„Komunismus učinil z Kuby transteritoriální národ. Castro a kubánští komunisté si na základě četby Stalina mysleli, že když opustíme zemi, přestaneme být Kubánci, protože uvěřili marxis-tické tezi, že výrobní podmínky určují národní identitu. Uvěřili onomu slavnému Stalinovu eseji o nacionalismu. Naprosto se spletli. Národ, to je duchovní obzor, je to fundament duše, který nezanikne. Byli jsme svědky toho, že celé národy, které Stalin deportoval po celém území Sovětského svazu, se po pádu komunismu, po sedmdesáti, osmdesáti letech navraceli do své země, do své vlasti. To samé se děje s Kubánci. Kubánští exulanti ve Spojených státech většinou uspěli, nezapoměli však, že jsou součástí duchovní jednoty, která se nazývá kubánský národ.“
„Od samého začátku jsem si všímal, že moje rodina stávající poměry odmítá. Také si pamatuji, jak jsem jednou šel na návštěvu k mému kamarádovi, kerý bydlel vedle nás a jehož otec byl poručíkem státní bezpečnosti. Pozvali mě na narozeninovou oslavu. Byl jsem dítě a pamatuji si, že jsem u nich doma viděl věci, které jsem do té doby nikdy nespatřil. Když jsem se vrátil, tak jsem to našim vyprávěl a pamatuji si a výraz mého otce.. Máma mi později řekla, že otec prohlásil:”Co je to za zemi, kde lidi, kteří pracují, si to nemůžou dovolit, zato politická policie to mít může?” Byly to věci běžným Kubáncům nedostupné. Moji příbuzní velmi tvrdě praco-vali, aby něčeho dosáhli. Prarodiče z otcovy strany přišli po válce za nezávislost o půdu. Pra-dědeček byl voják, policista, přesto mohl nechat své tři syny vystudovat universitu. Taková byla Kuba.“
„Založili jsme časopis, dělali jsme experimentální divadlo a různé kulturní aktivy s cílem oživit kubánskou identitu v naší generaci. Začali jsme spolurpacovat s dalšími skupinami mladých Kubánců v Americe a v dalších zemích a v září 1990 jsme uspořádali Mezinárodní kongres mladých za svobodnou Kubu. To bylo shodou okolností v době, kdy se na celém světě zhrou-til komunismus. Na tom kongresu bylo mnoho delegátů a vedlo se mnoho diskusí. Poslední plenární zasedání trvalo nepřetržitě 24 hodin. Za nejdůležitější počin tohoto kongresu považuji založení nového Direktoria. V té době jsme ho nazvali Kubánské revoluční demokratické direktorium (Directorio Revolucionario Democrático Cubano), později jen Kubánské demo-kratické direktorium (Directorio Democrático Cubano). Direktorium si vytklo za cíl pokračo-vat v bojové tradici mládežnického hnutí a v danou chvíli bojovat za svobodu Kuby velmi konkrétními prostředky. Direktorium mělo od prvního okamžiku několik hlavních cílů: spojit se s disidentským hnutím, které se na Kubě právě rodilo, a občanský nenásilný odpor jako prostředek boje proti diktatuře.“
„Kubánec potřebuje na sebe pohlédnout jinak. Musí spatřovat sám sebe ve všem, čím by se mohl jednou stát. Myslím, že upřímnost, zkušenost a obětavost lidí, s nimiž jsme se ve vý-chodní a střední Evropě seznámili, byly pro nás velkou zkušeností, která nás duchovně oboha-tila. A zejména přátelství a bratrství, s nimiž jsme se setkali v Čechách, zemi s hlubokou de-mokratickou tradicí. Příklad Václava Havla. Nikdy nezapomenu na to, jak prezident České republiky dorazil na schůzku nebo na prezentaci knížky ve svém vlastním autě, které sám řídil. Jak šel sám přes náměstí a bavil se s se studenty a s dělníky o domácích tématech. Když jsem to viděl, řekl jsem si vzrušeně: ”Tak vypadá svoboda!”
Naděje znamená vědět, že bojuji za to, co je správné a pravdivé
Narodil se 9. listopadu 1965 v Havaně, v rodině, která patřila ke střední třídě a vyznávala vysoké duchovní a morální hodnoty a kvůli revolučnímu dění a útlaku na Kubě se rozhodli v roce 1971 emigrovat do Španělska, později do USA.
Na floridské universitě dosáhl titulu magistra politických věd a později získal doktorát z filosofie mezinárodních vztahů na miamské universitě a během studií dosáhl oživení Federace kubánských studentů.
Pracoval jako reportér, novinář a nakonec jako učitel, kterým je dodnes.
Od 13 let byl členem organizace Alfa 66, která bojovala za osvobození Kuby a v roce 1980 se zapojil do činnosti unie všech kubánských skupin s názvem Kubánské vlastenecké shromáždění. Na začátku devadesátých let měl možnost vycestovat do východní Evropy, také do Československa, kde se setkal s Václavem Havlem, který se pro něj stal vzorem svobody.