František Gult

„Soustředili jsme se v prostoru holešovského zámku a snažili jsme se částečně zmást sovětské vojáky. Oni sledovali náš každý pohyb. Z kasáren vyjela naše vojenská vozidla a sovětští vojáci zpočátku předpokládali, že někdo opouští objekt. Ovšem byla to prázdná vozidla a měla za úkol zamaskovat, že už jsme soustředěni někde jinde. Rusáci tomu chvilku věřili, ale pak se postupně dozvěděli, že určitý počet našich vojáků byl vyvezen do okolí Holešova. Měli jsme za úkol vybudovat v prostoru hostýnských hor nějaké objekty, ve kterých by se mohli skrýt naši občané, které měla sovětská vojska zájem nějak omezit v pohybu. Úkryty, kde bychom je mohli následně i bránit. Ale to naše rozmístění kolem Holešova, zejména kolem kasáren, mělo i další dost důležitý význam: bránit taky ty vojáky, kteří v kasárnách zůstali, protože nás vyjelo zhruba kolem osmdesáti, ale v objektu zůstalo několik stovek dalších vojáků. Zůstali tam a čekali na další úkoly. My jsme v případě ozbrojeného konfliktu mezi posádkou Holešova a těmi vojáky, kteří nás obklíčili, měli za úkol objekt chránit, pomoct těm, kteří v objektu holešovských kasáren zůstali. Naštěstí k tomu nedošlo. Úkryty, zemljanky a podobně jsme vybudovali v lesích v prostoru mezi Dobroticemi. Z úkrytů jsme měli částečně výhled na holešovská kasárna na kraji Holešova. Měli jsme celkem přehled.“

„Bylo nás zhruba osmdesát a byli jsme rozděleni do skupin po pěti až osmi lidech. Každá skupina měla svého velitele, který zadával úkoly. Skupina byla utvořená tak, abychom měli útvar a posádky v dohledu. Byly i skupiny, které měly za úkol odvádět do úkrytu osoby, kterých by se to týkalo, starat se o ně a případně je i chránit. Bylo to celkem dobře rozpracované. Z toho, že jsme měli za úkol chránit, také vyplývá, že jsme měli možnost bránit se nejenom slovně, ale i jiným způsobem. Měli jsme i nějaké prostředky, jak obranu trošku zefektivnit. Říkám to nepřímo, ale zkrátka bylo možné dát (Rusům) najevo, že to asi nedělají dobře, že se budeme bránit. Radiostanice jsme měli, ale jenom typ R-352 s dosahem deset kilometrů. Měli je k dispozici vojáci, kteří byli cvičeni jako radisté. Ale radiostanice jsme používali velice málo, protože sovětská vojska měla kvalitní odposlechy a o činnosti našich skupin kolem Holešova by tak získali informace.“

„Naším hlavním úkolem bylo zjišťování a likvidace nosičů jaderných zbraní a tenkrát představovala největší hrozbu jaderná zbraň Pershing. My jsme měli za úkol zjišťovat, kde ty rakety jsou, kde se pohybují, kde jsou schované a podobně. Samozřejmě na našem území je imitovaly jenom makety, které se převážely na autech, a my jsme měli v rámci našich úkolů zjistit, kde se pohybují, kam jedou a to všechno šifrovaně nahlásit i se souřadnicemi – a případně naším leteckým nebo jiným útokem raketu zlikvidovat. Ta maketa, to byla jen dřevěná konstrukce obalená plátnem a na něm napsané informace, které jsme měli zjistit. Na likvidaci těchto raket mám vzpomínku. Jednou jsme nahlásili: tam a tam jede taková raketa. A dostali jsme za úkol cvičně ji zlikvidovat nebo poškodit. Tak co udělat, aby bylo dost výrazně vidět, že jsme raketu poškodili? Bylo to v blízkosti nějaké vesnice a tam stál sud s hašeným vápnem. A nás napadlo dát do něj dělobuch. A nasměrovalo se to tak, že veškeré vápno pěkně ostříklo vozidlo i s raketou. Byl to důkaz, že jsme raketu zlikvidovali aspoň tímto způsobem.“

„To krátké období srpna a začátku září nás jako vojáky nijak vnitřně nezasáhlo, protože jsme plnili úkoly. Byli jsme připraveni udělat to nutné, na co jsme tenkrát přísahali, bránit Československou republiku. K tomu jsme byli cvičeni a plnili jsme příkazy a rozkazy s jediným cílem: nedovolit! A taky jsme vstup nedovolili. Byli jsme jediný útvar, který nedopustil, aby sovětská vojska okupovala kasárna. Představitelé armády, která nás obklopovala, zůstali venku. My jsme jim nedali nic, ani vodu, jak se říká. Ne jak se říká, nedali jsme jim absolutně nic. Že kolem kasáren potom sovětští vojáci zlikvidovali veškerou úrodu, to už jsme nemohli samozřejmě ovlivnit. Ale bylo to i následkem toho, že jsme okupaci kasáren nedopustili a vojenští představitelé našich kasáren si to pak odskákali. To byl taky důvod, proč zhruba po deseti letech byl tento vojenský útvar zlikvidovaný.“

„Styku s civilním obyvatelstvem jsme se někdy nevyvarovali. Zejména v zimním období, kdy jsme museli řešit, kde přespat. Při ohýnku to v zimě bylo složité, aby oheň nebyl vidět, ale zase aby se člověk zahřál... Náš oblíbený úkryt proto byly kravíny, tam bylo vždycky teplo. Krávy ho zadýchaly a člověk se tam někde zachumlal do slámy. Bylo tam tepleji než venku ve sněhu. Ale taky jsme se dostali do kontaktu s hlídačem, který nás tam objevil. Chtěl to samozřejmě nahlásit, protože zase jsme byli v civilu, a nevěřil nám, i když jsme se nějakým způsobem prokazovali. Nevěřil nám, chtěl nás nahlásit, že jsme zloději a kdo ví co všechno. Tak jsme ho museli „vhodným způsobem časově omezit“, abychom se odtamtud stihli dostat. A dojičky, které ráno přicházely, ho tam objevily a vysvobodily, ale my jsme byli dávno pryč. Také jsme se dostali do situace, kdy nás civil objevil, a to už byl náš průšvih. Protože kdyby nás nahlásil, tak bychom dostali po návratu do kasáren tresty, třeba zákaz vycházek na dva dny.“