Jana Grebíková

„To víte, že maminka to neměla jednoduché, protože v ten moment, kdy ho [otce] zatkli, nesměla učit. Smilovali se potom, protože měla tři děti, příjem nulový, veškerý majetek propadl státu, tak na maminku se smilovali potom v polesí ve Strání a mohla chodit sadit stromky do lesa a starat se tam. Mně tehdy byly při tatínkově zatčení tři roky, takže to si moc nepamatuji. Maminka velmi těžce onemocněla psychicky, takže si nás odvezla její sestra do Jičína v Čechách, kde jsme žili. Maminka byla skoro rok v nemocnici na psychiatrii a my jsme tam s klukama prožili až do… Myslím, že mi bylo pět let, když jsme se vrátili, protože do první třídy už jsem začala chodit ve Strání. Dva roky maminka vůbec nevěděla, kde tatínek je, co se s ním děje, co se stalo, vůbec neměla žádné informace. Až po těch dvou letech dostala oznámení, že byl odsouzen. Napřed dokonce dostal trest smrti, ale ten mu byl změněn na pětadvacet let.“

„Moje první vzpomínka, když jsme dostali povolení k návštěvě tatínka, ten byl tehdy v Příbrami. Vím, že ze Strání se jezdilo jednou za rok na poutě na Svatou Horu. Takže milostivě nás přibrali do autobusu, takže jsme absolvovali tu hroznou cestu. Já si pamatuji, že jsem ležela na motoru tehdy toho starého autobusu. Dostali jsme se poprvé za tatínkem. Pro mě to byl samozřejmě cizí člověk, protože já jsem ho neznala. Návštěva byla povolena na deset minut. My jsme stáli na jedné straně, on stál na druhé straně, mezi námi bylo takové pletivo. Pamatuji se, že mu dovolili milostivě, že si mě může vzít do náručí, jenže já jsem řvala jak tur, protože pro mě to byl úplně cizí člověk.“