Yunier Guerra Samón

„Úlevy, které tady popisuji, byly v Kombinované věznici běžné. Mohlo to být snížení trestu o dva měsíce, nebo tzv. minimum – proces, během kterého dochází k postupnému začleňování vězně do společnosti, například tak, že pracuje venku na poli, nebo navržení podmíněného trestu. V té době, když já jsem byl odsouzen, v roce 2006, tyto úlevy nebyly možné. Můj čin představoval – měl speciální označení – prioritní. Nelegální opuštění země bylo v té době prioritní zločin, bez možnosti snížení trestu nebo práce na poli. Prakticky jsme neměli právo na nic, v porovnání s odsouzenými za vraždu, s vrahy, s drogovými překupníky nebo zloději.“

„Alkoholismus existuje ve velkém, a vždycky existoval. A jednalo se o špatné pití, nebylo to kvalitní, mnohdy bylo vyrobené po domácku. Alespoň tak to fungovalo v mé čtvrti, pil se alkohol vypálený u někoho doma. I dnes mám kamarády, kteří tak žijí dodnes, celé týdny jen pijí a nedělají nic jiného, nemají životní cíl, nic pro ně nemá smysl a nevidí budoucnost. Pokud není alkohol, vše skončilo. Během mého dospívání to bylo velmi běžné. Vznikaly různé skupiny opilců, a to všechno rozpoutávalo násilí, a nedostatek, velký nedostatek.“

„Tenhle nedostatek, o kterém mluvím, podmiňuje násilí, protože mnoho věcí, které jsme jako mladí chtěli vlastnit, jsme prostě mít nemohli. V tom momentě se objevuje násilí. Když jsme šli někam ven, ve skutečnosti jsme se náramně bavili. Měli jsme v té době úplně jinou představu o násilí, běžně u sebe všichni nosili nůž, napadali se mezi sebou, celé skupiny mladíků se mezi sebou mlátily, existovaly různé vandalské grupy. Nešlo jen tak si někam vyjít. Když jsem se rozhodl někam jít, musel jsem se držet opodál, nejlépe úplně venku, prostě daleko od jakékoliv skupiny mladíků, jinak bych skončil pochroumaný. Toto se děje ve všech čtvrtích, na každém rohu, je to pořád stejné, v noci ale i ve dne. Ani za bílého dne nebylo bezpečno, kdykoliv tě kdokoliv mohl napadnout. Děly se hrozné věci. Bylo to opravdu těžké.“