Jan Hadrava

* 1955

  • „Ta revoluce z delšího odstupu má takové dětinské prvky. To je důležité říct, že tady ta fáze revoluce, o které se bavíme, to je romantika. To je její romantická fáze, kdy jednotliví aktéři vlastně ani tak nemysleli na budoucnost. Prostě, jede to. Nemáš úplnou představu, co bude. Já jsem měl představu demokratického socialismu. Ale je to jízda a je to dětská jízda, je to jízda dětí, je to jízda naivních typů, protože kdybys byl chytrej, možná už takoví někteří tam byli, tak by ses zamyslel, že to... Nebo kdybys nahlédl do dějin předcházejících, že po každé revoluci nadchází taková restaurace, že se trochu restaurují ty poměry, které byly, že prostě se člověk nemění, tak bys do toho nešel. Nešel bys do toho s takovou vervou. A proto ti studenti, to je krásný právě, že jsou to ještě napůl děti a otvírají ten prostor. A všechno musíš dělat z naivity určitý. Já, když jsem začal dělat starostu v Lokti, tak jsem naivně do toho vstoupil s ohromnou vervou. Ale kdybych věděl všechno, co vím dnes, tak bych se toho bál. Ta naivita tě zbavuje strachu, protože jsi naivní a nevidíš za roh úplně. Takže to je romantická záležitost. Takže první fáze revoluce je romantická. To je čirý romantismus. Pragmatická část samozřejmě nastala velice brzy, ale tady ta romantická část, tam byla spousta lidí, kteří, myslím, si to nesou někde v hloubi dodnes. Přes všechna možná zklamání z toho vývoje, samozřejmě ty sice nevidíš za roh, ale máš nějaký ideál před sebou. Ten vidíš, jakoby vidíš tu společnost čistší, přátelštější, lidštější. Lidi se přece k sobě chovají hezky, na té revoluci to bylo nádherné. Tak že se takhle očistíme a budeme se chovat i nadále. Takže určité zklamání z té dravosti kapitalismu, který potom ukazoval svý zuby a semlel kde koho, tak kdybys to viděl, tak tam prostě nejsi. Takže ten naivismus a ta romantická vize toho ideálu... Nakonec ideál je vždycky nositelem, jako tady těch věcí, a nikdy se k němu nedosáhne. Pak ten život jde jinak, než byla představa. Těžko někdy naplníš svoji představu zcela. To je zamilovanost, že jo? Je to zamilovanost. Jsi zamilovaný, pak je manželství a je třeba hezký, ale je to už o něčem jiném a už je to trochu práce.“

  • „Za prvé hodnota té vzpoury, že lidi dokážou říci ne něčemu, co je špatný, lidi se dokážou z nějakého strachu vzepnout, že to jde, že to máme v sobě a že si tím vytváříme svůj vlastní dějinný obraz. To je velká hodnota, hodnota vzpoury jako schopnosti se vzbouřit. No, pak je to hodnota, která možná některým nesedí, ale já si myslím, že to bylo správné, protože kdyby to bylo krvavé – což mohlo být. To mohlo být. Ty vášně lze rozdmýchat a ten dav potom jedná jinak. To lze rozdmýchat. Charismatičtí vůdci to umí. Ale když charismatický vůdce to nechce, tak je to dobře, protože pak je špatný svědomí. Pak to odříznutí od minulosti je velký řez, je to dopravdy řez krví, ale je potom špatně. Potom, po pár letech, je z toho nedobře. Samozřejmě nedobře je i z toho, že nedošlo k jakémusi vypořádání. V téhle linii měly nastat soudy, lidi, kteří se toho aktivně účastnili, měli být souzeni a potrestáni. Já neříkám, bylo pár soudů. Já jsem byl svědek, svědčil jsem proti Lokvencovi, který pak odešel na Slovensko, tak jsem byl několikrát vyslýchán v téhle věci. Ale myslím, že ta laxnost toho přístupu byla špatná. Na jedné straně, krev by byla moc špatná, ale na druhý straně taková ta vláčnost, rozměklost toho přechodu, kdy jsme si řekli, všechno dobré, co jsme si, to jsme si. To bylo příliš. Mohlo být větší vyrovnání s tou milostí. Především za ta padesátá léta. A ne takový jako já, ale ty lidi, kteří seděli pět šest let, tak je někdo zavíral, někdo je zatýkal, někdo je soudil. A to nebylo dobře. Třetí věc, která je nejfantastičtější, to je demokracie, ať proti ní kdokoliv cokoliv říká, tak to je ohromný vítězství. Ona je taky plastická, demokracie je velice slabá, ona se neustále sebeobnovuje, ona je jak fénix. Ona není nikdy trvalá, stálá, v té trvalé podobě, jakoby zmrazená. To je na ní právě to nejkrásnější, že ona je neustále vytvářena, neustále zpochybňována a neustále znovu, jak nějaký fénix, oživována. Vytváříme ji my, lidi. Protože politika, to je jen určitá část demokracie. Společnost má svoji vlastní dynamiku, svůj vlastní sebepohyb. A v tom se vytváří ty demokratické nebo jiné principy. A politika samozřejmě je její součástí, velkou součástí. Celý to rozvrstvení vlád a mocí, jako je výkonná, soudní a tak dále, tak je velice, velice dobré a demokratické. Právě v té demokracii jedině živoucí, jinde se nedá takto žít. V totalitě nemůže být. Totalita obsahuje všechno. Ta všechno zakryje – soud, vládu, všechno. To je ohromný vítězství.“

  • „A na tom náměstí bylo prázdno. Byl tam Erich Kříž a Paukert, pár dalších lidí, a studenti z gymnázia. Ale nebyla to žádná masová akce ve srovnání s Karlovými Vary, kde před tou poštou to narůstalo. Den ze dne se přidávali další a už to nebyl jenom Jindra Konečný, [Jiří] Kotek, kdo to vedl, byli tam další lidi. Ale především ten dav narůstal. Tak v Sokolově na náměstí Budovatelů, kde bydlí kolem tisíc lidí, bylo jen pár lidí a studenti. A ti studenti tam měli takový prim, což je hezký. Byli to oni, kteří to radostně podporovali. No a tam na takové kašně, co je uprostřed náměstí, vystoupil Erich a vystupovali další řečníci. A já jsem tam také vystoupil. A v tom projevu, protože jsem neuměl mluvit, i když jsem prošel nějakým amatérským divadlem, ale přece jenom jsem nebyl řečník a těžko jsem nalézal svobodná slova, pořád jako by ta svoboda sice už hodně klepala, ale pořád tam byli estébáci všude, pořád byla ta komunistická strana u moci. No ale přesto jsem nacházel ta slova, mluvil jsem něco o návratu k hodnotám první republiky, hodnotám Masaryka, Beneše. A v tom projevu jsem se označil za ‚živla‘, že jsem byl ‚živel‘. A teď nedemokraticky začala probíhat volba do Občanského fóra. Občanská fóra byla totiž do určitý míry samozvaná, musela se nějak utvořit, z lidí, kteří měli odvahu do toho jít, který do toho chtěli jít. Nešlo to vyvolat někoho a říct, zvolte si mezi sebou někoho do Občanského fóra, to nešlo. Ale přesto to hledání demokracie vlastně už bylo o tom – a teď si zvolíme někoho do Občanského fóra. Už tam byla ta volba, už se jako tušilo nebo vědělo, že ta demokracie má přece probírat takhle, že jo, nějakou volbou, jako že lidé se rozhodnou. No a ti studenti začali skandovat ‚ži-vel, ži-vel‘, což jsem byl já, a takhle tímto podivným a trochu groteskním způsobem, kdy vlastně ti patnácti- až osmnáctiletí lidi tě volí, protože ti ostatní… ne že by tam bylo úplně prázdno, ale nebylo tam plno, tak já bych neřekl, že Sokolováci byli zalezlí, byli zalezlejší než ti Varáci, toto můžu posoudit. A takhle se ustavilo Občanské fórum.“

  • „Vlastně to začalo tím, že jsem se cítil jako špatný člověk. Že je tady viditelný zlo, že se musí něco dělat, a samozřejmě celkově k tomu přispívala atmosféra kolem. My samozřejmě můžeme mít pocit, především v těch revolučních chvílích, že jsme nositeli dějin, že je ovlivňujeme, že jsme jejich tvůrci, že je skoro vytváříme. Ale to není pravda. Není ani pravda fatalistický názor, že dějiny si jdou svou cestou a vybírají si pouze postavy do rolí, které mají sehrát. Ale v těch letech 1986–1987 jsem měl čím dál větší pocit, že musím sám něco udělat. Já jsem začal chodit na takzvaná plenární zasedání národního výboru. A ten Loket byl v dezolátním stavu. Tak jsem si říkal, aspoň na tomhle písečku něco změním, tak jsem tam chodil, hlásil jsem se a vystupoval jsem tam a oni mi brali slovo. Poukazoval jsem na věci, které tam jsou. Oni tam měli plakát k nějakým zítřkům, že něco vybudují. Já jsem říkal: ‚Co vybudujete, vždyť nic neděláte! Tady se hroutí hradby!‘ Ani jsem neuměl mluvit. Styděl jsem se. Já jsem se styděl říct něco upřímnýho, protože oni okupovali tu veřejnou řeč. Ona byla nesmyslná, blbá, že jo? Ale oni ji okupovali, a jak jsem se dostal na tu tribunu na tom plenárním zasedání, kdy předtím ta řeč zněla, a mluvil jsem jakoby vlastní řečí, těžce jsem to ze sebe dostával a ještě jsem se styděl za tu vlastní řeč, kvůli tomu, že je nepatřičná. Celý jsem byl nepatřičný. Věděl jsem v sobě, že aspoň takhle musím něco říct, mluvit tady o tom. O těch místních věcech, v místě, kde žiju.“

  • „Tam je něco, co charakterizuje tu dobu, myslím. A možná trochu i ten Sokolov. My jsme vlastně ani netušili, že to naše svobodné jednání – tady bych zdůraznil, že jsme jednali svobodně, umírněně svobodně – může vzbudit nějaký zájem. Člověk vybočil jen trošku z toho, co chápali, a už tam byl ten zájem. Protože oni tě potřebovali mít. Když jsi nebyl dostatečně zpracovaný a něčím jsi vybočoval, nějak ses choval jinak, tak jsi byl podezřelý. To odlišné chování, ten odlišný pohled ani nemusel být nějak protistátní, zaměřený proti socialismu, ale stačilo, že byl pouze svobodný, a už byl podezřelý. Tak si vysvětluji, že měli zájem o věci, který nebyly zaměřený přímo proti nim, ale byly svobodný. A ta poezie a umění vůbec jsou svobodné vždycky, dobré umění v sobě nese charakter svobody. Ani za bolševika politika neovlivňuje všechno. I když se ten totalitarismus snaží to celé obemknout, společnost má svůj samopohyb, vlastní invenci, kterou se pohybuje, kterou se vytváří mimo politiku. I když ten komunista se snažil všechno řídit, mít nad vším dohled, a nemuseli to být žádní disidenti, ale ti lidé mají svoje starosti, na které nějak reagují. Je tam ten vnitřní pohyb společnosti, který nelze uchopit a ovlivnit. Je to i dnes, i když politika nehraje takovou roli jako za bolševika, kdy měla být ústředním, vše zahrnujícím myšlením. Ale politika nás ovlivňuje všechny, ale samopohyb společnosti, její vnitřní síla, jde mimo politiku. Většinou ji ani nedokážeme mapovat. Z ní pak možná někdy vzejde nějaký silný politický čin.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cheb, 21.05.2024

    (audio)
    délka: 02:14:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
  • 2

    Cheb, 31.05.2024

    (audio)
    délka: 01:38:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Cesta zpátky už nebyla, to by znamenalo upsat se ďáblu

Jan Hadrava při natáčení
Jan Hadrava při natáčení
zdroj: Paměť národa

Jan Hadrava se narodil 30. ledna 1955 v Ostrově nad Ohří. Jeho rodiče pocházeli z Jihlavy a přestěhovali se do západních Čech v 50. letech. Koncem 50. let se rodina usadila v Sokolově. Hadravův otec byl obchodník, matka pracovala jako účetní. Po základní škole v Sokolově studoval Jan na textilní průmyslovce ve Dvoře Králové nad Labem, kde maturoval v roce 1976. Poté se vrátil do Sokolova a pracoval v textilním podniku Krajka. V Sokolově se seznámil se svou budoucí manželkou Marcelou. Společně založili roku 1978 poetický klub Kolovrátek, který přitahoval pozornost Státní bezpečnosti. V 80. letech pracoval Jan Hadrava jako kulturní referent v sokolovském kulturním středisku, kde organizoval jazzové večery a výstavy umělců. Později se s rodinou přestěhoval do Lokte, kde se začal veřejně angažovat na zasedáních městského národního výboru. Hadrava se postupně dostával do konfliktu s režimem. Odmítal chodit k volbám a byl pravidelně sledován a vyslýchán Státní bezpečností. V druhé polovině 80. let pracoval v čistírně odpadních vod ve Slavkově. Ve dnech po 17. listopadu 1989 se účastnil demonstrací na náměstí Budovatelů v Sokolově, kde byl zvolen do místního Občanského fóra. Roku 1990 se stal starostou města Lokte a tuto funkci zastával do roku 2000, kdy byl zvolen senátorem za Unii svobody. V letech 2006–2007 byl předsedou US-DEU, v následujících letech pak zastupitelem za Karlovarský kraj.