Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Gult (* 1947)

• narodil se 7. dubna 1947 ve Střížovicích

• vyučil se univerzálním obráběčem kovů v Kroměříži

• základní vojenská služba u 7. výsadkového pluku v Holešově

• 21. 8. 1968 jako člen „ostré roty“ 7. výsadkového pluku byl vyvezen spolu s dalšími vojáky mimo holešovská kasárna k budování úkrytů

• po skončení vojny byl zaměstnán ve Svitu Otrokovice

• v 70. letech vstoupil do KSČ

• v letech 1978–1989 byl členem Lidových milicí

František Gult sloužil základní vojenskou službu u 7. výsadkového pluku v Holešově a stal se přímým účastníkem odporu pluku, k němuž došlo 21. 8. 1968 během invaze vojsk Varšavské smlouvy. V prostoru Hostýnských vrchů se tehdy podílel na budování úkrytů, které by mohly být využity při partyzánském odporu nebo k ukrývání Rusy hledaných lidí. Vedení pluku zvažovalo i osvobození Alexandra Dubčeka a ostatních členů vlády.

František Gult se narodil 7. dubna roku 1947 v malé vesnici Střížovice na Kroměřížsku. Jeho otec byl koželuhem a pracoval v tehdejším Gottwaldově pro Baťův závod, matka byla švadlenou v domácnosti. Vyrůstal jako jediné dítě a rodiče ho velmi podporovali v jeho zájmech. Po absolvování základní školy a vyučení na obráběče kovů v podniku Pal Magneton v Kroměříži se věnoval výsadkové činnosti v tamějším Svazarmu. Tuto zkušenost zúročil při odvodu na vojnu, v rámci níž byl 10. října 1966 přidělen k elitnímu 7. výsadkovému pluku Holešov.

7. výsadkový pluk Holešov

Tento výjimečný vojenský útvar 7374 vznikl ze speciálních jednotek zvláštního určení založených roku 1957 na Slovensku, které se roku 1960 přesunuly na Moravu. Krátce nato, 1. září 1961, vznikl (v prostoru nynější holešovské policejní akademie) 7. výsadkový pluk organizovaný do dvou praporů. Nejprve bylo nutné vybudovat zařízení pro tělesnou a výsadkovou přípravu a ubytovnu pro velitelství. Pluku velel plk. Miroslav Šedina a v roce 1966 předal funkci pplk. Vladimíru Košanovi. Náčelníkem štábu byl plk. Jiří Dufek. Celý útvar čítal kolem osmi set vojáků a podléhal přímo Zpravodajské správě Generálního štábu.

Vojáci se specializovali kromě výcviku seskoků na letadlech AN-2 (v kódu NATO „COLT“) také na přežití v týlu nepřítele, používali tehdy moderní modely zbraní (samopal vz. 61) a radiostanic RAS (R-350, R-352) a byli také jako první v Československu školeni na práci s plastickou trhavinou (P1-NP-10) a zneškodnění nosičů jaderných hlavic Pershing (MGM-1 Pershing). Zdokonalovali se ve střelbě, sebeobraně, zvyšovali si fyzickou zdatnost. Dalšími předměty bojové přípravy byla topografie, šifrování, taktika a vojáci museli mít i dobré znalosti cizích jazyků, zdravovědy a chemie.

S využitím metod západních armád (britských jednotek SAS, válečných Commandos či amerických Rangers) plnili cvičné úkoly. V rámci konspirace se často pohybovali v civilu. Pokud to bylo pro splnění daného úkolu nutné, mohli využívat například i majetek civilního obyvatelstva. V jejich výbavě byly např. kromě potravinové dávky, tzv. Vysočiny (hliníkový obal s potravinami, Pantocidem – přípravkem na dezinfikaci vody a cigaretami), nože, buzoly a samopalu také například sada hodností, které mohli využít v rámci plnění úkolu jako například při jednom zimním cvičení: „Jako pohyblivá skupina (tři vojáci) jsme měli zjistit určité údaje o letišti a následně cvičně nějaké to letadlo zlikvidovat přiložením cvičné nálože. Bylo střežené a nemohli jsme se tam dostat, v zimě nějaký skrytý manévr nebyl možný. Chodili tam vojáci – z úkrytu jsme viděli, jak to funguje. Tak mne napadlo dát si na uniformu na maskáče hodnost poručíka nebo kapitána, už nevím, co to bylo, a šel jsem na přímo – buď to vyjde, nebo to nevyjde. A vyšlo to – salutovali. Na strážnici jsem dělal dusno. Bylo jim divné, že tak mladý a už taková hodnost, ale šarže byla šarže. No ale podali mi patřičné informace, které jsem potřeboval. Dostal jsem signál od kluků, že se blíží něco špatného, tak jsem se odsalutoval a zmizel. Informace jsme získali a úkol jsme splnili, myslím, o dva nebo tři dny dřív, než jsme měli.“

Výcvik byl velmi fyzicky náročný, ale zvládali ho nadšeně, bez větších problémů a vážnějších zranění. V jednotce vládl respekt a přátelství. Při plnění úkolů se rozdělovali na skupiny o osmi až deseti vojácích. Následně pak na pevnou a pohyblivou podskupinu. Členy pevné podskupiny byl velitel a radista (zvaný „pípák“), ti koordinovali skupinu pohyblivou a přebírali od ní informace, které pak radista předával vysílačkou velení. Tento nejdůležitější člen skupiny byl vysoce ceněn, protože na jeho dokonalém šifrovaném spojení s velitelstvím záviselo celkové vyhodnocení skupiny.

Absolvovali také společné cvičení s vojáky ruské armády, které, jak se v srpnu roku 1968 ukázalo, nebylo náhodné a mělo za úkol zjistit stav a připravenost 7. výsadkového pluku.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v Holešově

Františku Gultovi zbývaly pouhé dva měsíce do konce vojenské služby, když se udál osudný zlom v historii celého tehdejšího Československa i 7. výsadkového pluku. Nevzpomíná si, že by něco naznačovalo, kudy se bude ubírat další vývoj. Jednotka povinně procházela politickým školením mužstva. I když oficiálně se velení pluku od pamětníkova příchodu stavělo za demokratizaci společnosti v duchu tehdejších společenských změn, jeho osobně pražské jaro docela minulo.

Ráno 21. srpna 1968 se tak stalo velkým překvapením pro celá holešovská kasárna. Ještě za šera pozorovala hlídka nad tehdejším Gottwaldovem desítky letounů Antonov An-12 a An-22 letících na západ. V tu chvíli už měl velitel pluku pplk. Košan zprávy o překročení hranic Československa vojsky Varšavské smlouvy a informoval plukovníka Miroslava Šedinu. V době budíčku byl pluk uveden do bojové pohotovosti v kasárnách. Vyslechli rozhlasový projev prezidenta republiky, který nabádal, aby se vojska nestavěla na odpor se zbraní v ruce.

Asi po půl hodině přijela od města po silnici ve směru na Fryšták kolona lehkých tanků a asi dvaceti vozidel a zastavila naproti kasárnám. Miroslav Šedina vzpomíná: „Připnul jsem si na opasek pouzdro s pistolí a spolu s velitelem pluku a náčelníkem štábu jsme vyšli z velitelské budovy a zamířili do brány kasáren. Tam již stál ruský důstojník se svými podřízenými. Začal se rozčilovat, že mám zbraň a co si to dovoluji. Řekl jsem mu rusky, že já mám pistoli a on navíc dvacet tanků. Řekl, že je velitel praporu ze zakarpatské gardové divize a že může při každém odporu natočit hlavně tanků a rozstřílet kasárna na padrť. Odpověděl jsem, že při takovém násilném aktu nám stačí dát domluvené znamení, otevřou se okna v patrech, vysunou se z nich pancéřovky a tarasnice a v krátké chvíli bude tankový prapor zničen. Jak se bude cítit, až bude hlásit veliteli gardové divize, že jeho prapor před kasárnami shořel. To ho zarazilo.“ (Jiří Dufek a kol.: Jednotky zvláštního určení. Holešov, 2011)

 Nakonec se ve vypjaté atmosféře podařilo vyjednat, že Rusové kasárna neobsadí. Utábořili se na nedalekém poli. Velení pluku zaujalo zásadní postoj a nevedlo se sovětskými veliteli žádná diplomatická jednání. Odmítlo jim poskytnout i pitnou vodu.

Na pokyn Zpravodajské správy Generálního štábu byla vytvořena speciální jednotka asi šedesáti vojáků „ostré roty“, kteří byli postupně vyváženi civilními vozidly velitelů mimo prostor kasáren a rozmisťováni v okolí Dobrotic a Hostýnských vrchů. Zde budovali úkryty pro osoby hledané sovětskou tajnou službou a zvažovala se možnost partyzánského odporu. Vyvstala také myšlenka na osvobození Alexandra Dubčeka a ostatních unesených členů vlády, která se ale brzy ukázala jako nerealizovatelná. Po třech dnech se František Gult spolu s ostatními vrátil do kasáren. Rusové se stáhli a část holešovské jednotky našla využití při posilování ostrah veřejných budov v Gottwaldově a při ostraze fryštátské přehrady a jiných hospodářských objektů. Situace se brzy uklidnila – k žádným vážným střetům mezi sovětskými vojáky a civilisty nedošlo.

Na základě postoje, který v srpnu 1968 zaujali velitelé 7. výsadkového pluku k intervenci sovětských vojsk, byl roku 1969 pluk pod záminkou reorganizace a redislokace rozpuštěn. Velká část vojáků štábu byla převelena k jiným útvarům a několik důstojníků bylo vyhodnoceno pro své politické názory jako nevyhovující a byli propuštěni z armády (například M. Šedina). Vl. Košan a J. Dufek byli jako zvláště nebezpeční zařazeni na seznam nežádoucích osob v rámci akce Norbert. Normalizace právě začínala.

Období normalizace

Po návratu z vojny se František Gult vrátil ke své profesi a nastoupil v podniku Svit Otrokovice jako obráběč kovů do dílny, kde se realizovaly zlepšovací návrhy. Večerně začal studovat střední průmyslovou školu ve Zlíně a oženil se. V 70. letech v reakci na členství rodičů ve straně vstoupil i on do KSČ. Po roce 1968 byl povolán na několik vojenských cvičení, kde absolvoval seskoky na padáku OVP 65, a až do svých třiceti šesti let zvládal také výcvik branců pod záštitou Svazarmu.

Kontaktovali ho z Veřejné Bezpečnosti a nabízeli mu práci. On ji ale odmítl a zůstal v původním zaměstnání. Během doby pak vystřídal několik pozic: revizní technik, evidence strojů, vedoucí odboru ochrany a ostrahy majetku, velitel ostrahy, bezpečnostní a požární technik.

V letech 1978–1989 byl členem Lidových milicí. Po Sametové revoluci byl často konfrontován se svým členstvím v KSČ a v Lidových milicích, a dokonce zažil v této souvislosti i fyzické napadení.

Je členem Klubu výsadkových veteránů Holešov a účastní se vzpomínkových setkání a šíření tradic výsadkářů, zejména 7. výsadkového pluku zvláštního určení Holešov. Těší se dobrému zdraví.