Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bořivoj Grepl (* 1926)

• narozen 9. října 1926 do rodiny krejčího v Hrochově

• vyučen krejčím, výuka hry na varhany

• po válce odešel do Brna – varhanické a pedagogické vzdělání

• v roce 1958 propuštěn ze zaměstnání

• útlak rodiny kvůli víře

• až do roku 1989 mohl pracovat pouze v dělnických profesích

• po roce 1989 rehabilitován

V jedné místnosti bylo vše. Kuchyň, dílna i ložnice

V Hrochově, vzdáleném asi dvacet kilometrů od Prostějova, se v sobotu 9. října 1926 narodil do rodiny krejčího Bořivoj Alois Josef Grepl. „Bylo nás deset dětí. Já byl poslední. Když jsem se narodil, mamince bylo třiačtyřicet let. Pracovala v domácnosti. Tatínek nás živil jako krejčí. Nás pak bylo pět šohajů, tak jsme všichni byli také krejčími. (…) Doma jsme měli jen jednu místnost. Tam bylo vše. Kuchyň, dílna i ložnice. To si nikdo nedovede představit.“  

I když bylo pamětníkovi v době nástupu nacismu dvanáct let, uvědomoval si napětí v rodné i sousední obci velmi dobře. „V roce 1938 (…) v sousedním Brodku působila skupina ordnerů.¹ Byli pro Hitlera. (…) Chodili veřejně v bílých punčochách a kraťasech a dráždili naše šuhaje. Ti měli barvy, tak jim to oblečení různě mazali.“

Bratra jsme schovávali v seně na půdě

Válka citelně zasáhla i do života rodiny Greplových a hned tři synové byli nasazeni do říše. „Bratři Vincenc, Josef a Bohuslav. (…) Josef se vrátil v roce 1944. Vincenc přišel domů týden před koncem války a Bohuslav dostal na podzim roku 1943 telegram o úmrtí strýce. Získal propustku na pohřeb a pak už zůstal doma. Měli jsme ho tam načerno. Celá obec o tom věděla, že je doma. Starosta o tom také věděl. (…) On podepsal spolupráci s Němci, ale po celou válku vesnici vlastně před Němci chránil. Po válce ovšem musel odejít. (…) Já už tehdy bral cigarety a ty putovaly ke starostovi. Starosta, protože to byl takový poturčenec, stejně toho využíval, obec ho živila všelijak… Tak on, když tam přišli Němci, se zaručil, že tam nikdo není. Takže nás výborně kryl, a brácha tedy zůstal doma. Ale v sousední vesnici, v Lipové, tam byla vytvořena partyzánská buňka. To se dozvěděli Němci, obstoupili celou vesnici a tehdy jsme měli strach. (…) No, to byly takový momenty.“ 

Bratr Bořivoje Grepla nebyl ve vesnici jediný, kdo se skrýval. Své děti mělo tajně doma více rodin. V roce 1945 bylo pamětníkovi devatenáct let. V průběhu války se snažil být pořád někde zapsaný na práci, aby se nedostal do říše. Ale ani tak se korespondenčnímu lístku nevyhnul. „Tři bratry jsem měl v Reichu, lístek jsem prostě zmačkal a hodil do pece. (…) Byl to koresponďák, nemohli mně to nijak dokázat, mohl se cestou ztratit. (…) Říkal jsem, že jsem nic nedostal. A tak jsem zůstal doma a hotovo.“ 

Němci se po nás sháněli, asi by nás zastřelili

„Bratr Vincenc, který se vrátil domů asi týden před koncem války – my jsme se spolu hodně přátelili i před válkou – když přišel domů, tak říkal, že se spolu projdeme do lesa. Šli jsme uličkou mezi domky, kde byli Němci. Taková zahrada tam byla plná německých vojáků. My jsme šli kolem plotu, vyšla majitelka a brácha jí říká: ‚Prosím vás, vždyť je už vyžeňte, vždyť je po válce!‘ A pokračovali jsme dál. Několik hodin jsme chodili a pak se vracíme, proti nám utíká Lída a volá: ‚Schovejte se někam!‘ Mezi těmi vojáky jeden uměl česky a rozuměl, co brácha říkal. A oni čekali, že se budeme vracet. Bylo tam vysoké obilí, a tak jsme se dostali druhým koncem do vesnice. Oni se na nás Lídy ptali, zda je to někdo z obce. Ale zapřela, že nás zná, a tak nás zachránila. To by nás bývali postavili okamžitě ke zdi. V Bukové dokonce chytili jednoho chlápka. No a on měl pistoli… Tak ho na místě zastřelili.“

Věděli jsme o spojení komunistů s ruskými bolševiky

„Po válce byla vesnice názorově politicky roztříštěná. (…) My jsme věděli, že se to k první republice nevrátí, že to už je jen chiméra. Plně jsme věděli o spojení komunistů a bolševiků, že zakázali Američanům osvobodit Prahu. Ti staří vojáci, co byli předtím v Rusku, říkávali, že to není možné, aby byl v Rusku hlad. Říkali, že tam jsou u každé vesnice lány obilí, zásoby. Nechtěli prostě věřit, že by se to mohlo stát. (…) Volby 1948, s tím se nedalo hnout. Byli jsme smutní. Všichni. Zavládla beznaděj.“ 

Bořivoj Grepl hrával v Hrochově na varhany. Po válce odešel do Brna studovat varhanickou školu a o prázdninách jezdíval domů k rodičům. Také jich se v padesátých letech dotkla násilná kolektivizace. „Už to tam bylo společné. Udělali lány a dobytek z celé vesnice se sehnal do jedné stáje. Naši měli kravku, a tak ta šla do JZD.“ Pamětník získal kromě varhanického také pedagogické vzdělání. Na studiích v Brně se setkal s mnoha významnými osobnostmi brněnského hudebního světa, patřili k nim například Karel Hradil² nebo Josef Tomaštík.³

Prodloužili nám vojnu a vysvětlili to výjimečným stavem

Když Bořivoj Grepl zakončil studia, bylo mu už osmadvacet let. „Musel jsem jít na vojnu. Když velitel zjistil, jak jsem starý, tak se chytil za hlavu a říkal: ‚Co ty tu budeš dělat, jak ty to všechno stačíš?‘ Byla tam poddůstojnická škola, velitel byl fanda do muziky, a když zjistil, že umím hrát na varhany, že to mám vystudované, tak chtěl, abych šel do té školy. (…) Já jsem si tam vytvořil soubor z poddůstojníků. Velitel mně fandil, a tak to bylo celkem dobré. Ale jinak fakt zabijárna. Fyzicky to vydržet, to bylo strašné, já nemohl chodit, onemocněl jsem s páteří, do jídelny mě nosili na zádech a čtrnáct dnů jsem byl v Plzni v nemocnici.“

„Pak jsme měli jít do civilu a byli jsme na střelnici. A oni přišli s papíry. (…) A jeli jsme zpět. (…) Až v Přerově jsme se dozvěděli, že jedeme na šachtu do Ostravy. Další tři měsíce jsme si odkroutili na Dole svatá Barbora, tehdy to byl Důl 1. máje. Oni předtím zrušili PTP, a tak neměli lidi, kteří by to dělali. Celý transport, tři sta vojáků, jel rubat uhlí. Dopředu nám neřekli, kam jedeme a na jak dlouho. Na ubytovně jsme leželi a stávkovali. (…) Přišel důstojník na cimru, ale nikdo nevstal… Tak takhle jsme dopadli. To byl Lomský, tehdejší ministr obrany, který vydal rozkaz, že jsme zadržení na základě výjimečného stavu, a bylo vyřízeno. (…) To je vojna, tam se neptáte, tam posloucháte. Označili to jako prodloužení, jako prodloužené vojenské cvičení. Po třech měsících nám jednoduše řekli, že to končí, a mazali jsme domů. (…) Psal se rok 1956. Dva dny před Štědrým dnem.“

Tlačili na tchána, ať vstoupí do JZD, jinak že žádnou práci nenajdu

Kdysi Bořivoj Grepl hrával na varhany také v Břeclavi. V době, kdy se vracel domů z vojny, hledali právě v Břeclavi varhaníka. Pamětník se tedy vydal do Břeclavi, kde se také zapojil do života farnosti a časem se setkal se svou budoucí ženou. Roku 1957 se konala svatba a manželům Greplovým se postupně narodily čtyři děti. „Hrál jsem v kostele sv. Václava. Měl jsem příslib místa v hudební škole (pozn.: LŠU, Lidové škole umění). (…) Pořád mi říkali, že už, ale nakonec jsem do hudebky nenastoupil. Řídil jsem také kostelní sbor, tak mně známý ze sboru zařídil, že jsem se u nich v závodu stal, ve výkupním zemědělském podniku, saldokontistou. Na stroji jsem psal faktury. Zapisovaly se tam účty, ekonomický pohyb, takový zvláštní stroj to byl. Rok jsem tam vydržel, pak se musely snižovat stavy a já letěl jako první. (…) Někoho vyhodit museli a já tam byl jako zaměstnanec služebně nejmladší. Taky jsem byl varhaník. Ale to v té výpovědi napsané není.“ 

Bořivoj Grepl zůstal bez práce, stejně jako jeho žena, která celý život pracovala v břeclavské bance. Pak jednu dobu zpívala v Brně v rozhlase. Když otěhotněla, vracela se do Břeclavi. V bance tam ale tehdy pro ni místo neměli. Získala tedy práci jako skladová účetní. „Tam na mně také seděli kvůli našemu přesvědčení,“ doplňuje paní Greplová. Její otec měl hospodářství a komunisté na něj naléhali, aby vstoupil do JZD. On se tomu bránil, a tak komunisté využili k nátlaku rodinnou situaci. „Já jsem zůstal na dlažbě a stařeček měl nůž na krku. Že musí vstoupit do JZD, jinak nedostanu práci. Tak on nakonec podepsal. Já dostal papír od tajemníka městského úřadu a dostal jsem zaměstnání jako krejčí. Manželka pak byla propuštěna z toho místa skladové účetní.“ 

Práce krejčího živila rodinu velmi obtížně. „Kolik jsem udělal práce, tolik jsem měl zaplacené. To jsem si musel vzít i práci domů, abych si přivydělal, tak to běželo. No a jako varhaník jsem měl plat asi 240 korun.“ V té době se rodina přestěhovala od rodičů na faru. „Dostali jsme příležitost, bydleli jsme u stařečků. (…) Nakonec pan farář říkal, že se od nás stěhuje kostelník a že ten domek bude prázdný. (…) Tak jsme se stěhovali na faru. Tam jsme měli krásný život, vzadu, v zahradě. Ale krejčovina byla krejčovina, to také nesypalo. (…) V té době jsem dostal možnost externě učit na hudebce. Jezdil jsem na pobočku do Lednice. V sobotu, protože přes týden jsem normálně pracoval. Nakonec jsem se dostal na plný úvazek na tu hudební školu. V roce 1967.“ 

Manželka Bořivoje Grepla byla po vyhazovu z místa skladové účetní nějakou dobu bez práce a poté nastoupila v řeznictví jako prodavačka. Asi po dvou letech ji opět zaměstnali v bance.

Rok 1968

„Počítali jsme, že se to obrátí k lepšímu, ale zapomněli jsme, že jsme vazalové Sovětského svazu. Člověk si myslel, že to bude lepší, ale ono to spělo k horšímu.“ Vzpomínku na 21. srpen 1968 přidává paní Greplová: „Čekala jsem třetí dítě, můj muž byl v Bulharsku autobusem. Z banky mě vyslali na náměstí, kde byli ti Rusáci. (…) Ptali jsme se jich, jestli ví, proč tu jsou. (…) Říkali jsme jim, ať jedou pryč, že si to vyřídíme sami. No kdepak, oni snad ani nevěděli, oč jde. Ale do lidí se v Břeclavi nestřílelo.“

Po srpnu 1968 režim opět pomalu, ale jistě upevňoval své pozice. Společenská situace se projevila také na škole, kde pamětník učil. „Někteří tam byli komunismem nadšení. (…) Komunistický systém neuznal, že je to totalita. Šli přes mrtvoly. Člověka, který byl dobrý, označili za špatného.“ Slova svého muže o totalitním způsobu uvažování doplňuje také paní Greplová. „Nejhorší byla ta mravní devastace. Oni měli v rukách moc. Nedovolili člověku mít jiný názor, než měli oni. Kdo měl jiný názor jako my, tak byl stíhán. Nejen my, ale i naše děti, na ně byl také tvrdý nátlak, a to i proto, že jsme je posílali do náboženství. Už jen to, že jsme byli věřící…“ Jedna z dcer manželů Greplových se i přes úspěšné absolvování přijímacích zkoušek nedostala na břeclavské gymnázium. „Ředitel už předtím řekl, že všichni budou přijati, že nemají dost žáků, ale ji a jednoho chlapce z evangelické rodiny nepřijali.“

Byli by rádi, kdybych si k nim nesedal

Období normalizace, které v Československu nastalo po roce 1968, se dotklo i Bořivoje Grepla. „Ředitel hudební školy v Břeclavi si mě zavolal do kanceláře a vytkl mně, že mám zase děti zapsané na náboženství. (…) My jsme tehdy byli s paterem Karlem Cikrlem (pozn.: bratr současného brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho) domluveni. Otec Karel mně říkal otevřeně: ‚Prosím vás, vždyť vy normálně děti vedete k víře, tak když už je to takhle, tak se na to vykašlete, nedávejte je do náboženství, vždyť ony tím trpí v té škole, to je hrůza.‘ Tak jsme byli domluveni, že to necháme otevřené, že je zatím nenapíšeme. (…) No ale, když na mě ten ředitel hudebky zase nastoupil, tak já se zarazil (…) a říkám: ‚Ano, jsou přihlášené, nebyly.‘“

Do pamětníkových hodin chodily inspekce. „Učil jsem a najednou tři pánové, černě obrýlení, došli do třídy. Ředitel hudebky, okresní inspektor a krajský inspektor. (…) A oni mně začali klást různé otázky, mezi jinými otázkami měli i otázku, jak mám zapracovanou v náplni socialistickou výchovu? Já jsem se na ně podíval a říkám: ‚Soudruhu inspektore, musíme si to nějak vysvětlit. Já jsem kantor, ale žák přijde domů a on ne aby cvičil, (…) on přijde a já ho to začínám učit znovu. (…) Myslíte, že já pak mám čas si s ním vykládat o pionýrských záležitostech? Na to máme Pionýra a různé jiné organizace, které jsou za to placené, aby ty žáky učily tomu socialismu.‘ Závěr inspekce se konal v sále hudebky. Tak jsem tam přišel a viděl jsem, že někteří by byli rádi, abych si k nim nesedal. Z těch kolegů jsem to doslova cítil.“ Bořivoj Grepl dostal 22. října 1975 výpověď. Mimo jiné v ní stálo: „Jako učitel LŠU podléháte idealistickému světovému názoru, kterého se nemíníte vzdát. Odmítáte vědecký světový názor.“

Nátlak kvůli víře pocítila rodina v sedmdesátých letech také ohledně občasné péče o děti z dětského domova. Tehdejší ředitelka dětského domova v Mikulově Greplovým mimo jiné napsala: „… v poslední době vidíme a pozorujeme, že se v jejich chování odráží vaše náboženská výchova. Naším úkolem je vychovávat děti v duchu vědeckého světového názoru. (…) Jak sama víte, Marta si zvolila ten správný názor na svět, protože však Julka má dvojí názor a neví, který je ten správný, je naším úkolem docílit u ní takového přesvědčení, k jakému vychováváme i ostatní děti. Paní Greplová, protože vaše další náboženské působení na Julku by nebylo vhodné, dohodli jsme se s celým naším výchovným kolektivem, že Marta ani Julka k vám jezdit již nebudou. (…) Mikulov, Okresní dětský domov, 4. 11. 1974.“

Našel jsem inspektora, který mě v sedmdesátých letech vyhazoval

Když Bořivoji Greplovi v únoru 1976 vypršela výpovědní lhůta, zůstal bez práce. Tu nakonec získal vždy jen v dělnických profesích. Postupně pracoval v Brně-Bystrci na stavbě sídliště, dále jako pokladač podlah na Slovensku a také v brněnské Královopolské strojírně. V roce 1986 odešel do důchodu. Po roce 1989 ještě nějaký čas učil. Po revoluci se dočkal také omluvy za příkoří způsobená v totalitním režimu.

Paradoxem je, že po roce 1989 se na školském úřadu setkal s bývalým inspektorem, který se v roce 1975 podepsal na jeho výpovědi. „V Mikulově v archivu na odboru školství. (…) Já tam přišel, pozdravil jsem a on na mě vytřeštil oči... Já říkám: ‚Prosím vás, co vy tu děláte, vy, takový člověk, co jste nadělal zla, vy tu sedíte v této kanceláři, kdo vás sem ustavil, vy se nestydíte?‘ A on, že to byla taková doba, a já říkám: ‚No, to říkáte všichni. A vy se nestydíte tady sedět?‘ Šel jsem za jeho šéfem a říkám: ‚Co to tam máte za člověka, víte, co jsem si za tu dobu užil? A vy ho tady máte schovaného.‘ (…) No to byl poprask, a že kdo mi to řekl, že tam je. (…) Nakonec ho dali pryč, ale kam zmizel, to nevím.“ 

Z Břeclavi se rodina Greplových ještě před revolucí stěhovala do Šeberova-Kateřiny na Blanensku. Na doporučení patera Cikrleho odešla z Břeclavi kvůli sílícímu tlaku. Po revoluci se Greplovi přestěhovali zpět do Břeclavi, kde žijí dodnes. Mají sedmnáct vnoučat a dvanáct pravnoučat.

Nikdy bychom neměnili

„Jedině ta opora duchovní. (…) Víra, to nás drželo, a měli jsme také moc dobrých přátel. (…) Nikdy bychom neměnili, kdyby se to mělo opakovat, budeme mít stejné postoje,“ říkají manželé na závěr.

1. http://www.gruntova.cz/druha-svetova-valka/po-mnichovu

2. http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=116

3. http://www.halenkovice.cz/varhanni-koncert.htm