Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Hable (* 1947)

• narodil se 18. června 1947 ve Mšeně nad Nisou

• jeho rodiče pocházeli z jihočeských Svébohů

• otec nejprve narukoval do československé armády, později musel narukovat do wehrmachtu

• během druhé světové války otce povolali za trest na východní frontu, kde padl do zajetí

• rodinu po válce vystěhoval sovětský partyzán

• vojnu absolvoval pamětník během invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968

• během normalizace několikrát vycestoval do Německa

• v 90. letech založil stavební firmu

• v roce 2022 žil ve Mšeně nad Nisou

Otec Rudolfa Hableho se účastnil mobilizace nejdříve v československé armádě, poté narukoval do wehrmachtu a nakonec stavěl výtopnu pro Sovětský svaz. Po válce hrozilo celé rodině kvůli německému původu vystěhování, nakonec ale mohli ve Mšeně nad Nisou zůstat. Rudolf Hable viděl na vlastní oči přilétat letadla vojsk Varšavské smlouvy a ještě za totality mohl porovnat kvalitu života v Československu a v demokratickém Německu, i když se o něj kvůli cestě na Západ pak zajímala Státní bezpečnost (StB).

Rodiče Rudolfa Hableho pocházeli oba z jihočeské obce Svébohy. Otec Johann Hable se zde narodil 15. října 1904. Jeho matka se jmenovala Barbora, rozená Krauskopfová. Chodili spolu do základní školy, jejich cesty se však rozdělily, když Barbora odjela pracovat na sever Čech a Johann musel nastoupit na povinnou vojenskou službu. Tu absolvoval v Rožňavě jako kulometčík u tehdy téměř nové československé armády. Když se po návratu z vojny dozvěděl, že se Barbora Krauskopfová odstěhovala za prací do Jablonce nad Nisou, odjel za ní. Po krátkém bydlení v Pasekách nad Jizerou zakoupili pozemek ve Mšeně nad Nisou, kde postavili rodinný dům.

Za trhání borůvek otce poslali na východní frontu

Jako Němec vycházel Johann Hable s Čechy žijícími v pohraničí dobře, dokonce organizoval i výlety do hor. „Pak to začali henleinovci rozeštvávat. Začalo to tím, že se rodiče bavili s Čechy, tak mu nakreslili na domovní dveře rudou hvězdu, jako kdyby byl komunista,“ popisuje Rudolf Hable.

Otec se setkával čím dál častěji s nacistickými myšlenkami. V září 1938 dostal povolání do armády v rámci mobilizace. Ta byla po přijetí mnichovské dohody zrušena a Johann Hable se stal německým občanem. Převeleli ho do zajateckého tábora poblíž Drážďan, kde hlídal válečné zajatce zejména z řad Habešanů. „Problém nastal, když jeho kolega, se kterým sloužil, měl dovolenku. Dali mu tam jiného vojáka, který byl dost fanatik. Když vedl zajatce zase přes les a nechal je trhat borůvky, tak to nahlásil. Otec z toho měl malér. Tvrdil, že mu dali vybrat, jestli zastřelit, nebo východní fronta,“ líčí pamětník. Vojáci procházeli v letních uniformách Lotyšskem, kde je obyvatelé vítali, neboť je vnímali jako osvoboditele od Stalina.

Jako ženisté stavěli zejména mosty a další logistické stavby, přičemž během jedné akce padli do sovětského zajetí. V pracovním táboře strávil otec zbytek války. „Rusové jim prý slíbili, že pokud se jim podaří do října zprovoznit výtopnu, tak je propustí domů. Moc tomu nevěřili, ale skutečně je pustili,“ popisuje otcovu cestu na svobodu Rudolf Hable. Nejprve odjel sanitním vlakem do Maďarska, později se svezl sovětským nákladním vozem do Rakouska. Odtamtud došel pěšky do rodných Svébohů. Zde jej jeho rodinní příslušníci převlékli z německé uniformy do civilu, aby mohl odjet do severních Čech za svou manželkou.

Přišel partyzán a zabavil nám celý dům

Matka pamětníka Barbora Hable trávila válku ve Mšeně se dvěma dětmi. Nepočítala už ani, že se její manžel vrátí. Od května 1945 na Jablonecku působily Rudé gardy, které rabovaly a zabavovaly majetek. Rodině několikrát vyplenily spíž. Později jí znovu vyplenili zásoby sovětští vojáci, ti však podle pamětníka hledali hlavně „děvuški“. Když si však Barbora Hable postěžovala veliteli jejich jednotky, nechal si vojáky nastoupit a nařídil, aby alespoň nějakou kořist vrátili. „Později přišel další, že je partyzán a že je teď správcem nad naším domem. Takže se ze zahrady nesmí nic trhat, protože je to všechno jeho. Pak přišli další, sebrali krávu, ponk, nářadí z dílny. Všechno zmizelo,“ líčí poválečné rabování Rudolf Hable.

Jako Němec dostal Johann Hable po válce předvolání před antifašistickou komisi. Díky svému předválečnému působení získal antifašistické osvědčení a rodina směla zůstat v Československu. Nabídku své rodiny na přestěhování do Bavorska odmítl a přijal místo kováře v Domoradicích. V roce 1955 rodina získala zpět i původní dům a krávu ve Mšeně. Pohled na dům ale nebyl pěkný – vymlácená okna, vytrhaná elektrika, zničená omítka, všude hromady odpadu. I tak se ale rodina šťastně vrátila do starého domu.

Před okupací nikdo nic netušil

To už byl na světě i Rudolf Hable, který se ve Mšeně nad Nisou narodil 18. června 1947. Doma mluvili hlavně německy, takže česky se naučil až mezi dětmi v Domoradicích. Vyučil se zedníkem a ačkoliv měl dobré studijní výsledky, nastoupil do práce, aby stárnoucím rodičům pomohl s hospodářstvím. Také rád lyžoval a skákal na lyžích, doufal, že se dostane do některého ze sportovních klubů ČSLA. Před kvalifikacemi si ale způsobil úraz a nemohl se účastnit žádných závodů. Vojnu strávil na vojenském letišti v Milovicích, kde se zaučil jako radista na letové kontrole.

V srpnu 1968 měl Rudolf Hable zrovna vycházky a odjel za manželkou do Mšena. Protože často jezdil stopem, zastavil mu trabant z Německé demokratické republiky. „A protože jsem uměl německy, tak jsem se s nimi dal do řeči. Ptali se, co se děje, jestli nebude nějaké vojenské cvičení. Řekl jsem jim, že to přece nedávno skončilo,“ popisuje rozhovor v autě pamětník.

Do kasáren se vrátil v noci 20. srpna 1968 a šel se zeptat na letovou kontrolu, zda se něco děje. Uklidnili jej, a tak šel spát. Po půlnoci ho však probral rachot přistávajících letadel. „Utíkal jsem na letovou kontrolu a už po cestě mi říkali vojáci, že přistávají Rusové. Tak jsem doběhl na letovou kontrolu, ale to už přistály dva vrtulníky s kulomety, obklíčili letovou kontrolu, namířili na nás, vyběhli jejich výsadkáři se samopaly a už nás hnali ven,“ vypráví pamětník.

Druhý den někteří piloti v Milovicích chodili po letové dráze, aby letadla nemohla přistávat. Radisté se o svůj druh odboje pokusili také. „Kluci přitáhli klíče od radiostanic, tak jsme je naladili na frekvenci, kde dispečer řídil přílety. Alespoň jsme jim do toho mluvili. Říkali jsme třeba: ‚Sovětští fašisti, jděte domů!‘ Vždycky přeladili na jinou frekvenci, tak jsme si i my našli jejich frekvenci a rušili jim to dál. To bylo všechno, co jsme tu noc mohli dělat,“ vzpomíná Rudolf Hable.

Další den si demonstrativně vyměnili přezky na opascích – místo hvězdy měli prvorepublikového českého lva. Stalo se také, že když okupační vojáci čerpali vodu z hydrantu, neboť jim ji nikdo nechtěl poskytnout, zavozili čeští vojáci nádrž hnojem. Poté je Sověti vyhnali do lesa, kde museli vojáci včetně Rudolfa Hableho strávit asi týden. Díky tomu, že jim zbýval měsíc do propuštění, jim byla zkrácena vojna a pamětník se mohl vrátit domů.

V západoněmeckém železářství měli všechno

Po vojně nejdříve pracoval jako zedník, po pěti letech pak nastoupil na Střední průmyslovou školu stavební v Liberci. Stejně jako před okupací poslouchal doma zahraniční rozhlas, zejména Svobodnou Evropu a Deutsche Welle. Po maturitě začal pracovat jako stavební mistr, později jako stavbyvedoucí. Do disidentské činnosti se nezapojil – i proto, že měl rodinu.

V 70. letech se také několikrát podíval do západního Německa. Se získáním výjezdní doložky neměl díky příbuzným žijícím v Bavorsku většinou problém. Děti však museli vždy nechat doma. Příjezd do západní země byl pro něj pokaždé zážitkem.

„S tátou jsme se šli podívat do železářství. Když jsem to viděl, těch všelijakých vrtaček, šroubů, všeho – udělalo se mi tak zle, že jsem si musel jít sednout do dětského koutku. Tohle přece není možné, že existuje! Tam byly celé stěny, kde byly šroubky od nejmenšího po největší,“ líčí své pocity ze zdánlivě banální návštěvy obchodního domu v Mnichově pamětník.

Po jednom návratu se o okolnosti získání víza pro cestu na Západ zajímala Státní bezpečnost, která si ho pozvala k podání vysvětlení. Doprovázel tehdy otce na cestě za jeho bratrem, který prodělal mrtvici. Od německé rodiny měli vše potřebné, v neuvěřitelně krátkém čase získali i výjezdní doložku a vízum a vycestovali. Za týden po jejich návštěvě strýc zemřel. 

„Na osobním oddělení na Okresním stavebním podniku jsem pak musel vyplnit formulář, s kým jsem se v Německu setkal,“ vzpomíná. „Asi za měsíc mne pak pozvali na policii. Myslel jsem si, že je to něco kvůli stavbě, protože jsem byl stavbyvedoucí. V patře se mi v kanceláři představil nějaký kapitán,“ vzpomíná na důstojníka StB, který se snažil zjistit bližší informace a okolnosti získání víza. Setkání nakonec uzavřeli příslibem mlčenlivosti a tím vše skončilo.

Ředitel na ně křičel, a pak šel v čele generální stávky

Před sametovou revolucí podepsal petici Několik vět. Na Okresní stavební podnik, kde tehdy pracoval, přijeli studenti z Prahy, aby vysvětlili, co se v Praze právě děje. Ředitel to však zakázal. „V projekci nám udělali plakáty na cyklostylu, tak jsme je rozvěšovali různě po městě,“ vzpomíná, jak ředitelův zákaz obešli. „No a pak na podnikovou radu přilítl ředitel, že ho volali na kobereček na OV KSČ, že na ohradě hotelu Merkur jsou vylepené plakáty, že jsme mu vrazili kudlu do zad a že se to vyšetří. Ještě takhle machroval, ale jak byla za tři dny vyhlášená generální stávka, tak už stál v čele průvodu,“ líčí listopadové události pamětník.

Po sametové revoluci nadále pracoval ve stavebnictví a v 90. letech založil stavební firmu. Podnikání v 90. letech bylo podle něj divoké. Často se stávalo, že mu nezaplatili za práci. I přes to se v podnikání udržel, vybudoval firmu a o pár let později odešel do důchodu.

V době natáčení v roce 2022 žil Rudolf Hable ve Mšeně nad Nisou.