bez zaměstnání, to mi bylo asi 10, to bylo někdy koncem 50. let, a pamatuji si, že jsem ho poprvé viděla plakat.“

Balíky z Anglie

Zachránila je maminčina rodina v Anglii. Celou tu dobu posílali balíky se základním jídlem, látkami, nejrůznějšími praktickými věcmi, které si Evini rodiče nemohli dovolit koupit nebo v tehdejším socialistickém Československu vůbec neexistovaly. Eva chodila s maminkou vyzvedávat balíky na celnici: „Ty balíky byly do půlky vybrakovaný. Tam byl třeba uherák a bylo ho půlka pryč, uříznutá. Nebo tam bylo kafe a byla půlka odsypaná. To si pamatuju, to sem viděla. Přestože sem byla hodně malá. Todle mi utkvělo v paměti. A k tomu kvitance celní a na tý bylo všechno.“

Kauza byt

Tehdejší úřady usoudily, že byt v Bubenči je pro tříčlennou rodinu Grafových zbytečně velký a nastěhovali k nim rodinu Rybáčkovu. Pan Rybáček byl komunista, jeho žena Bulharka nemluvila česky. Soužití „nebylo k životu“. Tatínek, aby uchoval v rozděleném bytě aspoň zdání soukromí, postavil jakousi přepážku z papundeklu. Záchod a vchod do bytu byly společné, Grafům připadla kuchyň, ale přišli o koupelnu. „Moje máma se z toho totálně zhroutila. Táta, ten prostě byl rozenej optimista a myslim si, že všechno snášel trochu líp, ale vona byla v hroznym duševnim stavu. To ji vlastně úplně voddělalo na zbytek života. To ji, já nevim, ještě jí nebylo 40.“ Koupat se dalo pouze v plechové vaně, která se přenesla a naplnila vodou v kuchyni. Zatímco Rybáčkovi a po nich i další obyvatelé druhé části bytu celkem snadno směnili svoji půlku za lepší, Grafovi takové štěstí neměli. Byt bez koupelny byl nesměnitelný. Stavební úpravy v bytě možné taky nebyly.

„Tatínek nakonec skončil jako klempíř za 700 nebo 600 korun měsíčně. Dojížděl ráno v 5 hodin do Dolních, teď nevim přesně, nebo Horních Počernic, vlakem tenkrát z Těšnova, tam dělal klempíře.“

Kádrové materiály

Ačkoli Otto Graf celou válku riskoval v přímém boji svůj život, jako zahraniční voják – zápaďák – byl permanentně v nemilosti. „Otec měl ve vojenský knížce napsáno, že se bojů nezúčastnil, přestože má dva válečné kříže a já nevím kolik medailí za chrabrost, ale nebyl na Východě.“ V 60. letech se mu nakonec podařilo na rozdíl od matky získat příplatek k důchodu, tzv. paragraf 255 pro účastníky odboje.

Eva vzpomíná, že maminka žila v neustálém strachu. Když někdo zazvonil, myslela si, že si jdou pro otce. Nebylo divu, mnozí z jeho přátel z fronty skončili ve vězení. „Otec si vždycky zachovával integritu. Když byl v tom Průmstavu v Myslíkový ulici, u nich malovali a nastěhovali do jedné pracovny veškeré kádrové materiály a von si všechno vo sobě přečet. Takže vyprávěl, jak naše domovnice paní Arnoldová ze Zelený ulice vo něm práskala, a bylo tam třeba napsáno, že tam choděj divný lidi, ale že zdraví.“ A když se dcera Eva podivovala, proč materiály nezničil, namítl: „To bych přece nemoh.“ 

Každý večer otec poslouchal zprávy na BBC v angličtině, silně rušené, „ucho na radiu“. Nesnášel komunisty. „Vono se to pohne,“ říkal prorocky. Byl velký sportovec, skvěle lyžoval, hrál tenis, dceři se věnoval, vedl ji stejným směrem. Fandil fotbalovému klubu Sparta a na jeho schůzi dostal infarkt a na místě zemřel. Bylo mu 75 let. Zemřel v roce 1986.

Ztracená generace

Maminka Evě jednou řekla: „Je strašný to říct, ale naše nejšťastnější období byla válka, protože sme byli mladí a svobodní. A to sme potom nikdy nebyli.“ Uměla jazyky, ale nemohla v Praze sehnat místo, rodina neměla peníze. Před válkou bydleli v Truhlářské ulici v centru Prahy. V bytě zůstala spousta cenných věcí a jen něco z nich se jim po válce vrátilo. Maminka chodila prodávat stříbrné příbory na váhu, aby se uživili. 

Do Prahy se rozhodla vrátit kvůli svému muži, domnívá se Eva. Potom se rok co rok snažila získat povolení k návštěvě své maminky v Anglii. Marně. „Dycky v určitou roční dobu se maminka zavřela v pokoji a 14 dní brečela. 18 let ji nepustili za její matkou a pokaždý tam napsali, že to není v zájmu Československé republiky, socialistický nebo jaký, ale hlavně napsali, že pouštěj jenom za nejbližšíma příbuznejma.“ Když jí po 18 letech povolení vydali, bylo už pozdě. Maminka svou dceru stěží poznávala, trpěla alzheimerem a brzy nato zemřela.

Eva měla štěstí

Do první třídy začala Eva chodit do školy v Bílé ulici v Praze 6 – Dejvicích. Vzpomíná si, že na stěnách školy – a to se psal školní rok 1953/1954 – po celé délce stěn visely fotografie Beneše a Masaryka. Spolužačka se silně dioptrickými brýlemi se o nich hanlivě vyjádřila a Eva reagovala tím, že do ní strčila a zbila ji. Rodiče té dívky si pak přišli ke Grafovým stěžovat, ale další následky z incidentu nevyvstaly: „Byli to slušní komunisti. Obě jsme dělaly to, co sme slyšely doma.“

60. léta, kdy se Eva hlásila na studia, už nekladla dětem z nekomunistických rodin takové překážky. Po gymnáziu se dostala na katedru biochemie na přírodovědecké fakultě. V roce 1968 vycestovala se skupinou studentů na stipendijní pobyt do Velké Británie, studium v Praze oficiálně přerušila. Na univerzitě v Sheffieldu studovala tzv. Pure Science, ale když se vrátila, všechny zkoušky musela absolvovat v Praze znovu.

Emigrace

Po promoci začala Eva pracovat ve Výzkumném ústavu respiračních chorob na Bulovce. Ústavu i jeho řediteli vládla jakási soudružka Rysová, kádrovačka, jejíž jedinou kvalifikací bylo, že se vyučila švadlenou. Eva přednášela na konferencích a kongresech a zúčastňovala se sportovních soutěží v cizině. V roce 1983 se rozhodla pro emigraci, její přítel odletěl do Kanady před ní kvůli utajení. Rodiče Evu v jejím rozhodnutí podporovali, za dva roky ji mohli i navštívit. Tatínek bohužel pouze jednou, maminka po jeho smrti přiletěla do Montrealu mnohokrát. Eva byla komunistickými úřady odsouzena na tři roky za nedovolené opuštění republiky a domů se mohla vracet až po sametové revoluci.

V Kanadě byla velmi úspěšná. Znala jazyky, měla odborné vzdělání a po krátké pracovní epizodě na montrealské univerzitě McGill pracovala ve farmaceutickém průmyslu. Zastávala vedoucí pozice v prestižních firmách na výzkum a výrobu léků: Abbott Canada, Pfizer Canada, PAREXEL Consulting a PAREXEL International. V Kanadě nepřestala sportovat, především hrála tenis a lyžovala.

Návrat do České republiky

Eva, jediné dítě svých rodičů, cítila stále silněji povinnost se postarat o maminku, která zůstala v Praze sama. Ačkoli se vzájemně pravidelně navštěvovaly, v roce 2003–2004 se rozhodla vrátit do České republiky. Maminka zanedlouho zemřela. Návrat do prostředí, kde byla „doma“, vnímala Eva jako silný „culture shock“. Po 21 letech v Kanadě se zklamáním prožívala obecně přítomný šlendrián: ať jednala s místními řemeslníky, nemocnicí, kde maminka zemřela, nebo Českou spořitelnou. Dnes si Eva zachovává domovy dva – v Montrealu a v Praze – a pohybuje se mezi nimi nepravidelně, ale ráda.