„Já jsem byla v roce 1948 na sletu jako dorostenka. Nebyla tam paní Benešová, najednou tam byla Marta [Gottwaldová]. Nevím, kdo to vymyslel, ale řvali jsme: ‚Paní Hanu máme rádi, Marta nám ji nenahradí!‘ Mě to stálo zub. Byli jsme zbití. O zub jsem přišla, o doklady, ale přežili jsme. Oni si vybrali nás, protože se nám chtěli pomstít, že jsme byli sokoli.“
„A teď přivedli ty vězně. Ten šel úplně sehnutý. Nemluvil, hlavu dolů, hubený. Byl z Paskova, jeho tatínek měl největší sodovkárnu. Ale protože Líba Jenišová ho znala, její otec byl taky obchodník, tak říkala: ‚To je ten Sýkora, to není možné.‘ No tak my měly začít psát. Mluvili ti z Prahy, soudkyně povstala. Seděl tak, že se díval směrem k poliklinice a já mu viděla z boku tvář. Měl šedý oblek, bledě modrou košili, růžovou vázanku. Já ho vidím. Ptali se. Pořád říkal: ‚Ano, ne, nevím.‘ No tak co psát? ,Kurva prokletá!‘ řvali ti místní ožralí. Já nahlas řekla: ‚Co máme psát, pane Havránku?‘ A Líba řekla, že uděláme pokaždé křížek, když zazní sprosté slovo. Havránek řekl, ať jsme zticha, a dostala od něj za ucho. Všichni byli ožralí, všichni měli flašky.“
„Byli tam takzvaní policisté, vojáci. Ale nebyli to policisté, byli to estébáci, členové KSČ. Jak to skončilo, šli jsme jako průvod k čelu velké tribuny. Ty tribuny byly čtyři. K té velké jsme došli a tam jako by na nás z Ostravy čekali. Mě to stálo zub. Líba neviděla na jedno oko, ta dostala už předtím. Prostě jsme byli biti, ale strašně. Zavezli nás pak na ubytovnu a tam to začalo znovu. Volali nás po dvou, po třech do kanceláře. A to bylo vyslýchání.“
Alena Grušková se narodila 10. června 1932 v Ostravě. Její otec Bohuš Bittner byl policista, ke konci války však byl zatčen a od policie propuštěn. Řada jejích známých a příbuzných zemřela v koncentračních táborech. Ona sama byla vážně zraněna při bombardování Ostravy v roce 1944 a stala se svědkyní mnoha událostí spojených s 2. světovou válkou na Ostravsku. Její rodiče a příbuzní byli aktivní v sokolském hnutí. V roce 1948 se účastnila XI. všesokolského sletu v Praze. Byla mezi těmi, kdo otevřeně vyjadřovali nesouhlas s tím, že komunisté převzali moc v zemi. Když opouštěla stadion, byla zbita tak, že přišla o zub. Po dvou letech studia obchodní akademie začala pracovat jako sekretářka. Protože dobře ovládala těsnopis, byla spolu s kamarádkou vybrána jako zapisovatelka k procesu „Buchal a spol.“. Ten proběhl v létě roku 1950 v Ostravě a navazoval na tehdejší sérii zinscenovaných procesů, ve kterých si komunisté vyřizovali účty se svými odpůrci. Byla přímou svědkyní toho, co se v Čapkově sokolovně v Ostravě při procesu dělo, pořizovala z toho doslovný zápis. Až do penze pracovala jako sekretářka a poté jako archivářka v chemickém závodě v Ostravě - Hrušově. Zemřela v roce 2020.
