Eva Grafová

„Ovšem když potom přišel Mnichov, tak Sudety zabrali Němci, a máma mi vyprávěla, jak to vypadalo v Žatci, když tam přišel Henlein. Jak lidi, který se předtím s nima uctivě zdravili, že přecházeli na druhou stranu ulice. Jak báby ze Žatce klečely a líbaly, kudy přešel Henlein. Můj dědeček byl vizionář, jak by řekl Jára Cimrman. Obchodoval s chmelem, hlavně s cizinou, pokavaď vim, tak docela dost s Čínou, a peníze si ukládal v Londýně. Takže když Němci zabrali Čechy, vytvořili Protektorát Böhmen und Mähren, tak měli peníze na to, aby se dostali ven, ale bylo už trošku pozdě. A díky tomu, že nejstarší mámina sestra byla lékařka a muže měla taky lékaře, kterej byl osobnim doktorem americkýho velvyslance v Praze, se podařilo celý tý rodině dostat americký víza a vycestovat vlastně už po 15. březnu. Ne moc dlouho po něm. Ale řekla bych, že to bylo někdy koncem března. Dědeček s babičkou tam byli dřív a táta s mámou, já nevim, jeli pozdějc, vlastně vlakem přes Německo s těma americkejma vízama vlastně v době, kdy už Československo neexistovalo. Takže, pamatuju si, že mi maminka říkala, že když přijeli vlakem (mám dojem, že to bylo do Ostende, to taky nevim přesně), tak tam na ně čekal dědeček. A že když je viděl, tak že si klek a políbil zem.“

„Jednoho krásnýho dne tam nastěhovali lidi, který jsme vůbec neznali. Přišel nějakej člověk, jmenoval se Rybáček, se svojí ženou, která byla Bulharka, ona neuměla ani česky, a bydleli u nás v bytě, protože rozdělili byt, že ho máme moc velkej. Vona měla tuberu. Já jsem vod ní naštěstí nechytla tuberu, ale chytla sem vod ní protilátky a za celej svůj život potom jsem nebyla očkovaná proti tuberkulóze, protože jsem si vypěstovala imunitu. Jenomže v rozdělenym bytě s cizíma lidma, nevim, jak si to, obzvlášť teda s komunistama, když o tom člověk zapřemýšlí, tak asi mu dojde, že to není k existenci, není k životu. Moje máma se z toho totálně zhroutila, samozřejmě, protože ona navíc určitě se vrátila kvůli otci. Protože ta její rodina celá v Anglii zůstala, obě ty sestry a její rodiče. Tak ona vo to byla nešťastnější, samozřejmě. Táta, ten prostě byl rozenej optimista a myslim si, že všechno snášel trochu líp, ale vona byla v hroznym duševnim stavu. To ji vlastně úplně voddělalo na zbytek života. To ji, já nevim, ještě jí nebylo 40. No, a tak táta potom, to si nepamatuju, to jsem byla hodně malá, nějak to udělali, že tam dali takovou papundeklovou příčku. On se ten byt dal rozdělit. Měl halu, takovou výchozí. Vím, že ta hala se přepažila a udělaly se z toho byty dva, který měly společnej jenom záchod a vchod, ten hlavní vchod. Jenomže tím rozdělením my sme přišli vo koupelnu a já jsem vlastně 29 let neměla koupelnu. Koupali sme se v plechový vaně, do který sme si v kuchyni natočili vodu z dřezu kuchyňskýho a pak sme to džbánem vylejvali zpátky každej tejden. Koupat se nedalo tak často, to bylo složitý, takže v podstatě jednou tejdně. Dostali sme kuchyň. Ta druhá půlka měla tu koupelnu a to bylo vyměnitelný, takže za tu dobu, co my tam bydleli, se u nás, u sousedů, vystřídaly asi 4 nebo 5 dalších partají, kdežto my sme to nemohli vyměnit. Bez tý koupelny to nešlo. A peníze na to, aby se ta koupelna tam zřídila, protože tam bylo místo, byla tam moc hezká komora, tak peníze můj otec neměl. Tam nebyla voda, to by se muselo celý vysekat do tý komory. Na to vůbec neměl peníze, protože nakonec skončil jako klempíř za 700 nebo 600 korun měsíčně. Dojížděl ráno v 5 hodin do Dolních, teď nevim přesně, nebo Horních Počernic, vlakem tenkrát z Těšnova, tam dělal klempíře.“